Neděle Božího slova

Ve svém homilie v bazilice svatého PetraPapež připomněl iniciativu Božího slova při stvoření světa a jeho lásku, s níž si nás vyvolil v Kristu, svém věčném Slově. Jestliže ve Starém zákoně k nám Bůh promlouval skrze proroky, v plnosti času se toto slovo naplnilo: už není zaslíbením, ale stalo se skutečností (srov. Lk 4,21). Nyní "mocí Ducha svatého přebývá mezi námi a chce nás učinit svým příbytkem, naplnit naše očekávání a uzdravit naše rány".

Podobně jako Židé, kteří o něm rozjímali v nazaretské synagoze a upírali na něj oči (srov. Lk 4,20), měli bychom i my být schopni pochopit radikální novost tohoto Slova, které je Kristus. František navrhuje, abychom v něm uvažovali o dvou aspektech, které jsou spolu propojeny: "Slovo zjevuje Boha a Slovo nás vede k člověku. Ona je středem, zjevuje Boha a vede nás k člověku."

Boží zjevující slovo

Za prvé, Slovo zjevuje Boha. "Odhaluje nám Boží tvář jako toho, kdo se stará o naši chudobu a má starost o náš osud.". Ne jako tyran zavřený v nebi, ani jako chladný, lhostejný a nevzrušený pozorovatel, neutrální a lhostejný bůh. On je "Bůh s námi", Slovo, které se stalo tělem, které se staví na naši stranu, angažuje se a angažuje se v naší bolesti, "milující duch" člověka.

Jako kvalifikovaný mluvčí tohoto slova v církvi se František obrací ke svým posluchačům, ke každému z nás, osobně:

"On je blízký, soucitný a něžný Bůh.Chce tě zbavit břemen, která tě drtí, chce zahřát chlad tvé zimy, chce prozářit tvé temné dny, chce podpořit tvé nejisté kroky. A dělá to svým slovem, kterým k vám mluví, abyste se vrátili k němu. roznítit naději uprostřed popela vašich obav, abyste znovu našli radost. v labyrintech tvého smutku, aby naplnil nadějí hořkost tvé osamělosti. Nutí tě jít ne labyrintem, ale po cestě, abys ho každý den potkával."

A proto se nás František ptá, zda nosíme v srdci a předáváme v církvi tento pravý "obraz" Boha, zabalené do důvěry, milosrdenství a radosti z víry. Nebo když ho naopak vidíme a ukazujeme přísně, zahaleného strachem, jako falešnou modlu, která nepomáhá ani nám, ani nikomu jinému.

Slovo nás vede k ostatním

Za druhé, Slovo nás vede k člověku. Když pochopíme, že Bůh je soucitný a milosrdný, překonáme pokušení chladné, vnější religiozity, která se nedotýká života a neproměňuje ho. "Slovo nás vybízí, abychom vyšli sami ze sebe a vydali se vstříc svým bratrům a sestrám s jedinou pokornou silou osvobozující Boží lásky."

Právě to Ježíš udělal a řekl v nazaretské synagoze, když prozradil, že "je poslán vstříc chudým - což jsme my všichni - a osvobodit je". Nepřišel nám dát soubor pravidel, ale osvobodit nás z okovů, které vězní naše duše.. "Tímto způsobem nám odhaluje, co je bohoslužba, která se Bohu líbí nejvíce: starat se o bližního."

Proto se Boží slovo staví proti strnulosti: "Strnulost nás nemění, pouze nás skrývá, Boží slovo nás mění." Proniká do duše jako meč (srov. Žid 4,12): na jedné straně nás utěšuje a odhaluje nám Boží tvář, na druhé straně nás provokuje a otřásá, ukazuje nám naše rozpory a uvádí nás do krize. "Nenechává nás v klidu, jestliže cenu za tento mír platí svět zmítaný nespravedlností a hladem, a ti, kdo trpí následky, jsou vždy ti nejslabší (...) Slovo staví do krize ta naše ospravedlnění, která vždy činí to, co nefunguje, závislým na druhých nebo na druhých."

Papež nemluví o teoriích: "Jakou bolest cítíme, když vidíme naše bratry a sestry umírat na moři, protože jim není dovoleno vystoupit z lodi".

Dále se zabodává mečem do duše: "Boží slovo nás vyzývá, abychom vyšli na světlo, neschovávali se za složitost problémů, za 'nedá se nic dělat' nebo 'co můžu dělat' nebo 'je to jejich problém nebo jeho'. Vybízí nás k jednání, ke spojení uctívání Boha a péče o člověka".

Kromě strnulosti, která je pro Františka typická pro moderní pelagianismus, se proti Božímu slovu staví také každá "andělská" nebo odtělesněná "spiritualita", typická pro neognostická hnutí. Papež to popisuje názorně: "Spiritualita, která nás staví 'na oběžnou dráhu', aniž bychom se starali o své bratry a sestry".

Na druhé straně: "Slovo, které se stalo tělem (srov. J 1,14), se chce vtělit do nás. Nevzdaluje nás od života, ale uvádí nás do života, do každodenních situací, do naslouchání utrpení našich bratří a sester, křiku chudých, násilí a nespravedlnosti, které zraňují společnost a planetu, abychom nebyli lhostejnými křesťany, ale pracujícími křesťany, kreativními křesťany, prorockými křesťany."

Boží slovo není mrtvá litera, ale duch a život. František cituje Madeleine Delbrêlovou (francouzskou mystičku, která působila v dělnickém prostředí v Paříži, zemřela v roce 1964 a v současné době je v procesu blahořečení) a říká, že "podmínky pro naslouchání Božímu slovu jsou podmínky našeho 'dneška': okolnosti našeho každodenního života a potřeby našich bližních" (La alegría de creer, Santander 1997, 242-243).

To vše nás zavazuje, zdůrazňuje papež, abychom v první řadě postavili do středu pastorace Boží slovo, naslouchali mu a odtud naslouchali potřebám druhých a věnovali se jim.