Jak funguje víra?

Víra a rozum nejsou neslučitelné, ale vzájemně se doplňující skutečnosti.

Když sledujeme stopy, které nás upozorňují na Boží existenci, a získáváme důvěru obrátit se k němu, děláme první kroky k nezapomenutelnému přátelství, které nám poskytne velkou stabilitu a klid, protože se můžeme s důvěrou opřít o toho, který nikdy nezklame.

Bůh nás vyhledává a mluví k nám jako k přátelům a očekává, že mu odpovíme svým přátelstvím, že v něj budeme věřit, snažit se porozumět tomu, co nám říká, a bez výhrad přijmeme to, co nám navrhuje.

Víra je odpovědí na Boží pozvání ke komunikaci s ním a k radosti z jeho společnosti. Vírou člověk podřizuje Bohu celou svou inteligenci a vůli, souhlasí s tím, co Bůh Svět odhalil a rozhodl se žít způsobem, který je v souladu s těmito pravdami.

Je to však rozumný postoj, je věřící člověk, člověk se zdravým rozumem, který podřizuje svůj rozum tomu, co mu říká někdo jiný, nebo svěřuje svá rozhodnutí do rukou někoho jiného?

Víra je především osobní přilnutí k Bohu, a zároveň neoddělitelně svobodný souhlas s veškerou pravdou, kterou Bůh zjevil.

Je pravda, že by bylo marné a špatné vkládat takovou víru ve stvoření, ale je tomu tak i u Boha? Skutečnost věcí zásadně závisí na odpovědi na jednu otázku, která je zásadní: Existuje Bůh, nebo neexistuje? Pokud neexistuje a je jen ideologickým konstruktem, postrádal by smysl. Ale co když existuje?

Řekněme, že volba tohoto souhlasu je riskantní, protože není možné intelektuálně ovládat celou realitu. Vyžaduje to cvičení v důvěře, něco podobného, jako když člověk, který to nikdy předtím nedělal, skočí do bazénu. Vidí ostatní lidi, kteří se tam koupou a užívají si, ale první dojem je, že pokud se do něj ponoří, klesne na dno a utopí se.

Půjčovat souhlas víry nelze se dočkat matematického důkazu Boží existence a každé pravdy, kterou Bůh zjevil. Je to riziko, a proto vyžaduje pomoc, kterou musíme přijmout zvenčí. Víra je Boží dar, nadpřirozená ctnost, kterou nám Bůh vnukl. Pozitivní odpověď na to, co nám Bůh zjevil, vyžaduje Boží milost, která přichází a pomáhá nám spolu s vnitřní pomocí Boží pomoci. Duch svatýkterá pohne srdcem, nasměruje je k Bohu, otevře oči ducha a dá každému chuť přijmout pravdu a uvěřit jí. To je učení Druhého vatikánského koncilu (Dei Verbum, č. 5) a Katechismus katolické církve (n.153).

Důvěra v Boha

Nicméně není v rozporu se svobodou člověka ani s jeho inteligencí, aby důvěřoval Bohu a přijímal jím zjevené pravdy. Již v mezilidských vztazích není v rozporu s našimi vlastními důstojnost Věříme tomu, co nám o sobě a svých záměrech říkají druzí lidé, a věříme jejich slibům (jako například když se muž a žena berou). V mládí věříme rodičům, věříme učitelům a tomu, co říkají učebnice. Spoléháme na to, co čteme v tisku, slyšíme v rádiu nebo vidíme v televizi. Nemáme čas ani možnost experimentálně konfrontovat všechny informace, které dostáváme. V běžném životě téměř vše, co víme, víme proto, že jsme někomu důvěřovali. Takže se důvěřovat Bohu není v rozporu s naší důstojností.

Důvod k víře nespočívá v tom, že se zjevené pravdy jeví jako pravdivé a srozumitelné ve světle našeho přirozeného rozumu. Věříme díky autoritě samotného Boha, který zjevuje a který nemůže oklamat sám sebe ani nás.

I v reálném životě si musíme ověřit alespoň část toho, co nám někdo říká, a ověřit si, zda je to věrohodné, i když to často nemůžeme dokázat. Věda postupuje spíše indukcí než matematicky prokázanou dedukcí.

Z tohoto důvodu také Je rozumné, že chceme vědět víc a hlouběji proniknout do toho, co nám víra říká. Jak zdůraznil svatý Anselm, "víra je o porozumění". Katolické víře náleží, aby věřící toužil lépe poznat toho, v něhož vložil svou víru, a lépe porozumět tomu, co mu bylo zjeveno.Ať se tedy snaží co nejvíce přiblížit k pochopení tajemství zjevení.

Víra a rozum nejsou neslučitelné skutečnosti, ale doplňují se. Správně prováděný vědecký výzkum nikdy nebude v rozporu s vírou, protože profánní skutečnosti a skutečnosti víry mají svůj původ v témže Bohu.