Děkujeme, že jste nám v této těžké době vyprávěla svůj příběh. Zasáhla mě jedna vaše věta, která se podobá slovu leitmotiv vašeho života...
Ano, věta, která mi dodává sílu: Řekněte jim, že se nad vámi Pán smiloval!
Něco, co ve vašem životě rezonuje nyní více než kdy jindy.
Ano, a to nejen proto, že jsem dnes řeholním bratrem s dočasnými sliby v Institutu služebníků Neposkvrněného Srdce Panny Marie, ale i kvůli celkovému příběhu mého života od dětství až po dnešek, že trpím koronavirem. Co s tím má společného koronavirus a Bůh?
A jak si vysvětlujete svou větu: "Pán se nad vámi smiloval", když se jedná o nemoc, která postihla vás, vaši komunitu a tisíce lidí na celém světě?
Většinu situací v životě nelze předvídat, jako například tento smrtící virus, který postihl tolik lidí. Několik členů mé komunity je pozitivních. Díky Bohu je mezi námi stav onemocnění mírný a ostatní jako já jsou bez příznaků.
Přesto jsme nuceni držet se v přísné karanténě a izolaci, abychom nenakazili ostatní členy komunity, zejména starší lidi. Někteří z mých spolubratří, kteří nemají Covid-19, se velkoryse zavazují, že nám budou sloužit.
Navzdory nepohodlí izolace se tento čas ukazuje jako čas milosti. Koronavirus mě spojil s Bohem.
Proč si myslíte, že je to okamžik milosti?
Především věřím, že právě takto nás Pán požádal, abychom přinášeli oběť za. být nablízku mnoha lidem, kteří umírají sami, od svých blízkých a svátostí. Koronavirus umožňuje prohloubit vztah s Bohem.
Osamělost mě přivedla k tomu, abych hodně přemýšlel o tom, jak mě spěch života přivedl k tomu, že jsem zanedbával to podstatné, krásu toho, že dělám všechno pro lásku k Bohu, abych ho hlouběji poznal a dal ho poznat.
Samota mi poskytla čas, abych znovu promyslel svůj život a Boží působení v něm. Ano, mám spoustu času na to, abych si připomněl důležité okamžiky s Pánem. Takto Bůh jedná tváří v tvář koronaviru.
Kromě toho si myslím, že je také důležité využívat technologické prostředky k tomu, abychom zůstali nablízku všem lidem, které známe a o kterých víme, že prožívají. břemeno osamělosti nebo nemoci, tím, že jim navzdory vzdálenosti ukážeme svou blízkost, a to těmito prostředky, ale především modlitbou a přinášením obětí.
Je zajímavé, že se pouštíte do filmu o svém životě.
Ano! A film, jehož hlavními hrdiny jsou Pán a já..., no, spíš On než já, protože to Pán je hrdina, který toho v mém životě tolik dokázal.
A pokaždé si velmi jasně vzpomenu na slova, která Ježíš pronesl po vysvobození posedlého člověka: "Jdi domů ke svým blízkým a řekni jim, co ti Pán učinil a že se nad tebou smiloval" (Mk 5,19).
A co s vámi Pán udělal?
Mnoho věcí, i když můj život je stejný jako život většiny mladých lidí v jižní Itálii, zejména v provincii Lecce v Apulii, nádherné zemi s plážemi známými jako "Lecce Beaches". Maledivy z ItálieChodil na pláž, studoval, hrál fotbal a navštěvoval farní kostel zasvěcený Panně Marii Růžencové.
Jako mnoho mladých lidí však chodil do kostela jen ze zvyku, bez skutečného povědomí o svátostech, ale jen proto, aby splnil úkol jít na mši ve sváteční dny.
Pláž Punta Prosciutto v provincii Lecce v Apulii.
V Itálii, kde jsou všichni katolíci podle kultury a zvyklostí, je to velmi běžné...
Samozřejmě, ale jen velmi málo lidí přemýšlí o tom, co to znamená mít Ježíše ve svém životě. Já jsem o tom začal přemýšlet, když mi bylo 13 let a začal jsem navštěvovat náboženské společenství nedaleko mé vesnice, společenství Institutu, jehož jsem nyní členem.
Jedním z charismat tohoto společenství je přivádět mladé lidi blíže k Pánu prostřednictvím zábavných dnů plných her a radosti, ale také doprovázených mší svatou nebo chvílemi modlitby.
Začal jsem se účastnit těchto setkání, na kterých jsem si užíval spoustu legrace, a musím říct, že nejvíc si mě získalo, když jsem viděl, že na radost seminaristů které se nacházely v menším semináři a v těchto dnech podporován. Začal jsem navštěvovat kempy a především obnovit svůj křesťanský život a svátosti.
Také jsem cítil velkou touhu být šťastný jako oni, ale ani mě nenapadlo stát se řeholníkem nebo knězem: nikdy jsem na to nepomyslel.
Zavolal vám konečně někdo, kdo to nečekal?
To je pravda! A bylo to prostřednictvím kněze, který mě pozval do svátost zpovědisvátost, kterou jsem už dlouho nepřijal. Na konci zpovědi se mě tento kněz, snad inspirován Pánem, zeptal, jestli bych nechtěl zažít seminář.
Abych řekl pravdu, v tu chvíli jsem ani nevěděl, co je to seminář, věděl jsem jen, že tam žijí ti kluci, kteří mě tolik ovlivnili svou radostí, a okamžitě, aniž bych chápal důvod, a ani teď si nedokážu vysvětlit bezprostřednost té odpovědi, jsem řekl ano, chci to zkusit.
Příběh lásky a světla, ale také cesty skrze mnohé temnoty, jak by řekl svatý Jan od Kříže.
Po zkušebním období v semináři jsem postupem času stále silněji cítil, že život s Ježíšem je v podstatě to, co chci, ale především jsem cítil, že to je to, co ode mě chce Pán.
Největší milostí mého života však nebyl vstup do semináře, ale návrat do otcovy náruče po útěku od něj.
Čas plynul a moje cesta k noviciátu pokračovala: uplynulo už deset let, ale můj vztah s Bohem byl bohužel stále horší a horší. se stal formálním vztahem: Dělal jsem všechno, co bylo třeba, ale ne z lásky k Bohu, ale proto, abych se před ním cítil spravedlivý, abych si zasloužil jeho lásku.
Jako v podobenství o marnotratném synovi: z mladšího syna, který se vrací do otcova domu, se cítíme jako starší syn.
Ano, je to tak: v podstatě jako bych v duchu dobře věděl, že mě Bůh miluje, ale ve skutečnosti jako bych o něm uvažoval spíš jako o soudci, pánovi nebo pánovi se svými služebníky.
Byla to myšlenka, velmi silná myšlenka, možná ne zcela vědomá, ale hluboce ve mně zakořeněná, že kdybych nebyl dokonalý, Bůh by mi nedal svou lásku, jako by nás miloval jen tehdy, když jsme spravedliví a dokonalí.
Tento způsob myšlení ve mně zapouštěl stále hlubší kořeny, až se stal přítěží. Všechno se stalo nesnesitelným: Choval jsem se, jako bych se chtěl zachránit správnými skutky, a proto jsem se po nástupu do noviciátu, také na radu formátorů, rozhodl vrátit domů.
Není třeba říkat, jak velké bylo mé zklamání z Boha a velký hněv. Řekl jsem Bohu: "Sloužil jsem ti mnoho let, vždy jsem dělal to, co jsi chtěl, a pro tebe jsem obětoval nejlepší léta svého života, a ty se mnou takto jednáš a necháváš mě zklamaného a nešťastného. A víš co? Až dosud jsi rozhodoval ty, od nynějška budu rozhodovat já!
Vrátil ses k roli nejmladšího syna...
Ano, přesně tak. Začal jsem žít tím, že jsem dělal své projekty, pracoval s otcem a plánoval svůj budoucí život: chtěl jsem začít studovat, abych se stal učitelem literatury, najít si dívku, bavit se s přáteli.
Zklamání a hněv byly tak silné, že jsem už neměl nejmenší chuť přemýšlet o řeholním nebo kněžském životě. V té době jsem se seznámil s několika přáteli, začal jsem se věnovat různým aktivitám, ale nyní si uvědomuji, že vše bylo ve skutečnosti oživováno velkým sobectvím.
Chtěl jsem přece jenom zacelit prázdnotu, kterou jsem v sobě měl, a tady se dostáváme k největším milostem, které jsem obdržel a které mi skutečně ukázaly, kdo je Bůh a jak nás miluje.
Co se stalo?
Bůh opět použil dobré nástroje ve svých rukou: zejména dva kněze. Jim vděčím za své povolání a ještě dnes jsem jim velmi vděčný: jsou to otec Andrea Berti a jeden svatý kněz, který zemřel téměř před dvěma lety. Otec Andrea mě pozval, abych strávil několik dní v jedné z našich komunit ve Fatimě, aby mi Panna Maria mohla pomoci.
Samozřejmě, neměl vůbec zájem o pouť, Pán však věděl, jak využít mé pýchy. Ve skutečnosti jsem šel Bohu ukázat, že jsem s ním až do té doby jednal správně, že jsem byl spravedlivý a že ve skutečnosti to byl on, kdo se mnou jednal špatně.
Stalo se to, že i když jsem z celého srdce chtěl co nejdříve odtamtud vypadnout a vrátit se domů a do svého života, zůstal jsem tam tři měsíce!
Teď si myslím, že mé rozhodnutí zůstat tam se zdá být absurdní. Stalo se to, že potřebovali někoho do obchodu s náboženskými předměty ve Fatimě a otec Andrea si vzpomněl na mě.
Myslím, že mě k tomu inspiroval Bůh, zejména proto, že jsem neuměl portugalsky a už jsem měl sbaleno, že se vrátím domů a budu pokračovat ve studiu.
Ale já jsem to přijal, a tak jsem v té době, aniž bych si to uvědomoval, znovu získal důvěru v Boha.. Když se zamyslím nad tím, jak je dobrý... Byl jsem přesvědčen, že Pán sliboval štěstí, ale ve skutečnosti byl šťastný, když nás viděl trpět. Během pobytu ve Fatimě jsem také znovu objevila krásu toho, že se věnuji pomoci druhým, a přiblížila jsem se modlitbě.
Všechno, všechno, co se mnou Bůh dělal, bylo dobré a já jsem zakusil, jak je Boží láska zcela svobodná.
Ale nejúžasnější je, že se to všechno stalo v době, kdy jsem se choval chladně a lhostejně nejen k Němu, ale i k těm, které mi poslal do života, aby mi ukázali Jeho lásku, totiž ke dvěma kněžím, o nichž jsem se již zmínil a kteří byli skutečnými anděly poslanými Pánem.
Co vás na těchto dvou kněžích nejvíce zaujalo?
Viděl jsem v nich otcovskou blízkost s jediným záměrem - pomoci mi. Modlili se a obětovali se za mě, byli mi neustále nablízku, často mě navštěvovali a také mi nabízeli finanční pomoc, abych mohl začít studovat.....
A neudělali to z osobního nebo sborového zájmu, ani aby mě dostali zpátky do semináře... Ne, udělali to pro mě, nikdy je to neomrzelo a nikdy mě neopustili. Modlilo se za mě mnoho dalších lidí.
A kdy jste se rozhodl, že se znovu zapojíte do seminárního života?
Hned po návratu z Fatimy a ve chvíli, kdy jsem učinil toto rozhodnutí, jsem prožil velký pokoj a velkou vděčnost.
Zjistil jsem, že mi ponechal svobodu zvolit si život, který jsem si sám zvolil: sobecký život, který by mě jistě vedl k tomu, abych se snažil zaplnit prázdnotu, kterou jsem měl daleko od Boha a v hříchu.
Díky těmto dvěma kněžím se Gianni mohl blíže seznámit s charismatem Institutu služebnic Neposkvrněného Srdce Panny Marie, diecézní misijní instituce v římské diecézi.
Jeho spiritualita vychází přímo ze spirituality Fatimy: mariánská úcta skrze modlitbu růžence, obnovená výzva k pokání a svátostnému životu a především velká láska k eucharistii a smíření skrze ducha pokání.
Spočívá v tom, že po vzoru tří malých pastýřů, kterým se ve Fatimě zjevila Panna Maria, obětujeme svůj život ve spojení s Kristovou obětí za útěchu Ježíšova a Mariina srdce a za spásu chudých hříšníků.
Kněží, řeholníci a laici žijí v rámci Hnutí rodiny Neposkvrněného Srdce Panny Marie, všichni jsou spojeni pouty společenství a poslání a sdílejí stejnou spiritualitu mezi různými společenstvími.
Každý z nich je zavázán k osobnímu posvěcení a k posvěcení druhých. Jeho motto zní: "Skrze mé neposkvrněné srdce přinést světu Krista".
Členové tohoto institutu se rozhodli studovat na Papežská univerzita Svatého Kříže.
"Díky podpoře CARFkterý podporuje všechny nás věřící v Papežská univerzita Svatého Kříže v Říměmůžeme využít školení výborné v rodinném prostředí a i nyní, když se jedná o mimořádnou událost, se cítíme velmi opečováváni, protože můžeme sledovat výuku na internetu a na videu a učitelé nám často volají, aby zjistili, jak se nám daří.
Mohu tedy opravdu říci, že tato velmi vážná a obtížná chvíle se ukazuje jako dobrý čas pro studium a pro to, abychom v našem řeholním životě znovu objevili milost komunitního života, který je v tomto období velmi omezený: krásu společné modlitby, sdílení cesty k Bohu a poslání, které nám svěřil. Koronavirus mě přivedl blíž k Bohu," uzavírá Gianni.
Rozhovor s Gerardem Ferrarou
Gianni Schido s rodinou.
Gerardo Ferrara
Absolventka historie a politologie se specializací na Blízký východ.
Zodpovědnost za studentský sbor
Univerzita Svatého Kříže v Římě
