DARUJTE NYNÍ

Povolání k
kněžství

Povolání ke kněžství vyžaduje, aby člověk, který ho přijme, zasvětil svůj život tomu, aby svým bratřím usnadnil život blíž k Bohu.
Další informace naleznete níže

Co je to kněžské povolání?

Povolání je tajemství lásky mezi Bohem, který člověka volá s láskou, a člověkem, který mu svobodně a z lásky odpovídá. Povolání ke kněžství však není pouhý pocit. Je to spíše vnitřní jistota zrozená z Boží milosti, která se dotýká duše a vyžaduje svobodnou odpověď.

Pokud vás Bůh volá, jistota poroste s tím, jak bude vaše odpověď velkorysejší. Povolání ke kněžství vyžaduje, aby člověk, který ho přijme, zasvětil svůj život tomu, aby svým bratřím usnadnil život blíž k Bohu. Byl povolán k pokorné službě ve prospěch celého lidstva.
Když je vysvěcen na kněze: přijímá svátost svěcení a je připraven propůjčit své tělo a ducha, tedy celou svou bytost, Pánu. Využije ji zejména ve chvílích, kdy koná oběť Těla a Krve Kristovy a kdy ve jménu Božím ve svátostné zpovědi odpouští hříchy.

Máme všichni nějaké povolání?

Ano, všichni jsme byli Bohem stvořeni k určitému účelu a cíli. Bůh si pro každého z nás přál jedinečný a neopakovatelný plán, který byl naplánován od věčnosti: "Dříve než jsem vás utvořil v lůně, vyvolil jsem si vás, dříve než jste vyšli z mateřského lůna, posvětil jsem vás" (1 Kor 5,8).

Katechismus katolické církve hovoří o povolání k blaženosti, zkrátka ke svatosti. Na spojení s Bohem, který nás činí účastnými svého štěstí a miluje nás zcela a bezpodmínečně. Společným povoláním všech Kristových učedníků je povolání ke svatosti a k poslání evangelizovat svět.

Bůh každého z nás zve, abychom s ním šli určitou životní cestou. Někteří jsou povoláni ke kněžskému povolání, jiní k řeholnímu životu a laici jsou povoláni k setkání s ním v běžném životě.

Jak poznám, zda mám povolání ke kněžství?

Bůh povolává každého a některé s konkrétním posláním, které je pro ně osobně určeno: "Každý na svou cestu", říká koncil. Každý věřící musí rozeznat svou vlastní cestu a vyzdvihnout to nejlepší, co do něj Bůh vložil, a ne se vyčerpávat snahou napodobit něco, co pro něj není určeno.

Nástrojem, který my křesťané máme k tomu, abychom objevili své povolání, ať už je to povolání ke kněžství, nebo ne, je modlitba. Modlitba je pro duchovní život naprosto nezbytná. Tento dialog s Bohem umožňuje rozvoj ducha.

Modlitba za rozlišování povolání

V modlitbě se aktualizuje víra v Boží přítomnost a jeho lásku. Podporuje naději, která vede člověka k tomu, aby svůj život směřoval k němu a důvěřoval jeho prozřetelnosti. A srdce se rozšiřuje tím, že odpovídá svou vlastní láskou na božskou Lásku.

Naším příkladem je Ježíš, který se modlí před rozhodujícími okamžiky svého poslání. Ježíš nás svou modlitbou učí modlit se, objevovat vůli našeho Boha Otce a ztotožňovat se s ní. Navíc, jak doporučuje Katechismus, ve chvíli rozlišování povolání může být velkou pomocí postava duchovního vůdce, tedy osoby, které se můžeme svěřit a která nám pomáhá objevit Boží vůli.

Odborné značky

Povinnost probouzet povolání má celé křesťanské společenství. V CARF tento závazek podporujeme.

V kněžském povolání neexistují žádná absolutní pravidla. Můžeme však vzít v úvahu některé obecné aspekty nebo vlastnosti, které pomáhají rozpoznat, zda je člověk povolán Bohem ke kněžství. Kanonické právo popisuje některé znaky kněžského povolání.
Život v milosti
Lorem Ipsum Bolest
100%
Absence nesrovnalostí
Lorem Ipsum Bolest
75%
Evangelická rezignace
Lorem Ipsum Bolest
80%
Biskupovo odvolání
Lorem Ipsum Bolest
90%

Chuť na Boží věci

Láska k církvi a eucharistii jsou nejjasnějšími znaky povolání ke kněžství. Záliba v Božích věcech může přijít náhle jako velkolepý objev při setkání s Kristem, nebo nám ji rodina vštěpovala po celý život od útlého věku.
Láska k církvi:
Kněz pracuje na plný úvazek pro Boží lid, celý život se vášnivě věnuje církvi.
Láska k eucharistii:
Dlouhá doba strávená před svatostánkem, účast na mši svaté, každodenní přijímání, to by byl proces směřující ke kněžství.

Život v milosti

Můžeme říci, že smyslem kněžské služby je přivést všechny lidi k životu v Boží milosti, a tím k věčné spáse. Za tímto účelem Ježíš Kristus žil, zemřel a vstal z mrtvých.

Nejde o to vědět, zda je povolání ke kněžství vyšší než běžná cesta; jde o to vědět, zda v takovém stavu budu lépe sloužit Pánu.
Kněžská formace

Absence nesrovnalostí

Apoštolský život
Bylo zmíněno, že kandidát se z lásky k církvi podílí na apoštolátu. Apoštolát se stává hlavní hodnotou jeho života. Můžeme říci, že apoštolská horlivost je znamením a způsobem kněžského povolání.
Emocionální rovnováha
Když máš na svých bedrech odpovědnost za farnost nebo vedení školy, když se na tebe ze všech stran valí problémy lidí, když na tebe číhají i pokušení, potřebuješ mít vyrovnanost a sebeovládání, které jsou odolné proti všem nástrahám.
Evangelická rezignace
Když se vzdávám sebe sama, musím přijmout odříkání, které vyžaduje praxe evangelijních rad života v čistotě. Mnozí křesťané po vzoru svatého Pavla žili v celibátu, aby se mohli plně věnovat službě Bohu.
Intelektuální kapacita
Aby mohl přijmout a dokončit kněžskou formaci, aby mohl lépe pomáhat všem, kteří se ocitnou v pastorační činnosti.

Pozdní povolání ke kněžství

Každý má svůj vlastní příběh a přijímá Pánovo volání k následování určitým způsobem. V mém případě jsem od mládí patřil k různým hnutím a apoštolským skupinám v rámci církve v mé zemi a zejména k jedné z nich, Encuentros Familiares de Venezuela, ve které jsem několik let sloužil Bohu.

Zajímavé je, že toto hnutí se zaměřuje na rodinu a na osobní závazek vytvořit budoucí rodinu. Můj životní projekt byl zaměřen na tuto cestu, zatímco ve svém profesním projektu jsem vždy cítil Boží přítomnost, což mě utvrzovalo v tom, že to je to, co pro mě Bůh chce.

Vystudoval jsem obor ropný inženýr a svou profesi jsem vykonával v tomto oboru a jako univerzitní profesor. Byl jsem na vrcholu svého profesního projektu: moje rodina byla velmi spokojená s výsledky, kterých jsem dosud dosáhl, a moji přátelé obdivovali mé úspěchy v tak mladém věku. Myslela jsem si, že mě to udělá úplně šťastnou, ale ve skutečnosti to tak nebylo. Cítil jsem se trochu prázdný a také jsem cítil, že jsem povolán k něčemu jinému. Když jsem si uvědomil, že můj projekt i přes dosavadní úspěchy selhal, byla to pro mě docela rána, a tak jsem se vydal na cestu.

Od té chvíle se začaly dít různé události, v nichž jsem jasně viděl, že mě Pán žádá, abych se zcela oddal Jeho následování: abych opustil svou práci, své povolání, svá studia, dokonce i svou rodinu. Reakce mé rodiny byla zpočátku velmi odmítavá. Zřejmě nechápali, jakou změnu by znamenalo opustit vše, co jsem za léta vybudoval, a vydat se na novou cestu.
Julio César Morillo Leal
Seminarista diecéze Cabimas, Venezuela