Kvarteto na konec času

Hudba v době války

Za těchto okolností mohl skladatel napsat několik not, ale sotva je mohl umístit na svůj nástroj. Kdyby byl hudebník také zavřený v koncentračním táboře, obklopený nejrůznějším fyzickým a morálním utrpením, jaký smysl by mělo skládat? Hudba bez naděje by se neměla rodit, nebo by se měla rodit, až pomine nebezpečí, a to by byl okamžik, kdy by se mělo vyjádřit znepokojení a volání po spravedlnosti. Taková byla například atmosféra oratoria Arnolda Schöenberga, Pamětník z VaršavyMěsto je plné hrůz.

Zázraky hudby

Zázrak se však může stát i v koncentračním táboře. Francouzský skladatel Olivier Messiaen uvedl koncem roku 1941 v táboře Gorlitz jednu ze svých skladeb před pěti tisíci vězni a dozorci. Posluchači si poslechli Messaienův klavír a hru na housle, violoncello a klarinet dalších tří francouzských vězňů. Takto se uskutečnila premiéra Kvarteto na konec časukterá evokuje čtení Apokalypsy s přítomností anděla zvedajícího ruku k nebi a ohlašujícího konec času. Hudba plná mystiky a tajemství, která možná není vhodná pro všechny uši, ale dokáže přimět k rozjímání lidi otřesené bolestí a strážce uvězněné povinnou poslušností.

Zrození uměleckého díla

Čas se pro všechny ve Slezsku zastavil, ale citlivost a hudební talent vězně, mladého varhaníka z pařížského kostela La Trinité, otevřely okna věčnosti. Žádná apokalyptická hudba 19. století ve stylu Berlioze a Verdiho, nýbrž podmanivá liturgie ptáků za úsvitu, něco, co vězeň dobře zná. První tóny díla naznačovaly přítomnost těchto "malých proroků nehmotné radosti", jak říká Messaien.

Připomenout si tuto neobvyklou hudební premiéru se rovná odmítnutí toho, že žijeme v nesmyslném světě, v němž by nedůvěra byla základem bezpečnosti, a dokonce i svobody, individualistické svobody. Jisté je, že Messaien měl ve svém zavazadle desky Bacha, Beethovena, Ravela a Stravinského. To je detail, který upoutal pozornost velitele tábora, milovníka hudby, který se neodlidštil, a nabídl mu papír na skládání a klavír. Poprvé tak zaznělo dílo, které by Hitler a Stalin odmítli, jeden jako "zvrhlou hudbu" a druhý jako neodpovídající "socialistickému realismu". Nemohli tušit, že nakonec bude mít více než sto nahrávek.

Velitelův postoj je notou naděje pro všechny časy. Budeme muset věřit, že se vždy najde někdo, kdo nebude poslouchat svévolné rozkazy, jako byl ten Vůdcův, aby zapálil Paříž, že se najde někdo, kdo nebude věřit, že disciplína je synonymem morálky.