Nadace CARF

19 Duben, 23 let

Svědectví o životě

"Mladí lidé v mé zemi jsou ti, kteří dělají nepořádek."

Carlos Alberto Bracho má 36 let, pochází z venezuelské diecéze Cabimas a díky stipendiu nadace CARF studuje v mezinárodním semináři Bidasoa. Když ve Venezuele vyprávěl rektorovi semináře o svém povolání, bylo mu 27 let a myslel si: "je příliš pozdě na to, aby se vydal touto cestou". Bůh však nemá čas, některé lidi povolává dříve a jiné později.

Jedna věc je důležitá: říkat Pánu ano.

Jako profesionál, který vyučoval na střední škole, si Carlos uvědomil, že mu v životě něco chybí. "Stále naléhal a nakonec jsem se strachem řekl Bohu ano a je to největší dobrodružství, které mi Bůh dal," říká tento seminarista venezuelské církve.

Rektor semináře této diecéze venezuelské církve, kterému bylo 33 let a byl již osm let knězem, odpověděl: "Díky Bohu, že ti dovolil žít, vystudovat, pracovat, zažít svět a uvědomit si, že důležitá je jedna věc, říci ano Pánu." A pak se vrátil k tomu, co mu řekl. Carlos vystudoval pedagogiku a před vstupem do semináře působil jako středoškolský učitel předmětů, jako je matematika, fyzika a technické kreslení.

V tomto rozhovoru vypráví o svém povolání, vlivu své rodiny a evangelizaci církve ve Venezuele. V Bidasoa v současné době pobývá deset seminaristů ze čtyř venezuelských diecézí (Margarita, El Vigía-San Carlos, Punto Fijo a Cabimas).

"Podpoříme vás ve všem, co chcete dělat."

- Děkuji ti, Carlosi, že ses s námi podělil o své svědectví. Říkáte mi, že vás rodina podporovala v rozhodnutí opustit vše a stát se knězem.

Jsem druhý ze tří sourozenců. Můj otec Carlos je účetní a univerzitní profesor v důchodu a moje matka Edith, úřednice na univerzitním institutu, je nyní v důchodu. Když jsem jim řekl, že všeho nechávám a že se chystám začít seminární proces, podpořili mě. Díky Bohu, moji rodiče vždycky chtěli vidět mě a mé sourozence šťastné, i když se trochu báli, že dělám chybu. Táta mi jen řekl: "Pokud je to tvoje rozhodnutí a je to to, co chceš pro svůj život, věz, že tu vždycky budeme, abychom tě podpořili ve všem, co chceš dělat." A tak jsem se rozhodl, že to udělám.

- A navíc, od té doby, co jsi v semináři, tvoji rodiče zvýšili svou zbožnost.

V té době rodiče nechodili na mši často, jen občas. Když však vstoupili do semináře, začali chodit na mši častěji a chodí na ni dodnes. Mohu říci, že Pán mě připravuje na to, abych se stal knězem, zabírá mi místo v prostoru, který jsem doma zanechal, a projevuje svou lásku těm, kteří s láskou dali syna církvi ve Venezuele.

- Víra tvé babičky a její příklad měly silný vliv i na tvé rozlišování povolání.

Myslím, že moje babička Aida byla druhým Božím nástrojem, abych poznala jeho cesty. Nikdy mě nenutila, abych s ní chodil do kostela, ale jako dítě jsem ji viděl, jak chodí sama, a dělalo mi to starosti. Začala jsem ji tedy doprovázet, aniž bych tušila, že mi tím Bůh ukazuje cestu k objevení své lásky.

Vztah mezi babičkou a vnukem se prohloubil, protože ve dnech, kdy nemohla jet kvůli špatnému zdravotnímu stavu, když mě nadšeně viděla, říkala mi: Carlosi Alberto, jestli chceš jet, jeď, pojeďme spolu, protože teď jsem to já, kdo tě chce doprovázet. Díky tomu, že jsem babičku doprovázel na mši svatou, mě skupinka mladých lidí pozvala, abych se k nim přidal, a já postupně zjistil, jak je úžasné sloužit Pánu.

Kněz 21. století

- Je vám 36 let, pracoval jste jako učitel, znáte starosti mladých lidí, jaký podle vás musí být kněz 21. století, aby mohl sloužit Pánu v této době?

Musím říct, že každý ze tří farářů, které jsem poznal od svého prvního svatého přijímání v roce 1998 až do roku 2014, kdy jsem vstoupil do semináře, byl pro můj proces povolání klíčový. Byli to otcové, kteří mě učili, vychovávali, opravovali a doprovázeli s veškerou láskou na světě ve farnosti Nejsvětějšího Srdce Ježíšova v diecézi Cabimas venezuelské církve. Dali mi velký příklad. Proto věřím, že kněz by měl být někdo, kdo s vědomím, že není dokonalý, každý den prosí Boha o milost být jeho nástrojem. Že učí lidi správnému učení církve, že je vychovává ke zjevené pravdě, že je opravuje, když je to nutné, s jediným cílem - dát Bohu to nejlepší ze sebe, že je doprovází v každé zkušenosti a že v jeho činnosti nikdy nechybí modlitba jako přímé spojení mezi člověkem a Bohem.

A také abych mohl pomáhat rozlišovat a být příkladem šťastného, radostného člověka, který svými činy dokazuje, že opustit vše pro Pána je skvělé životní rozhodnutí.

- Jaké byly vaše první roky v semináři ve Venezuele?

Ve Venezuele jsem měl možnost absolvovat přípravný rok v semináři El Buen Pastor v mé diecézi venezuelské církve a poté tři roky ve Velkém semináři svatého Tomáše Akvinského v sousední arcidiecézi. Každý z těchto let poznamenal můj život. Uchovávám si skvělé vzpomínky, chvíle překonaných těžkostí, učení a příklady kněží, kteří svým jednáním ukázali, že Pán nás volá každý den. V každém z těch let nechyběla znamení, že Pán chce něco od toho, že jsem tím, kým jsem.

Bůh byl tak velký, že mě vzal z mé země na jiný kontinent, abych pokračoval ve výcviku. Realita mé země není pro nikoho tajemstvím a dělat vše pro to, abych se sem dostal, znamenalo, že jsem si myslel, že to nebude možné, i když o chvíle zoufalství nebyla nouze. Bůh však vždy projevuje svou dobrotu a já jako zázrakem splnil a získal v krátké době všechny potřebné dokumenty. To mě vede k přesvědčení, že Bůh chtěl, abych zůstal v Mezinárodní seminář Bidasoa, kde mohu v každém okamžiku vidět katolicitu církve, sdílet se s bratry a sestrami z mnoha částí světa, vzájemně si pomáhat a radit, vysvětlovat si detaily, které jsem se musel sám naučit, a společně objevovat, že právě o tom je církev.

Choulostivá situace ve vaší zemi

- Venezuela stále prochází delikátní situací, i když nyní možná s větší svobodou než naši nikaragujští bratři. Je těžké být katolíkem ve Venezuele?

Těžkosti nikdy nezmizí ani v církvi ve Venezuele, ani v Nikaragui, ani kdekoli jinde na světě; jsou součástí lidského života. Nad všemi obtížemi však vládne láska, která nás vede k tomu, abychom se naučili obstát v nepřízni osudu i v prosperitě. V celých dějinách spásy až do dnešních dnů se vždy vyskytovaly těžkosti, které lidé s Boží pomocí překonávali.

I když je těžké být katolíkem ve Venezuele, nás motivuje k tomu, abychom viděli, že farnosti jsou plné dospělých, mladých lidí a dětí, kteří žízní po Bohu, kteří v něm objevují sílu pokračovat, kteří v určitých chvílích, uprostřed nebezpečí, vycházejí do ulic, aby sdíleli Boží slovo, a plní tak misijní poslání s jediným cílem, aby skrze ně ostatní objevili Boží lásku.

To vše mě motivuje k tomu, abych se i nadále připravoval na návrat, abych pomáhal a podporoval svou zemi a byl jejím Božím nástrojem, aby se dostala tam, kam se jí zatím nepodařilo dostat.

Mládež venezuelské církve

- Jací jsou mladí lidé ve Venezuele? Jak jim lze předávat katolickou víru, když je tolik sekularizace a vlivu protestantismu?

Mladí lidé jsou v dobrém slova smyslu potížisté, kteří, jakmile zjistí, že církev ve Venezuele je místem, kde mohou růst, učit se a milovat, vedou je k vymýšlení způsobů evangelizace, které jsou v souladu s tím, co církev žádá, aby povolala lidi k setkání s Bohem.

Mnozí z těchto mladých lidí opustili zemi kvůli ekonomickým potřebám, ale kupodivu je zde patrná štafetová generace. Ti, kteří byli v době mého příjezdu do Španělska dětmi, jsou nyní teenagery připravenými dát Bohu vše a následovat příklad těch, které viděli jako děti.

Nejsme svobodní od sekularizace a protestantismu, ale navzdory tomu Bůh stále volá. Mladí lidé se nadále integrují a zvou další mladé lidi. Navzdory tolika problémům se Bůh nadále projevuje a zve nás, abychom jeho lásku nesli do každého koutu každé diecéze venezuelské církve.

Marta Santín
Novinář specializující se na náboženské informace.

Sdílejte Boží úsměv na zemi.

Váš dar přiřadíme konkrétnímu diecéznímu knězi, seminaristovi nebo řeholníkovi, abyste mohli znát jeho příběh a modlit se za něj podle jména a příjmení.
DARUJTE NYNÍ
DARUJTE NYNÍ