Analýza otázky původu islámu je nezbytná pro pochopení historických důsledků vzniku tohoto učení.
Aquí puedes leer la primera entrega de este análisis.
San Juan Damasceno (kolem 676 - 749), doktor církve, byl jedním z prvních křesťanských teologů, kteří přišli do styku s islámem (jako mladý muž byl dokonce poradcem umajjovského chalífy v Damašku) a definoval jej jako křesťanskou herezi, stejně jako později jiní, zejména italský básník Dante.
V době, kdy se zrodil a šířil islám, byla přítomnost heretických sekt zcela běžná, stejně jako tomu bylo v době Ježíšově, kdy judaismus znal různé školy a proudy (saduceové, farizeové, esejci atd.). Z tohoto důvodu nebyl zprvu vůbec neobvyklý příchod nového takzvaného proroka, či spíše hereziarchy.
Než tedy budeme pokračovat, je třeba podrobněji vysvětlit, co se skrývá za pojmem "hereze", který pochází z latinského podstatného jména haerĕsis, jež je samo odvozeno z řeckého αἵρεσις, což znamená "volba". Hlavní sloveso v řečtině je αἱρέω, "vybrat", "oddělit", "shromáždit" nebo dokonce "odvést".
Můžeme tedy tvrdit, že heretik není ten, kdo zastává pravdu zcela odlišnou od té, kterou hlásá oficiální učení, proti němuž se staví, ale ten, kdo zpochybňuje pouze část této pravdy. Ve skutečnosti velký anglický historik, spisovatel a intelektuál Hilaire Belloc ve své knize z roku 1936 Velké hereze [1], (Velké hereze), definoval herezi jako jev, který má tu vlastnost, že neničí celou strukturu pravdy, ale jen její část, a extrapolací složky téže pravdy ponechává mezeru nebo ji nahrazuje jiným axiomem.
Autor identifikuje pět velkých herezí, jejichž význam je zásadní nejen pro dějiny křesťanství, ale i pro celou západní civilizaci a svět jako celek. Nezdá se být přehnané tvrdit, že nesprávný výklad křesťanské pravdy nebo některých jejích částí vedl k nejhoršímu zlu v lidských dějinách.
Prvním je arianismus, který spočívá v racionalizaci a zjednodušení základního tajemství církve: vtělení a božství Krista (Ježíše, pravého člověka a pravého Boha), a tím zpochybňuje autoritu, na níž je založena sama církev.
Je to v podstatě útok na samotné "tajemství", který je veden útokem na to, co je považováno za tajemství tajemství. Dotyčná hereze se snaží snížit na úroveň lidského intelektu to, co na druhé straně daleko přesahuje lidské omezené chápání a vidění.
Nicejský koncil (325) vypracoval "symbol", tj. dogmatickou definici týkající se víry v Boha, v níž se objevuje výraz ὁμοοούσιος (homooùsios = soupodstatný s Otcem, doslova "téže podstaty"), který je připisován Kristu.
Tato definice tvoří dogmatický základ oficiálního křesťanství. "Nicejský symbol" ostře kontrastoval s myšlením Ária, který naopak hlásal stvoření Syna Otcem a popíral tak božství Krista a přenos božských vlastností Otce na Syna a mystické tělo Syna, tj. církev a její údy.
Belloc identifikuje manicheismus, který je v podstatě útokem na hmotu a vše, co se týká těla (příkladem této hereze jsou albigenští): tělo je považováno za něco nečistého, proti jehož touhám je třeba vždy bojovat.
Protestantská reformace: útok na jednotu a autoritu církve, nikoli na učení jako takové, který vedl k řadě dalších herezí.
Důsledkem protestantské reformace v Evropě je zničení jednoty kontinentu, což je velmi závažná skutečnost, zvláště vezmeme-li v úvahu, že samotná koncepce moderní Evropy vychází z kořenů naší civilizace, založené na harmonickém spojení křesťanských duchovních zásad a řecko-římského myšlenkového systému.
S reformací je však každý odkaz na univerzalitu, katolicitu, nahrazen kritériem národa a etnicity, což má zjevné a katastrofální důsledky.
Je nejsložitější. Podle Belloca jej lze nazvat modernismem, ale termín alogos může být další možnou definicí, protože objasňuje to, co je jádrem této hereze: neexistuje žádná absolutní pravda, pokud není empiricky prokazatelná a měřitelná.
Výchozím bodem je stejně jako v případě arianismu vždy popření Kristova božství, a to právě z důvodu nemožnosti empiricky ho pochopit či definovat, ale modernismus jde ještě dál a v tomto ohledu ho lze také nazvat pozitivismem: za pozitivní či reálné jsou označovány pouze vědecky prokázané pojmy, přičemž se považuje za samozřejmé, že vše, co nelze prokázat, neexistuje nebo je nereálné.
Zmíněná hereze je v podstatě založena na základním předpokladu: lze přijmout pouze to, co lze vidět, pochopit a změřit. Je to materialistický a ateistický útok nejen na křesťanství, ale také na samotný základ západní civilizace, která je jeho derivátem, útok na trinitární kořeny Západu.
Nemluvíme zde pouze o Nejsvětější Trojici, ale o onom neoddělitelném trinitárním spojení, které již Řekové identifikovali mezi pravdou, krásou a dobrem. A stejně jako není možné zaútočit na jednu z osob Trojice, aniž bychom napadli ostatní, není ani možné uvažovat o zpochybnění pojmu pravdy, aniž bychom narušili i pojmy krásy a dobra.
Hilaire Belloc (La Celle, 1870 - Guildford, 1953) Britský esejista, prozaik, humorista a básník. Studoval na Oxfordu, nějakou dobu sloužil u francouzského dělostřelectva a později, v roce 1902, získal britské občanství. V letech 1906 až 1910 byl poslancem britského parlamentu, poté se nespokojen s britskou politikou stáhl do soukromí.
Všechny čtyři dosud uvedené hereze mají některé společné rysy: vycházejí z katolické církve; jejich hereziarchové byli pokřtěnými katolíky; téměř všechny z doktrinálního hlediska během několika staletí zanikly (protestantské církve, které se zrodily z reformace, sice stále existují, nicméně prožívají nebývalou krizi a s výjimkou letniční církve se očekává, že se během několika let zhroutí.), ale jeho účinky přetrvávají v čase, nenápadně kontaminují myšlenkový systém civilizace, mentalitu, sociální a ekonomickou politiku, samotné vidění člověka a jeho společenských vztahů.
Důsledky arianismu a manicheismu například stále otravují katolickou teologii a teologii protestantské reformace (ačkoli reformaci samotnou již mnozí katolíci přijali, nebo ji dokonce považovali za dobrou a spravedlivou věc a její kacíře téměř za svaté.) máme před očima: od útoku na ústřední autoritu a univerzalitu církve jsme dospěli k tvrzení, že člověk je soběstačný, jen aby všude stavěl modly, které by uctíval a obětoval.
Extrémní důsledek Kalvínových myšlenek v otázce popření svobodné vůle a odpovědnosti lidského jednání před Bohem pak z člověka učinil otroka dvou hlavních entit: v první řadě státu a v druhé řadě soukromých nadnárodních korporací.
A zde Belloc přichází k islámu, který definuje jako nejkonkrétnější a nejhrozivější křesťanskou herezi, zcela podobnou dokétismu a ariánství, protože chce maximálně zjednodušit a racionalizovat podle lidských kritérií nepochopitelné tajemství Vtělení (čímž dochází ke stále větší degradaci lidské přirozenosti, která již není nijak spojena s božskou přirozeností.), a kalvinismu tím, že lidským činům přisuzuje předem daný Boží charakter.
Jestliže však "zjevení" hlásané Mohamedem začalo jako křesťanská hereze, jeho nevysvětlitelná životaschopnost a trvanlivost mu brzy dodaly podobu nového náboženství, jakéhosi "postheretického". Islám se od ostatních herezí liší tím, že se nezrodil v křesťanském světě a jeho hereziarcha nebyl pokřtěný křesťan, ale pohan, který náhle přijal monoteistické myšlenky za své (směs heterodoxního židovského a křesťanského učení s několika pohanskými prvky, které se v Arábii vyskytovaly od nepaměti.) a začala je šířit.
Základním východiskem Mohamedova učení je v podstatě to, co církev vždy vyznávala: existuje pouze jeden Bůh, Všemohoucí. Z židovsko-křesťanského myšlení "prorok" islámu extrapoloval také Boží atributy, osobní povahu, nejvyšší dobrotu, nadčasovost, prozřetelnost, stvořitelskou moc jako původce všech věcí; existenci dobrých duchů a andělů, stejně jako démonů vzbouřených proti Bohu v čele se Satanem; nesmrtelnost duše a vzkříšení těla, věčný život, trest a odplatu po smrti.
Mnozí naši katoličtí současníci, zejména po Druhém vatikánském koncilu a deklaraci "Nostra aetate", začali uvažovat pouze o společných bodech s islámem, takže se zdá, že Mohamed byl téměř misionářem, který díky svému nepopiratelnému charismatu hlásal a šířil základní principy křesťanství mezi pohanskými kočovníky pouště.
Trvají na tom, že v islámu je předmětem nejvyššího uctívání jediný Bůh a že velká úcta je vyhrazena Marii a jejímu panenskému zrození; a znovu zdůrazňují, že pro muslimy to bude v soudný den (další křesťanská myšlenka recyklovaná zakladatelem islámu) Ježíš, nikoli Mohamed, kdo bude soudit lidstvo.
Neuvažují však o tom, že Bůh muslimů není Bohem křesťanů; Marie z Koránu není tou samou Marií z Bible; a především islámský Ježíš není naším Ježíšem, není vtěleným Bohem, nezemřel na kříži, nevstal z mrtvých, což naopak Mohamed jednoznačně potvrdil.
Con la negación de la Encarnación, toda la estructura sacramental se ha derrumbado: M. estigmatizó la Eucaristía y la presencia real del Cuerpo y de la Sangre de Cristo en el pan y el vino dentro del rito de la Misa y, en consecuencia, rechazó cualquier idea de sacerdocio.
En otras palabras, él, como muchos otros heresiarcas quizás menos carismáticos, basó su herejía en una simplificación extrema de la doctrina cristiana, liberándola de aquellas, en su opinión, falsas adiciones e innovaciones que la habían hecho excesivamente compleja; creó, en la práctica, una religión perfectamente natural, en la cual el hombre es hombre y Dios es Dios, con enseñanzas más al alcance de sus seguidores, que, recordémoslo, eran nómadas simples y groseros del desierto.
Stačí se zamyslet nad islámskou doktrínou o manželství, které pro muslimy není svátostí, monogamní a nerozlučitelnou, ale smlouvou, kterou lze zrušit odmítnutím, přičemž muži mohou mít až čtyři manželky a nespočet konkubín.
Úspěch této hereze zrozené z Mohameda lze tedy vysvětlit několika klíčovými prvky:
To jsou jen některé, i když hlavní prvky, které vysvětlují, proč se islám tak rychle a intenzivně šíří po celém světě.
Na těchto několika stránkách se však touto otázkou nehodláme zabývat, protože předmětem naší práce je spíše analýza původu tohoto fenoménu a života jeho iniciátora.
Je však zajímavé, že Belloc jako vynikající analytik dějin již v roce 1936 předvídal mohutný návrat islámu na mezinárodní scénu v opozici k dekadentní civilizaci Západu, který byl již jen nominálně křesťanský:
"Nevrátí se snad časná moc islámu a s ní hrozba ozbrojeného mohamedánského světa, který se zbaví nadvlády Evropanů, dosud nominálně křesťanských, a znovu se objeví jako hlavní nepřítel naší civilizace?" [-] Místo starého křesťanského nadšení Evropy přišlo na čas nadšení pro národnost, náboženství vlastenectví. Ale uctívání sebe sama nestačí (2)"
Mimo jiné bere v úvahu zejména skutečnost, že islám, jak je patrné z jeho historie, má tendenci slábnout, když jeho politická a ekonomická moc slábne (vzhledem k zásadnímu propojení víry a politiky, a tedy i ekonomiky v islámském myšlenkovém systému), ale naopak se cyklicky znovu probouzí pod vlivem charismatického vůdce.
Velmi důležité jsou také úvahy velkého ruského myslitele Solovjeva o Mohamedovi a islámu, zejména v díle Rusko a univerzální církev (3) 1889. Zde je několik úryvků:
"Islám je důsledný a upřímný byzantinismus, prostý všech vnitřních rozporů. Je to otevřená a úplná reakce východního ducha na křesťanství, je to systém, v němž je dogma úzce spjato se zákony života, v němž je individuální víra v dokonalém souladu se společenským a politickým stavem.
Sabemos que el movimiento anticristiano manifestado en las herejías imperiales había rematado en dos doctrinas, durante los siglos VII y VIII: la de los monotelitas, que negaba indirectamente la libertad humana, y la de los iconoclastas, que rechazaba implícitamente la fenomenalidad divina. La afirmación directa y explícita de estos dos errores constituyó la esencia religiosa del islam, que sólo ve en el hombre una forma finita sin libertad alguna y en Dios una libertad infinita sin forma alguna.
Fijos así, Dios y el hombre, en los dos polos de la existencia, quedan excluidas toda filiación entre ellos, toda realización descendente de lo divino y toda espiritualización ascendente de lo humano, y la religión se reduce a una relación puramente exterior entre el creador omnipotente y la criatura privada de toda libertad, que no debe a su dueño más que un simple acto de ciego rendimiento (ese es el sentido de la palabra islam). [---]
A tal simplicidad de la idea religiosa corresponde un concepto no menos simple del problema social y político: e1 hombre y la humanidad no tienen que realizar mayores progresos; no hay regeneración moral para el individuo ni, con mayor razón, para la sociedad; todo se reduce al nivel de la existencia puramente natural; el ideal queda reducido a proporciones que le aseguran inmediata realización.
La sociedad musulmana no podía tener otro objeto que la expansión de su fuerza material y el goce de los bienes de la tierra. La obra del estado musulmán (obra que mucho le costaría no ejecutar con éxito), se reduce a propagar el islam mediante las armas, y gobernar a los fieles con poder absoluto y según las reglas de justicia elemental fijadas en el Corán. [---]
Ale byzantinismus, který byl z principu nepřátelský vůči křesťanskému pokroku, který chtěl veškeré náboženství zredukovat na hotovou věc, na dogmatickou formuli a liturgický obřad, toto protikřesťanství skryté pod ortodoxní maskou, muselo ve své morální bezmocnosti podlehnout upřímnému a poctivému protikřesťanství islámu. [-]
Cinco años bastaron para reducir a existencia arqueológica tres grandes patriarcados de la Iglesia oriental. No hubo que hacer conversiones; nada más que desgarrar un viejo velo. La historia ha juzgado y condenado al Bajo Imperio. No solamente no supo cumplir su misión (fundar el estado cristiano), sino que se consagró a hacer fracasar la obra histórica de Jesucristo. No habiendo conseguido falsificar el dogma ortodoxo, lo redujo a letra muerta; quiso zapar por la base el edificio de la paz cristiana atacando al gobierno central de la Iglesia Universal; reemplazó en la vida pública la ley del Evangelio por las tradiciones del estado pagano.
Los bizantinos creyeron que, para ser cristiano de verdad, bastaba conservar los dogmas y ritos sagrados de la ortodoxia sin cuidarse de cristianizar la vida social y política; creyeron lícito y laudable encerrar al cristianismo en el templo y abandonar la plaza pública a los principios paganos. No han podido quejarse de su suerte. Han tenido lo que querían: les quedaron el dogma y el rito, y sólo el poder social y político cayó en manos de los musulmanes, herederos legítimos del paganismo." (4)
Domníváme se, že Belloc a Solovjev jako schopní a kultivovaní myslitelé dokázali jasně vysvětlit fenomenologii islámu a s dostatečným předstihem předvídat jeho návrat na mezinárodní scénu.
Ten, kdo píše, často pokorně přemýšlel, jaký je smysl islámu a jeho existence; dlouhá léta se skláněl nad knihami, četl a rozjímal o skutcích a výrocích Mohameda, údajného "Božího posla", a čas od času srovnával život zakladatele islámu s životem Ježíše, jemuž pozemský život nevyhradil ani pocty, ani bohatství, natož božské výsady, ačkoli se prohlásil za Mistra, vtěleného Boha a Pána.
Ten, kdo píše, často přemýšlí, kdo měl pravdu, zda Mohamed, nebo Kristus, a zda lze islám považovat za pravé náboženství, nebo za napomenutí křesťanství, které dar, který mu byl dán, zredukovalo a zlehčilo, popřelo své vlastní kořeny a základy svých hodnot. A jednoho dne se jeho srdce, ačkoli bylo od přírody neklidné, uklidnilo, když si přečetl pasáž z kroniky Ṭabarího, životopisce "proroka islámu" (díl I, str. 1460-62) o epizodě, kdy Mohamed přišel do domu svého adoptivního syna Zajda a našel tam jen jeho spoře oděnou ženu.
"…y el Profeta apartó la vista de ella. Ella le dijo: [Zaid] no está, oh enviado de Alá, pero entra; tú eres para mí como mi padre y mi madre. El enviado de Alá no quería entrar. Y ella le gustó al enviado de Alá que se fue murmurando algo de que solo podía entenderse: ¡Gloria a Alá el Supremo! ¡Gloria a Alá que trastorna los corazones! Cuando Zaid regresó a casa, su esposa le contó lo que había sucedido. Zaid se apresuró a ir a ver a Mahoma y decirle: ¡Oh, enviado de Alá! Escuché que viniste a mi casa. ¿Por qué no entraste? ¿Te gustó Zainab?
En este caso la divorcio. El enviado de Alá le dijo: ¡Quédate con tu esposa! Algún tiempo después, Zaid se divorció de su esposa, y luego, mientras Mahoma estaba hablando con ‛Āʼisha, cayó en trance y se le quitó un peso de encima, sonrió y dijo: ¿Quién irá a Zainab para darle las buenas noticias? ¿A decirle que Alá me casa con ella?". (5)
Při této příležitosti Mohamed vyhlásil verš 37 súry 33. (6)To udělalo velký dojem i na jeho stoupence, kteří byli stále ještě Arabové a pro které bylo adoptivní příbuzenství vždy zcela rovnocenné příbuzenství přirozenému (a proto nebylo dovoleno vzít si za ženu syna nebo otce, a to jak přirozeného, tak adoptivního). Je zřejmé, že z téže súry pocházejí i další verše, které říkají, že adoptivní synovství nemá stejnou hodnotu jako přirozené synovství (33/4). (7)) a že M. si může na základě osobního privilegia vzít kromě konkubín tolik žen, kolik si přeje (33/50). (8)). Tehdy ta samá ‛ĀĀʼiša, jeho oblíbená žena, zvolala: "Vidím, že Alláh spěchá, aby tě potěšil!
Jak velký rozdíl je mezi člověkem, který se sice prohlašuje za smrtelníka, ale nepohrdá tím, že se s ním zachází lépe než s ostatními, že má více žen než ostatní, více zlata, více moci, více úspěchu, prestiže a slávy, a jiným člověkem, který o sobě tvrdí, že je Bůh, ale neváhá položit svůj život a ukončit svou pozemskou existenci tou nejkrutější a nejkrutější smrtí, aby lidstvo mohlo být vykoupeno a mělo podíl na samotném Božím životě!
Mohamed hlásal existenci jedinečného, vznešeného a všemocného Boha, který od člověka žádá pouze poslušnost a podřízenost; Kristus naproti tomu nazýval téhož Boha "Otče náš", protože pro něj byl Bůh v podstatě Otcem. (9)stejně jako Amor (1 Jan 4, 8)).
Mohamed se prohlásil za "Božího posla" a pečeť proroků; Ježíš byl především "Synem" Božím, a to způsobem, který si před ním nikdo nedokázal představit, takže Bůh pro něj byl "Otcem" v nejpřísnějším slova smyslu, s účastí jedinečné božské přirozenosti nejen Syna, ale i všech lidí, kteří jsou s ním spojeni křtem.
Pro Mohameda spočívala plnost mravního života v dodržování přikázání; pro Krista spočívala v tom, že byl dokonalý jako Otec (Matouš 5, 48), protože "Bůh poslal do našich srdcí Ducha svého Syna, který volá: 'Abba, Otče! Takže už nejsi otrok, ale syn, a protože jsi syn, Bůh tě učinil i dědicem." (Galatským 4: 6).
Hlásal naprostou podřízenost neměnným Božím nařízením; Kristus oznámil, že Otec chce navázat nový vztah spojující lidi s Bohem, zcela nadpřirozený, théosis, povznesení lidské přirozenosti, která se vtělením jeho Syna stává božskou, pro niž křesťan není jen následovníkem Krista: on je Kristus.
Na závěr bychom rádi ještě jednou citovali Solovjeva:
"El límite fundamental en la concepción del mundo de Muḥammad y en la religión que fundó es la ausencia del ideal de la perfección humana o de la unión perfecta del hombre con Dios: el ideal de la auténtica humanidad divina. El islam no exige un perfeccionamiento infinito del creyente, sino solo un acto de sumisión absoluta a Dios. Es evidente que incluso desde el punto de vista cristiano, sin tal acto es imposible para el hombre alcanzar la perfección; pero en sí mismo este acto de sumisión aún no constituye la perfección. Y en cambio, la fe de Muḥammad pone el acto de sumisión como condición para una vida espiritual auténtica en lugar de esta vida misma.
El Islam no dice a los hombres: sed vosotros perfectos, como vuestro Padre que está en los cielos es perfecto, es decir, perfectos en todo; solamente requiere una sumisión general a Dios y la observancia en su propia vida natural de esos límites externos que han sido establecidos por los mandamientos divinos. La religión sigue siendo solo el fundamento inquebrantable y el marco siempre idéntico de la existencia humana y nunca se convierte en su contenido interno, su significado y su propósito.
Si no hay un ideal perfecto que el hombre y la humanidad deben lograr en sus vidas con su propia fuerza, esto significa que para estas fuerzas no hay una tarea precisa, y si no hay una tarea o un fin para alcanzar, está claro que no puede haber movimiento hacia adelante. Esta es la verdadera razón por la cual la idea de progreso y su propio hecho siguen siendo ajenos a los pueblos musulmanes. Su cultura conserva un carácter particular puramente local y pronto se desvanece sin dejar ningún desarrollo posterior." (10)
Belloc, H., The great heresies, Cavalier Books, Londra, 2015 (e-book verze).
Carmignac, J., A l'écoute du Notre Père, Ed. de Paris, Paris, 1971.
Pareja, F.M., Islamologia, Roma, Orbis Catholicus, 1951.
Soloviev, V., Rusia y la Iglesia universal, Ediciones y Publicaciones Españolas S.A., Madrid, 1946.
Soloviev, V., Maometto. Vita e dottrina religiosa, capitolo XVIII, "La morte di Muhammad. Valutazione del suo carattere morale", in "Bisanzio fu distrutta in un giorno. La conquista islamica secondo il grande Solov'ëv".
Gerardo Ferrara
Absolventka historie a politologie se specializací na Blízký východ.
Responsable de alumnado Universidad de la Santa Cruz de Roma.
