Ať už s hudebními znalostmi, nebo bez nich, klasický poslech může posluchači sugerovat nejrůznější věci. V této souvislosti připomínám, že filosof Manuel García Morente, který žil v exilu v Paříži během občanské války, měl náboženský zážitek, jemuž předcházel hudební poslech. Hudba byla událostí a jeho vnímání Boží přítomnosti představovalo to, co nazval "mimořádnou událostí".
Krátce před půlnocí ve středu 29. dubna 1937, v noci, kdy byl Měsíc ještě v úplňku, se García Morente nacházel v osmém patře domu na Boulevard Sérurier 126. Pokud by si někdo představoval, že toto místo je ideálním místem pro jarní Paříž, byl by na velkém omylu. Můj dobrý přítel, novinář, který ve francouzském hlavním městě žije už léta, to tam zná. Místo, které není centrem Paříže, ale ani předměstskou rezidenční čtvrtí. Můj přítel to popisuje jako zemi nikoho, kde panuje zoufalý smutek. Tento popis smutné hranice dobře pochopí každý, kdo četl Louise Ferdinanda Célina, známého svým drsným románem Cesta na konec noci, a v roce 1936 vydal pokračování, Smrt na dluh, další autobiografický příběh, odehrávající se ve čtvrtích a bulvárech, kde se pokorní lidé, neschopní přizpůsobit se technickému pokroku a žijící v dluzích a bídě, snaží přežít. Život se pro ně rovná smrti na dluh.
Takový musel být scénář, v němž žil Manuel García Morente, i když v jeho duchu byla opuštěnost větší. V Paříži nenašel žádnou práci, ale jedno nakladatelství ho pověřilo napsáním slovníku a krátce nato dostal nečekanou nabídku z Argentiny: místo na katedře filozofie na univerzitě v Tucumánu. Profesora však zaměstnávala jiná starost: dostat svou ženu, dcery a vnoučata z republikánské zóny. Sám říká, že jeho spolubydlící na několik dní odjel a on zůstal sám. García Morente neustále kouřil a pil kávu, byl obětí své nervozity a nemohl spát. Jediným oknem do světa v symbolickém i skutečném smyslu byl jeho pokoj. Viděl z něj čtyři kilometry vzdálený kopec Montmartre, který už asi dvacet let korunují kopule baziliky Sacré Coeur.
Nedávné události, zejména ty, které mohly zlepšit jeho ekonomickou situaci, ve filosofovi probudily otázku, zda byly výsledkem náhody, nebo zda by měly být připsány Boží Prozřetelnosti. García Morente ztratil víru, jakmile začal dospívat. Hodně s tím souviselo čtení a samota. Bůh hodinář, který ponechává svět svému osudu, je bohem agnostiků. Měl mu ten prestižní profesor, vzdělaný v pedagogice Institución Libre de Enseñanza, za co děkovat? Kdyby se skutečně staral o jeho živobytí, měl by ho nyní žádat, aby pomohl jeho rodině opustit Španělsko?
García Morente, kterého přemohla úzkost, zapnul rádio. V dopise svému příteli monsignorovi José Maríi Garcíovi Lahiguerovi, v němž vypráví o svém duchovním zážitku té noci, se zmiňuje o třech hudebních skladbách, které mohl poslouchat. Měl čas vychutnat si závěrečné takty písně Symfonie in D od Césara Francka, na které navázala krátká skladba Pavana za zemřelou infantku Maurice Ravela, mistrovské dílo impresionismu, pomalá klavírní hudba s odtažitou zvukovostí, která svému autorovi připomínala Infantku z Velázquezových Menin. Možná si na to nehraje, ale je to dílo náboženské vzpomínky.
Velkým dílem, které si García Morente chtěl toho večera poslechnout, však bylo. Kristovo dětství Hectora Berlioze, oratorium s texty samotného skladatele. Určitě není nezbytně nutná, ale některým lidem bych doporučil, aby si ji poslechli celou nebo její část, protože trvá více než hodinu a půl, a vžili se tak na pár okamžiků do role filozofa. Zvláště ho zaujala postava recitátora, který vypráví příběh rozdělený do tří částí, evokující Herodův sen, který ho naplňuje úzkostí ze strachu, že bude svržen z trůnu dítětem narozeným v Betlémě, útěk Svaté rodiny do Egypta a její klidný odpočinek v pouštní oáze a příchod uprchlíků do města Sais v nilské deltě. Tam jsou odmítnuti Římany a Egypťany, až se jich nakonec ujme izmaelský tesař, neboť Izmaelovi potomci jsou také Abrahamovými dětmi. Dílo končí zásahem recitátora a sborem, který věřícím doporučuje, aby se naplnili "vážnou a čistou láskou, jediným mostem, který otevírá nebeský příbytek".
Kristovo dětství rozpoutal ve filozofově mysli celou řadu obrazů, které mu připomínaly jiné pasáže z evangelia a na které pravděpodobně od dětství nepomyslel: Odpuštění cizoložné ženě, Ježíšovy nohy umyté hříšníkem, Ježíš přivázaný ke sloupu, ženy u paty kříže... Po představení García Morente vypnul rádio a upřel svůj pohled na Montmartre, horu mučedníků, a tento pohled v něm vyvolal obrovský zástup mužů, žen a dětí, které přitahovala náruč Ukřižovaného, která se natahovala, aby dosáhla na všechny. Cítil, že tento Bůh je pravý Bůh, živý Bůh, božská Prozřetelnost, která nyní vstoupila do jeho života. Poklekl, pomodlil se Otče náš a zraněnýma rukama vložil svůj život do rukou prozřetelného Boha.
Slova jsou chudá na vyjádření toho, co Manuel García Morente poté prožíval. Ale celkově, něco vyjadřuje ve své výpovědi. Byl zkamenělý, protože v té místnosti zažili Boží přítomnost. Fyzicky ho neviděl, ale cítil se jeho přítomností znehybněn a hypnotizován. Přiznává, že tento pocit pociťoval asi hodinu. Nakonec se jeho duch naplnil radostí. Není náhodou, že podobný zážitek měl v noci 23. listopadu 1654 v Paříži i Blaise Pascal. Té noci uvěřil, že Bůh je Bohem Abrahamovým, Izákovým a Jákobovým, a ne bohem filozofů, a naplnila ho nepopsatelná radost.
Antonio R. Rubio Plo
Absolvent historie a práva
Mezinárodní spisovatel a analytik
@blogculturayfe / @arubioplo
