Svátosti jsou účinná znamení milosti, ustanovená Kristem a svěřená církvi, jimiž se nám rozdává božský život. Viditelné obřady, při nichž se svátosti slaví, označují a uskutečňují milosti vlastní každé svátosti.
Svátosti jsou smysluplná znamení (slova a skutky), která jsou přístupná našemu lidství a skrze něž nám Kristus působí a předává svou milost.
V katolické církvi existuje sedm svátostí: křest, biřmování, eucharistie, pokání, pomazání nemocných, kněžské svěcení a manželství. ()Srov. Katechismus církve č. 1131, 1084, 1113.)
1. Za tímto účelem začíná představením postavy Ježíše Krista v rámci víry v Trojjediného Boha. V Kristu existuje vynikající a jedinečný vztah mezi vnější a viditelnou realitu (jeho lidství) a hlubokou a neviditelnou realitu (jeho božství). V křesťanském životě vše závisí na Kristu. A proto je všechno, a zejména Křesťanské svátosti, se podílí na dvojí rozměr, viditelný a neviditelný, vnější a vnitřní, označující a označovaný, který je nám dán v Kristu.
Kristus je Věčné slovo (věčné Slovo, Syn Otce) Boží, který se působením Ducha svatého stal Slovem, které se stalo tělem pro nás a pro naši spásu. Tak se rozumí, že i působením Ducha svatého, některá lidská slova -doprovázené určitými gesty a dalšími prvky - mohou být v křesťanských svátostech zároveň "Boží slova".. To znamená slova, která sdělují pravdy a obsahy pocházející od Boha a zároveň účinně vyjadřují jeho přítomnost jako účinná znamení jeho působení.
Klíčem k tomuto dialogu je kterou s námi Bůh navazuje - nejprve ve svém Synu, který se pro nás stal viditelným tělem, a nyní prostřednictvím svátostí, které prodlužují a přibližují jeho spásné působení. je působení Ducha svatého. Dokument to vysvětluje takto: "Je-li Duch svatý pravý Bůh, pak nás může otevřít Bohu a uvést nás do božského života prostřednictvím svátostných znamení" (č. 18).
Od stvoření světa -Bůh se nám zjevuje, takže všechny bytosti jsou určitými znameními nebo odrazy Boha. Zejména muži a ženy byli stvořeni k "obrazu a podobě" Boží. Jsme "znameními" hlubší skutečnosti, kterou je bytí a krása Boha, který je ve svém intimním životě společenstvím (Trojice) osob. To se projevuje jak v našem jazyce, tak v naší činnosti. Obojí směřuje ke sdělování pravdy a dobra mezi lidmi.
Vrcholem této božské pedagogiky nebo ekonomie dialogu a "smyslu" (svátostné ekonomie) je. Kristus. Podle západní křesťanské tradice je svátost "znamením a nástrojem" spásy. Je to proto, že svátosti pocházejí od Krista -Jím jsou ustanoveny a spojují nás s ním. Kristus je podle křesťanské tradice "původní nebo prvotní svátost". Boha Otce. Jinými slovy, Kristus je svátostí nikoli ve smyslu sedmi svátostí, ale v mnohem originálnějším a radikálnějším smyslu, neboť je par excellence znamením a nástrojem lásky Boha Otce k naší spáse.
"V Ježíši Kristu, jako vrcholu dějin a plnosti času spásy (srov. Gal 4,4), se nachází co nejužší jednota mezi stvořeným symbolem, jeho lidstvím, a symbolizovanou, spásnou přítomností Boha v jeho Synu uprostřed dějin.. Kristovo lidství jako lidství neoddělitelné od božské osoby Božího Syna je "skutečným symbolem" božské osoby. V tomto nejvyšším případě stvoření v nejvyšší míře sděluje Boží přítomnost" (č. 30).
Vidíme tedy, jak celé Boží zjeveníkterá se stala úplnou v Ježíši Kristu, má tuto dvojí vlastnost: je zároveň "...".svátost " (skládá se ze znaků, významných gest a slov) a "dialog" (protože Bůh nás osobně oslovuje dialogem lásky a nabízí nám spásu ve sdílení svého božského života). Víra se tedy vyjadřuje a roste ve svátostech a naopak, bez víry nemají svátosti smysl.
"Ježíš Kristus soustřeďuje základ a zdroj veškeré svátostikterá se pak rozvíjí v různých svátostných znameních, jež vytvářejí církev" (č. 31).
Kristus ustanovuje svátosti aby spása, kterou nám přináší, byla přizpůsobena našemu lidskému způsobu bytí. Křesťanské svátosti mají viditelné a hmotné prvky (stejně jako my máme a jsme tělo). A označují neviditelné a nehmotné skutečnosti (jako i my máme a jsme duch).
R. Van der Weyden, Triptych sedmi svátostí (h. 1440-1445),
Muzeum výtvarného umění, Antverpy (Belgie)
2. Druhý vatikánský koncil vyzval k církev "univerzální (všeobecnou nebo základní) svátost spásy". vždy v závislosti na Kristu. Termín svátost je zde také použit v širším a zásadnějším smyslu než pro označení sedmi svátostí, ale vždy v závislosti na Kristu. Právě z Kristovy vůle ve spojení s ním je církev sférou, matkou a domovem, tělem, kde se slaví a žijí svátosti křesťanského života a další skutečnosti (jako je četba Písma svatého nebo takzvané "svátostiny" - znamení, jako je svěcená voda, která disponují svátostmi nebo posvěcují okolnosti života). Takžesamotný život křesťanů se stává "svátostí". (znamení a nástroj, živá ikona, účinné vyjádření) spásy pro mnoho dalších.
Všechno v křesťanství má tuto vlastnost nebo rozměr "...".svátostnostCírkev je zdrojem "svátosti", která se projevuje různými způsoby a v různé intenzitě, počínaje Kristem a církví, a zcela konkrétně, i když ne výlučně, v konkrétních nebo zvláštních svátostech.
V církvi žije a působí vzkříšený Kristus skrze Ducha svatého. Boží milost - spásné působení Otce, Syna a Ducha svatého - se jistě neomezuje na svátosti, a dokonce působí i mimo viditelnou církev, ale ne mimo tajemství církve.
Proto dokument uvádí: "Církev potvrzuje, že milost, která ospravedlňuje a dává spásu, a tedy pravou víru, se dává i mimo viditelnou církev, ale nikoli nezávisle na Ježíši (prvotní svátost) a církvi (základní svátost)" (č. 37).
V souladu s tím, svátosti bez víry nemají smysl. A víra otevírá dveře ke svátostnému životu. Proto předávání víry vyžaduje zároveň předávání víry. doktrinální obsah intelektuální povahy spolu se svátostným životem. (srov. č. 41), aby přinášel ovoce v běžném životě křesťanů.
Proto jsou svátosti "svátosti víry a víra má "svátostná struktura (A tak "probuzení víry zahrnuje probuzení nového svátostného smyslu lidského života a křesťanské existence, v němž se viditelné a hmotné otevírá tajemství věčného" (tamtéž).
Bez víry by křesťanské svátosti mohly být chápány "mechanicky". nebo "magické", tj. jako automatismus, který je zcela cizí jeho dialogickému charakteru v rámci svátostnosti božské "ekonomie". Navíc je třeba mít na paměti, že "stejná víra se nevyžaduje pro všechny svátosti nebo za stejných životních okolností" (č. 45).
Celá božská pedagogika nebo ekonomie je tedy. svátost protože je "inkarnační" (srov. tamtéž): má lidem a světu přinášet plody vtělení Božího Syna. Ztráta svátostí," řekl J. Ratzinger, "se rovná ztrátě vtělení a naopak".
To má důsledky pro péči o materiální a duchovní potřeby všech. Mohli bychom tedy dodat, že spása se snaží stát "...", a to podle Kristova obrazu a ve spojení s ním.maso"v nás a skrze nás, s naší svobodnou spoluprací. Ta se, jak rád říká papež František, konkretizuje v blízkosti, v lásce a milosrdenství vůči lidským tvorům, zejména těm nejkřehčím a nejzranitelnějším. "Svátostnost má vždy misionářský charakter služby pro dobro druhých" (č. 33).
To je totéž, jako kdybyste řekli: "Nikdo nepřijímá svátosti výhradně pro sebe, ale také reprezentovat a posilovat církev, která jako Kristův prostředek a nástroj (srov. Lumen gentium, 1) musí být věrohodným svědectvím a účinným znamením naděje proti vší naději, svědčit světu o Kristově spáse, svátosti Boží par excellence. Takto se slavením svátostí a jejich správným prožíváním posiluje Kristovo tělo" (č. 79).
Dejte svému daru tvář. Pomozte nám formovat diecézní a řeholní kněze.
3. V důsledku toho: "V křesťanském pojetí není možné uvažovat o víře bez svátostného vyjádření (v protikladu k subjektivistické privatizaci), ani o svátostné praxi při absenci církevní víry (v protikladu k ritualismu)" (č. 51). Osobní víra je odpovědí na tento dialog kterou Bůh navazuje s lidstvem v průběhu dějin spásy. Víra je ze své podstaty živena, posilována a projevována svátostmi, které zase vyžadují víru.
Trojjediný Bůh navázal dialog s lidstvem prostřednictvím znamení. Mezi těmito znameními zaujímají svátosti velmi významné místo, neboť "jsou to znamení, s nimiž Bůh spojil předávání své milosti určitým a objektivním způsobem". "Vskutku, svátosti nového zákona jsou účinná znamení, která zprostředkovávají milost." (Katechismus katolické církve, 1084).
Poslední část této kapitoly obsahuje konkrétní prvky o vztahu mezi vírou a svátostmi:
a) několik shrnujících bodů: 1) Křesťanské svátosti mají pedagogický účel protože nás učí, jak Ježíš působí; 2) svátosti. předpokládají víru jako přístup ke svátostem (aby nezůstaly prázdným obřadem nebo aby nebyly vykládány jako "magie") a jako podmínka, aby osobně přinášely dary, které objektivně obsahují; 3) Svátosti projevit víru subjektu (osobní rozměr) a církev (církevní rozměr), jako žitá a ucelená víra, takže mimo církev nemůže být žádné slavení svátostí: ona je slaví, ona je "dělá"; a svátosti "dělají" církev, budují ji jako Boží rodinu a umožňují nám žít v ní a skrze ni; 4) Svátosti živit víru protože předávají milost a účinně označují tajemství spásy (srov. č. 57).
Tímto způsobem "skrze víru a svátosti víry - působením Ducha svatého vstupujeme do dialogu, do živého kontaktu s Vykupitelem, který sedí po Otcově pravici" (tamtéž).
b) Vzájemný vztah mezi vírou a svátostmi se navíc zvýrazní, když vezmeme v úvahu. dva další zásadní aspekty (srov. č. 59):
1) svátostné slavení klade ve vztahu k historie spásy (např. voda spolu se vzýváním Trojice vyvolává ve křtu účinek odpuštění hříchů).
2) Terminologiesacramentum" je latinský překlad řeckého "mysterion". "Tajemství", která se slaví v církvi (svátosti). zakořeněné v Kristově "tajemství". (Srov. Ef 3, 9: Boží moudrost skrytá po staletí a zjevená v Kristu, ačkoli nás toto tajemství vždy přesahuje). Kromě toho slovo "sacramentum" původně znamená "posvátná přísaha" a nese s sebou význam závazek věrnosti a lásky.
Lbez víry nemají svátosti smysl. A víra otevírá dveře ke svátostnému životu".
Vzájemný vztah mezi vírou a svátostmi má důsledky pro katechezi -formování víry - od prvních staletí. Víra a svátosti se navzájem vyžadují y její rámec tvoří křesťanský život v rodině církve.
Taková katecheze musí mít ve svém středu "pašijové tajemství". smrti a zmrtvýchvstání Páně, z nichž se odvozuje víra i svátosti církve. Katecheze musí být také "mystagogie". (úvod do tajemství), k přípravě na vyznání víry (vysvětlením jeho obsahu), které má původně formu dialogu, a k plodné účasti na svátostech. Víra, formovaná osobním a láskyplným vztahem s Kristem, se postupně snaží projevit v láska k Bohu a bližnímu (charita). Takto může být živou vírou, a je tak pro křesťana počátkem věčného života a základem naší naděje.
Bez řádné formace nelze svátosti správně prožívat a chápat. Vzhledem k jejich dialogický" charakterBůh nám v nich prostřednictvím jednoduchých symbolů (voda, olej, světlo a oheň atd.) nabízí svá slova lásky - a nakonec i své Slovo, které se stalo tělem: Krista! láskyplná odpověď s koherencí našeho života.Víra je klíčem, který otevírá vstup do toho světa, díky němuž se svátostné skutečnosti skutečně stávají znameními, která znamenají a účinně přinášejí božskou milost" (č. 67).
Platnost a ovoce svátostí. Když se svátosti slaví správným způsobem, vždy přinášejí to, co znamenají (platnost). Aby mohli mít všechny své ovoceKromě toho je nutná víra v příjemce a pozitivní úmysl přijmout to, co je v něm naznačeno. Proto "každé plodné přijetí svátosti je komunikativním aktem, a tak je součástí dialogu mezi Kristem a jednotlivými věřícími" (č. 68). Tímto způsobem křesťanské svátosti odrážejí Alliance kterou chtěl Bůh v dějinách spásy s lidmi navázat.
Prostřednictvím svátostí se křesťan stává "živá Kristova svátost". vlastním životem a podílí se na samotném Kristově kněžství ("společné kněžství věřících").
Takto je chápáno ústřední tvrzení tohoto dokumentu: člověk je povolán k tomu, aby vedl stvoření prostřednictvím "kosmické kněžstvíke svému pravému cíli: zjevení Boží slávy (srov. č. 27). Jinými slovy: prostřednictvím lidí může a musí být celé stvoření "knihou" (knihou přírody) a "cestou" (cestou přátelství a lásky), aby mohl být Bůh poznán a milován. A zároveň mohou být muži a ženy, sjednocení v božském životě, šťastní v pozemském životě i mimo něj. Svátosti křesťanství totiž umožňují žít tuto "integrální ekologii", kterou dnes naše víra vyžaduje.
Začíná to v svátosti iniciace (křest, biřmování a eucharistie). Tváří v tvář nedostatkům, zraněním a hříchům křesťanského života nám církev podává svátosti uzdravení (Pokání nebo vyznání hříchů a pomazání nemocných).
Křesťanský život, který je svátostným životem, se rozvíjí a roste v kontextu s křesťanským životem. církevní společenstvíK tomu slouží svátosti svěcení a manželství. Církev je tedy rodina a křesťanské rodiny mohou být "domácími církvemi" (malými církvemi nebo domácími církvemi), kde se učí křesťanskému životu pro dobro církve a světa.
Analýza dokumentu Mezinárodní teologické komise s názvem "Vzájemnost mezi vírou a svátostmi ve svátostné ekonomii".
Ramiro Pellitero Iglesias
Profesor pastorální teologie
Teologická fakulta
Navarrská univerzita
Publikováno v časopise "Církev a nová evangelizace".
