José Rolando Becerra a Ángel Antonio García Jiménez jsou dva z nich. Mexičtí seminaristé a obyvatelé mezinárodní školy Bidasoa. V těchto letních měsících jsou v Madridu, kde vykonávají pastorační práci v papežské bazilice San Miguel a v kolegiátním kostele San Isidro. Vyprávějí nám o svém povolání a o víře, která v Mexiku vládne navzdory rostoucí sekularizaci.
José Rolando Becerra Ramírez má 26 let a pochází z diecéze Celaya v mexickém Guanajuatu. Po pěti letech strávených v semináři své diecéze absolvoval první kurz v mezinárodním semináři Bidasoa.
"Od mládí jsem se velmi angažoval v církevním životě a službě, ale nikdy jsem neuvažoval o tom, že bych vstoupil do semináře, natož abych se stal knězem. Jak jsem dospíval, moje víra rostla, protože jsem se postupně dozvídal víc a víc o Bohu a církvi. Touha poznat cestu ke kněžství přišla, když mi bylo 18 let, tehdy jsem začal proces povolání, abych nakonec ve 20 letech vstoupil do semináře," říká.
Přestože už dlouho cítil Pánovo volání, bál se představy, že by ho měl následovat a všechno pro něj opustit. pochopit, že s Bohem není žádná ztráta, protože nám dává mnohem víc, než potřebujeme.. Během této doby jsem si uvědomil potřeby církve, zejména potřebu svatých kněží. Každý den je pro mě příležitostí odpovědět na tuto výzvu a velkoryse reagovat, což nás vede k překračování hranic a setkávání s našimi bratry a sestrami," říká.
V letních měsících se věnuje pastoraci v Madridu, konkrétně v papežské bazilice San Miguel. "Pastorační péče je plná skvělých zážitků, ale také mnoha výzev.. Spočívá v tom, že se postupně učíme od kněží a lidí, kteří zde pracují, protože ti nás hodně učí. Pomáháme s potřebami sakristie, s péčí o věřící a kvůli pandemii někdy také s hygienickými filtry. Kromě pastorační práce posilujeme náš vztah s Pánem prostřednictvím modlitby a svátostí," popisuje Rolando.
"Navzdory těžkostem v Mexiku máme v naší zemi velké požehnání: Pannu Marii Guadalupskou. Věřím, že bychom se měli stále utíkat k Panně Marii a pamatovat také na slova svatého Jana Pavla II: "Mexiko vždy věrné".
Apoštolský nuncius ve Španělsku Bernardito Cleopas Auza navštívil baziliku San Miguel, aby doprovodil seminaristy, kteří v Madridu vykonávají pastorační činnost: José Rolando Becerra (první zleva) spolu s Beniginem z Filipín a Oscarem z Kolumbie.
"Pastorační práce v papežské bazilice svatého Michala je plná velkých zážitků, ale také mnoha výzev. Spočívá v tom, že se postupně učíme od kněží a lidí, kteří zde pracují, protože nás toho hodně naučí," říká.
Podle posledního sčítání lidu, které proběhlo v Mexiku, bylo v tomto rocePodíl katolíků se snížil z 82% na 77% a podíl protestantů se zvýšil ze 7,5% na 11,2%. "Poslání církve musí začít u sebe. Potřebujeme pevnou formaci mezi katolickými věřícími, aby posílili svou víru a nenechali se strhnout na jiné cesty. Potřebujeme jednoduchou víru, která ale zároveň umí zdůvodnit, v co věří," říká José Rolando.
Tento seminarista z Bidasoa je znepokojen některými situacemi ve své zemi: pandemií, která stále ovlivňuje chudobu lidí, jež stále roste, a s ní i nedostatek příležitostí pro mnohé. Na stránkách nejistota, kriminalita, se v Mexiku mluví nejvíce, organizovaný zločin pokračuje ve své činnosti a vyvolává strach a zoufalství.
"Bohužel jsme museli utrpět ztrátu některých našich kněží, včetně nedávné vraždy kněze z diecéze, do které patřím. Mexiko se postupně dostává do rukou organizovaného zločinu. Bolí mě, když vidím, jak se stránky novin a dalších médií hemží zprávami o vraždách, přepadeních, únosech, loupežích, vydírání atd. Je to země, která ztratila svůj klid, Procházet se po ulicích v určitou denní dobu je děsivé. Přesto je Mexiko stále tak úžasné, protože vedle těchto lidí, kteří páchají zlo, Existují i další lidé s velkým srdcem, kteří pokračují v práci pro dobro všech."
Navíc v Mexiku, stejně jako v jiných latinskoamerických zemích, sekularismus postupuje. "Mnoho mladých lidí už nechce slyšet o Bohu. Náboženství se ze škol vytrácí a Bůh je postupně odsouván na vedlejší kolej. Ale i přesto je mezi námi mnoho těch, kteří si uvědomují, že Boha ve svém životě potřebují, a proto je nutné, aby se Křesťanské svědectví je zpřítomňováno těm, kteří nevěří nebo se od církve vzdálili."
Navzdory těmto potížím Rolando neztrácí naději: "Máme velkou naději.V naší zemi máme velké požehnání, Pannu Marii Guadalupskou.. Věřím, že se musíme stále odvolávat na Pannu Marii a pamatovat také na slova svatého Jana Pavla II. "Mexiko vždy věrné", aby nám byla motivem k dalšímu úsilí o přinášení evangelia, a jak nyní zmiňuje papež František, k tomu, abychom šli proti této "kultuře vyhazování" a otevírali obzory pro takzvanou "civilizaci lásky".
Stejného názoru je i Ángel Antonio García Jiménez, 25letý seminarista z města Cárdenas, Tabasco, Mexiko.
"Mexiko je krásná země, která má vše, co potřebuje k tomu, aby se dostala dopředu, a nabízí obrovské bohatství v každém slova smyslu.. Mexiko, stejně jako každá jiná země, má své vzestupy a pády, ale myslím, že je třeba se na něj dívat jako na celek. Je pravda, že existují silné situace, ale je také pravda, že se od Mexika můžeme hodně naučit, protože má spoustu dobrých věcí."
Angel se domnívá, že sekularismus se rozvíjí pomaleji než v Evropě. Má odstíny náboženské lhostejnosti a určitého ateismu. Připomíná, že Mexiko, Brazílie, Kolumbie a Venezuela jsou velmi katolické země Latinské Ameriky.
"Mexiko je velmi katolická země s hlubokými kořeny, která se postupně rozrůstá, probíhá v ní neustálý proces, který se stále rozšiřuje. Je pravda, že protestantismus je nápadný, ale nápadní jsou i konvertité," říká.
"Mexiko je velmi katolická země s hlubokými kořeny, která se postupně rozrůstá a neustále se rozšiřuje."
Ángel Antonio García tráví tyto letní měsíce pastorační prací v kolegiátním kostele San Isidro v Madridu. Pomáhá při eucharistii, službě věřícím, údržbě liturgických předmětů, místností a ověřování inventáře. Připravují také podklady pro katechezi pro rodiče a v určitém okamžiku přednášejí skupině.
"Byla to velmi krásná zkušenost, plná poznání a především možnosti sdílet víru s věřícími kolegiátní církve. Tábořil jsem v Covadonze se skupinou mladých lidí, vedl s nimi rozhovory, mluvil s nimi, sdílel s nimi zkušenosti, radost ze sdílení víry a vzájemného učení," říká.
Ángel Antonio García Jiménez je druhým ze tří bratrů. Posledních osm měsíců žije v Mezinárodní škole Bidasoa. Vypráví nám o svém povolání:
"Musím přiznat, že to byl Bůh, kdo mi vyšel vstříc, potkal mě v noci a pohlédl na mě s něhou. Moje dovolená se neobjevila ve světle, ale ve tmě mě osvítil Pán.
Bylo mi sedm let, když mě do semináře pozval kamarád Eliseo Hernández Morales, který je nyní z Boží milosti knězem. Ve čtrnácti letech jsem hledal pomoc a našel jsem dobrého duchovního vůdce: byl to dobrý kněz, přítel mých rodičů, farář z farnosti Nuestra Señora Virgen del Carmen, kam jsme tehdy patřili.
Vzpomínám si, že to bylo v neděli, kdy kněz Pedro Aquino řekl mým rodičům, aby mě vzali na faru, abychom si mohli promluvit, kteří by mi rádi pomohli. Nejvíce mě překvapilo a stále překvapuje, že kněz, jak je na vesnici běžné, navštěvuje mnoho obcí v neděli, na den Páně. Měl hodně práce, ale řekl mi, že mi rád pomůže.
Po dobu dvou hodin mě velmi pozorně poslouchal, snažil jsem se mu shrnout celý svůj život (mimochodem velmi krátký), ale s jeho vzestupy a pády. Poslouchal mě, aniž by cokoli řekl, a na konci mi poradil a poprvé v životě jsem zažil milosrdenství.. V tu chvíli jsem se rozhodl, že se přestěhuji blíž ke kostelu.
Začal jsem postupně vytrvávat, aniž bych měl v úmyslu stát se knězem, Pravdou je, že jsem o tom nikdy nepřemýšlel a nebylo to něco, co bych hledal, chtěl jsem prostě následovat Pána. Mé první kroky byly velmi pomalé, ale byly nezbytné k tomu, abych se stal tím, kým jsem dnes. Připravoval jsem se na první svaté přijímání a následující rok na biřmování.
Zúčastnil jsem se mnoha rekolekcí, zejména velikonočních. Připravoval jsem se na to, že budu součástí liturgického týmu ve své komunitě. Chtěl jsem být mimořádným služebníkem svatého přijímání, ale uvědomoval jsem si, že se musím více připravit, a tak jsem se začal připravovat v týmu lektorů, a tak začala moje blízkost k Bohu.
V sedmnácti letech jsem se vydal na rekolekce se skupinou mládeže, která patří k farnosti San Antonio de Padua ve městě Cárdenas Tabasco. Byl to zážitek, který mi zcela změnil život, poznamenal mě a hodně mi pomohl změnit život.
Mnoho lidí se mě ptalo, jestli se náhodou nechci stát knězem.Moje odpověď byla vždy stejná, řekl jsem jim, že ne, ale pokud to Bůh chce, proč ne, ale nebylo to v mých plánech, i když mě to v hloubi duše lákalo. Můj vnitřní život se postupně měnil, prožíval jsem mše lépe a lépe, Je pravda, že velký vliv měla také moje matka, která je velmi zbožná a určitým způsobem mě naučila prožívat mši svatou jinak.
V mém životě přišlo období, kdy jsem chtěl jen sloužit Pánu, zažil jsem pokoj, který jsem nikdy předtím necítil. Po zkušenosti, kdy jsem ve svých 21 letech málem zemřel, Seznámil jsem se se skupinou mladých lidí, se kterými jsme se v sobotu odpoledne scházeli k modlitbě a formačním rozhovorům.
Tam jsem se setkal s mladým mužem, který se účastnil profesních procesů, a ten mi vyprávěl o svých zkušenostech. V 21 letech jsem se začal trápit, protože jsem musel učinit rozhodnutí, které by zcela změnilo můj život. Nakonec mi bylo jasné, že chci být knězem. Cítím se být povolán.
Mluvil jsem se svým bývalým farářem o tom, co chci, a on mě povzbudil, abych do toho šel, že pokud to opravdu chci, mám to dělat s velkou velkorysostí a nespouštět z Něho oči, abych se neztratil. Poté, co jsem prošel procesem povolání, mě církev přijala jako seminaristu. Slova, která mi kněz řekl na konci rozhovoru, zněla. jestli bych přijal povolání, které mi Bůh dává, a já jsem řekl ano.
Do diecézního semináře Pána z Tabaska jsem vstoupil 4. srpna 2018. Poté mi zavolal formační tým semináře, aby mi oznámil, že musím pokračovat ve formaci ve Španělsku, konkrétně v Mezinárodní koleji Bidasoa. Do Španělska jsem přijel 21. října 2020. Díky Bohu jsem dokončil svůj první kurz.
Pastorační práce v kolegiátním kostele San Isidro v Madridu spočívá především v pomoci při eucharistii, asistenci věřícím při přijímání na mše, křtech a svatbách. Pomáháme při údržbě liturgických předmětů, místností, kontrole inventáře. Připravili jsme materiály pro katechezi pro rodiče a v určitém okamžiku jsme přednesli přednášku pro skupinu. Byla to velmi pěkná zkušenost plná poznání a především možnosti sdílet víru s věřícími v kolegiátě. Také Tábořil jsem v Covadonze se skupinou mladých lidí.Mohl jsem s nimi vést rozhovory, vést dialog, sdílet zkušenosti, radost ze sdílení víry a vzájemného učení se."
