"Když musíte mluvit o sobě, využijte to jako záminku k poděkování někomu jinému." Bylo by dobré, kdyby se touto radou řídil každý, nicméně když se po vás chce, abyste mluvili o svém povolání, není jiná možnost: musíte mluvit o sobě.
Dovolte mi, abych se představil: jmenuji se Giuseppe Vignati, jsem Ital, je mi 23 let a jsem členem skupiny Synové kříže z komunity Casa di Maria. Narodil jsem se v Mostaru, v Bosna a Hercegovina, a vyrůstal jsem v hluboce věřící rodině, která mě prostřednictvím této zvláštní duchovní cesty seznámila s aspektem víry, který poznamenal především mé povolání: s rozměrem společenství.
Žít odpověď na Boha pro mě vždy znamenalo žít s jinými lidmi, s jinými srdci, s jinými příběhy, a to mě stále hlouběji formovalo, nebo spíše mi pomáhalo na mé cestě povolání.
Mariin dům je mariánské společenství, které se zrodilo v rámci modlitebních skupin v Medžugorji. v prvních letech zjevení. Založili ji Don Giacomo Martinelli a sestra Nicoletta Reschini a sídlí v Římě; toto společenství se skládá z řeholní větve Synů a Dcer Kříže a rodin zasvěcených Kříži.
Moji rodiče se při vstupu do komunity rozhodli dát svým budoucím dětem nejen tělesnou, ale i duchovní rodinu. Komunita, kromě ústředí v Římě, nabízí bohoslužby v několika mariánských svatyních v Evropě.. A já jsem se narodila právě v době, kdy moji rodiče byli v Medžugorji. Od té doby jsem strávila dětství častým stěhováním: Loreto, Fatima, Řím... Dokonce jsem byla v Allumiere, odlehlé vesnici v horách Tolfa.
Už jako malá jsem si uvědomovala, že moje rodina žije jinak než všichni moji vrstevníci, ale moc jsem se neptala; děti jsou přece dost sebestředné, a já jsem byla obzvlášť. Žil s dalšími dětmi z jiných rodin, ale bylo to pro mě spíš přítěží než čímkoli jiným. Ačkoli mě v komunitě učili jinak, nikdy jsem je nepovažoval za své bratry, s nimiž jsem si mimo jiné málokdy dobře rozuměl (jsme čtyři kluci a jedna holka).
Můj první "šok", který mě vyvedl z mého malého světa, byl tzv. "Dětské soustředění" v Garaisonu (Francie), období společného života se všemi dětmi z komunity, kde jsme se pod vedením našich představených a Dcer kříže modlili, hráli si, zkrátka byli jsme spolu v radosti a nadšení, které je vlastní každému dítěti.
Pro mě, která byla vždycky dost plachá a uzavřená, bylo všechno, co jsme dělali, krásné, protože jsme to dělali společně, vidět kluky a holky, kteří nás měli rádi, jako bychom byli jejich mladší sourozenci, to byl opravdu silný zážitek. Dodnes na to vzpomínám, jako by to bylo včera, i když už uplynulo víc než deset let.
Dychtivě jsme vstřebávali vše, co nás učil, zejména Don Giacomo: nikdy předtím jsme o Ježíši neslyšeli mluvit s takovým nadšením a zápalem.Ještě více nás však zasáhlo společenství a radostné přátelství, které jsme viděli u lidí, kteří nás na tyto rekolekce doprovázeli a byli schopni žít s námi a mezi námi s vděčností a svobodou, jakou jsem nikdy předtím neviděl.
Giuseppe Vignati, 23letý Ital, patří k Synům kříže, mariánské komunitě Casa di Maria, která se zrodila v rámci modlitebních skupin vytvořených v Medžugorji. Narodil jsem se v Mostaru (Bosna a Hercegovina) v hluboce věřící rodině, která mě prostřednictvím této zvláštní duchovní cesty seznámila s aspektem víry, který poznamenal především mé dějiny povolání: s rozměrem společenství.
"Moji rodiče se při vstupu do komunity rozhodli dát svým budoucím dětem nejen tělesnou, ale i duchovní rodinu," říká Giuseppe, na snímku se svou matkou.
Rád bych řekl, že od té chvíle byl můj život rychlou cestou ke svatosti, ale bohužel tomu tak nebylo. Víme, že období dospívání je obdobím vzpoury, a u mě tomu nebylo jinak. Celá léta jsem chladně prožíval vše, co mi bylo ve společnosti navrhováno, všechno, co pocházelo od mých rodičů, aniž bych se skutečně věnoval bratrům, které mi Pán postavil po boku.
Když se ohlédnu za svou minulostí, mohu s jistotou říci, že jsem nebyl šťastné dítě: je málo platné žít s těmi, kdo celý svůj život zasvětili Bohu, pokud jste Boha nikdy nepoznali; bez opravdové duchovní zkušenosti se vše v životě stává vnějším a povrchním.
V roce 2017 jsme pak my, děti z Domu Panny Marie, jako každé léto měli duchovní obnovu v Medžugorji. Toho roku to však bylo jiné: jako bych poprvé skutečně slyšela lslova, která tam Panna Maria říká už tolik let; tvše by se dalo shrnout do této jeho věty: "Bůh na prvním místě".A tato touha se v mém srdci zrodila s mimořádnou silou a jasností.
Ale především jsem viděl, jakým způsobem mě Bůh žádá, abych to dělal: v mé duchovní rodině, s mými bratry, veden Marií skrze duchovního otce a matku, které mi dala. Ale nejneuvěřitelnější je, že podobnou zkušenost mělo mnoho mladých lidí v komunitě, s nimiž jsem svou cestu sdílel od dětství.
A zde se dostávám k jádru svého povolání: bratrskému životu. Moje povolání, můj příběh, nikdy nebyl individuálním příběhem a povoláním. Vyrůstal jsem se svými bratry, Bůh mě povolal se svými bratry a já chci žít své povolání s bratry v komunitě. Když si zpětně čtu svůj krátký příběh, mohu s jistotou říci, že Boží odpovědi na tolik mých proseb a tolik mých potřeb jsem dostal v bratrském životě. Ne vždy jsem si toho v té době všiml, ale je pro mě stále jasnější a jasnější, že povolání ke kněžství, které jsem toho roku přijal, nelze oddělit od povolání ke svatému přijímání.
Velmi na mě zapůsobilo svědectví jednoho z mých bratří kněží: na otázku "co vás přimělo opustit všechno a vydat se touto cestou?" odpověděl s odzbrojující prostotou: "Když člověk najde něco opravdu krásného, zůstane u toho a nikdy to neopustí". To je syntéza každého povolání: najít Něco, nebo spíše Někoho, tak krásného, že se rozhodnete všechno opustit a jít za tím. Navždy.
Mým povoláním, stejně jako povoláním každého křesťana, je být bratrem a synem. Říkám syn, protože si nedovedu představit odpověď Bohu, zvláště jako kněz, aniž bych byl veden duchovním otcem a matkou. Pro mě jsou jednoduše řečeno naši zakladatelé hlasem Božím. Vidět, jak láskyplně a oddaně žijí svůj vztah ke svým duchovním dětem, je něco, co se mě dotýká i dnes.
"Moje povolání, můj příběh, nikdy nebyl individuálním příběhem a povoláním. Vyrůstal jsem se svými bratry, Bůh mě povolal s bratry a chci žít své povolání s bratry z komunity," říká Giuseppe Vignati, který je na snímku s bratry z komunity Synů kříže mariánské komunity Casa di Maria.
Je mu jasné, že jeho povolání ke kněžství nelze oddělit od povolání ke společenství.
V každém případě jsem se toho roku vydal na cestu formace k povolání. Po střední škole jsme se spolubratry zahájili studijní proces potřebný k tomu, abychom se stali kněžími, studuje filozofii a teologii na Papežské univerzitě Svatého kříže, neuvěřitelné prostředí a univerzitu, a to jak díky profesorům a spolužákům, tak díky tomu, že my všichni, synové a dcery Kříže, se díky pomoci dobrodinců CARF - Centro Academico Romano Foundation můžeme formovat na této univerzitě, která se stala naším druhým domovem. Nyní dokončuji první ročník teologie a budu absolvovat tříleté teologické období v Papežském římském kněžském semináři a pokračovat ve formaci Syna Kříže.
To je, obecně řečeno, příběh o mé povolání. Jak jsem řekl na začátku, mluvit o povolání je vždy způsob, jak poděkovat. Protože seznam lidí, kterým jsme s bratry vděční, včetně dobrodinců, kteří mi umožňují prožívat formaci ve Svatém Kříži, je poměrně dlouhý, raději, abychom ušetřili místo, jen velké DĚKUJI! Díky Pánu za všechno, co nám skrze svou Matku dal: dary, pomoc, světla a dokonce i zkoušky, které nám dovolil a bez nichž bychom nikdy nevyrostli.
Samozřejmě, že by se dalo vyprávět tolik faktů a příběhů, tolik skutečností, o kterých bychom mohli mluvit, tolik znamení, kterých jsme byli svědky. Ale jedna skutečně důležitá událost v každém povolání, a v mém také, je osobní a autentické setkání s Bohem, a to je to, co chci sdílet nejvíce; zbytek přijde podle toho.
Gerardo Ferrara
Absolventka historie a politologie se specializací na Blízký východ.
Zodpovědnost za studentský sbor
Univerzita Svatého Kříže v Římě
