Maxime Trésors Mvilongo Ateba je kněz v diecézi Obala v Kamerunu. Pochází z početné rodiny, kde je nejmladší ze sedmi sourozenců: pěti chlapců a dvou dívek.
Měl normální dětství s dětskými sny: nejprve chtěl být lékařem, pak ho velmi přitahovalo strojírenství, což ho přivedlo od všeobecného vzdělání k technickému.
Po absolvování bakalářského studia elektrotechniky se chystal nastoupit na polytechnickou školu v Yaoundé, ale kvůli problémům s termíny se mu to ten rok nepodařilo. Poté se rozhodl zapsat na přírodovědeckou fakultu univerzity v Yaoundé I. a zvolil si obor fyzika, který ho vždy fascinoval. V tomto akademickém roce se začal psát příběh jeho povolání.
"O letních prázdninách jsem odešel z Yaoundé a vydal se s rodinou do sousední vesnice Mfou. Během svého pobytu jsem se seznámil s farářem této farnosti, protože jsem po celou dobu svého pobytu v Mfou byl ministrantem v této farnosti.
Jednoho dne mi po odchodu ze mše řekl: "Maxime, víš, že bys mohl být dobrým knězem? Hned jsem mu bez přemýšlení odpověděl: "Jsem inženýr, kněžství je pro literáty." Odpověděl mi, že existují kněží, kteří jsou dokonce inženýry. Vysvětlení zakončil slovem, které mě od té doby pronásleduje: "Přemýšlej o tom."
Po tomto rozhovoru, který ohrozil mou stabilitu, jsem se rozhodl, že budu prosit Pána o milost, aby mi ukázal znamení, aby mi zjevil, že tato cesta není moje. Novéna skončila a já jsem neměla žádné znamení, ale těšila jsem se na něj. Ve skutečnosti jsem se v hloubi duše této cesty, která neodpovídala mému snu, bála. Snil jsem o tom, že jsem dobrý manžel, velmi věrný své ženě, s pěkným domem, pěkným autem... bohužel hrozilo, že se všechno rozpadne.
Tak jsem se rozhodl nechat čas plynout, řekl jsem si: nic není zbytečné, časem to určitě přejde. Na konci prázdnin jsem se přihlásil ke zkouškám na polytechniku se svým mladším bratrem, který právě maturoval, bohužel jsem to nestihl, ale můj mladší bratr ano.
Neúspěch u polytechnické zkoušky mě neodradil od mého snu stát se velkým inženýrem, a tak jsem pokračoval na univerzitě ve studiu fyziky a zároveň se připravoval na soutěže, jak tomu bylo u většiny studentů přírodovědných fakult. Jednou, když jsme měli hodinu chemie, jsem šel k tabuli opravit cvičení. Už si nepamatuji, jestli jsem ho přehlédl, nebo našel, ale nemohu zapomenout na těch pár slov, která zazněla z učitelových úst: "...s jeho náboženským křížem".
Ta slova ve mně znovu probudila s větší energií ono "Přemýšlej o tom", které jsem měl hluboko v sobě. Po dlouhém boji jsem se rozhodl přijmout tuto novou cestu, která se mi neustále nabízela, a tehdy na mě dolehl velký klid. Ve svém srdci jsem se rozhodl, že se po ukončení studia přihlásím do hlavního semináře, když budu ve druhém ročníku.
Ve skutečnosti jsem měl o kněžství tak skvělou představu, že jsem se mu nemohl věnovat, dokud jsem nebyl ochoten obětovat všechno. Vlastně jsem se musel vzdát svého snu o svatbě, musel jsem se vzdát svého snu stát se inženýrem, musel jsem se vzdát fyziky, kterou jsem tolik miloval. K údivu svých přátel jsem odpověděl, že bych lidem prospěl více, kdybych byl knězem, než kdybych byl vynikajícím profesorem fyziky. Vlastně jsem si celé měsíce říkal, že se nemohu vzdát tak velkých ideálů, tak velkých snů kvůli něčemu méně odvážnému, kvůli něčemu, co by nestálo za tolik obětí.
Od tohoto dne začalo "dobrodružství". Říkám tomu dobrodružství, protože jsem uvnitř sebe cítil, že jsem právě zničil všechno, čím jsem si byl jistý. Do něčeho jsem se vrhal, takže jedinou jistotou byla víra v to, co jsem cítil hluboko uvnitř sebe. Čas od času se však vynořily pochybnosti: "co když jsem se mýlil". Naštěstí se tato pochybnost během mé formace postupně vytrácela, až nakonec zmizela v den kněžského svěcení 26. dubna 2019.
Pro mě bylo kněžství vždycky něco velkého a člověk ho může dosáhnout jen díky Boží milosti. Navíc tato cesta s Bohem je stále dobrodružstvím, protože když svůj život svěřím do Božích rukou, stává se jeho pánem.
Nyní mé dobrodružství pokračuje v Římě. Jdu sám, ale Bůh ví, kam mě vede. Pokud jde o mě, udělal bych cokoli, abych nikdy nepřestal chodit.
Jsem přesvědčen, že jen díky věrnosti jeho vůli budu moci vykonat mnoho dobrého pro církev a zejména pro svou diecézi. Diecéze Obala je skutečně mladá diecéze, je jí 33 let a její geografická poloha z ní činí diecézi venkovskou. Téměř všichni její věřící žijí v odlehlých oblastech, což často velmi ztěžuje pastorační práci.
Farnost Nsem, kde jsem strávil svou diakonickou praxi, je například jednou z nejizolovanějších farností v diecézi. Na nedělní pastoraci jsme vyrazili v 6 hodin ráno a na faru jsme se vrátili ve 20 hodin po odsloužení čtyř mší svatých. Vesnice se totiž rozkládaly na dlouhé trase dlouhé více než 160 km, kterou jsme absolvovali na motorce po silnici, kde je chůze nejméně nebezpečnou činností.
V současné době má diecéze Obala 60 farností a více než 160 kněží. Jsme relativně chráněni před potřebou pastýřů, to by se dalo tvrdit. Potřeba dobře vyškolených kněží v diecézi Obala však zůstává naléhavá. Jistě, abych vyšel vstříc této potřebě, jsem v Římě, abych studoval komunikaci s cílem později zviditelnit diecézi nejen uvnitř, ale i navenek. Struktura, která nezná sama sebe, nemůže sama sebe pochopit a nemůže se rozvíjet. Potřeba komunikace a především dobré komunikace je tedy zřejmá."
"Mám velkou radost z vaší podpory a ještě větší, když mě neznáte. Moc vám děkuji za tento božský čin, protože jsem si jistá, že vás k němu inspiroval Bůh. Slibuji, že se za vás budu modlit, aby toto velké dílo, kterému jste se věnovali, nikdy nezaniklo.
Jak jsem vám právě řekl, projevil jste velkou laskavost knězi, který pochází z velmi vzdálených končin, a to téměř bez znalosti jeho identity.
Ještě jednou vás žádám, abyste přijal projev mé hluboké vděčnosti za tento významný čin, který jste pro mě vykonal. Slibuji, že budete přítomni na každé mši svaté.
Ať vám Pán Ježíš, který nás spasil svou smrtí na kříži, žehná a projevuje vám přízeň."
