Chiara Lubichová a Ježíš čtvrtého slova

Chiara je nepostradatelným pomocníkem v této těžké době, kdy se mnozí křesťané cítí sklíčeni, protože jsou menšinou uprostřed pluralitní a složité společnosti, která jako by žila zády k Bohu.

Význam Chiařiných textů

Tito křesťané se cítí opuštění a nostalgicky vzpomínají na minulou, údajně idylickou dobu, kterou nezažili. Jsou přemoženi smutkem a podobají se skloněné ženě z evangelia (Lk 13,10-17), která není schopna zvednout hlavu k nebi. Tito křesťané, kteří potřebují získat zpět své radost, kterou nám přináší KristusBylo by dobré, kdyby si prohloubili a rozjímali nad texty Chiary, ženy, která byla vždy pozorná k vnuknutím Ducha svatého. Dobře věděla, že síla křesťana je vždy vypůjčená, protože naše slabost se v Kristu stává silou.

Chiara a postava Krista

Jeden z mých nejoblíbenějších textů Chiary Lubichové je článek napsaný pro agenturu Zenit na Velký pátek 2000. V té době jí bylo osmdesát let, ačkoli ji mohla napsat na začátku své duchovní cesty, neboť zde nacházíme jeden z nejcharakterističtějších rysů její spirituality: meditace o Ježíši opuštěném.

En contraste con las expectativas de esos cristianos apegados a la supuesta seguridad vivida en otros tiempos, Chiara presenta la figura de un Cristo despojado en la cruz de su divinidad para unirse todavía más al hombre, para experimentar Él también la angustia y el desamparo del ser humano e en algunos momentos de su vida. Tal es el sentido de la cuarta palabra pronunciada en la cruz, “¡Dios mío, Dios mío! ¿Por qué me has abandonado?” (Mt 27, 47).

Chiara a zranění života

Jednou jsem četl vysvětlení, které mě vůbec nepřesvědčilo: Ježíš se začal modlit žalm obsahující tato slova a vyčerpání mu zabránilo v modlitbě pokračovat. Je možné, že se Ježíš tento žalm modlil, ale faktem je, že jeho slova jasně vyjadřují, co v tu chvíli cítil. Po staletí se tomuto čtvrtému slovu nevěnovala dostatečná pozornost, snad proto, že si někteří představovali, že je to otázka, na kterou nelze odpovědět.

Na druhou stranu my věřící víme, jak připomíná Chiara, že Otec vzkřísil a povýšil svého Syna na věky. V této souvislosti také zdůrazňuje: "V něm byla zrušena láska, zhaslo světlo, umlkla moudrost. Byli jsme odděleni od Otce. Bylo nutné, aby Syn, v němž jsme se všichni ocitli, zakusil odloučení od Otce. Musel zakusit Boží opuštění, abychom se my už necítili opuštění."

Naděje u Kristových nohou

Chiara ve en ese Jesús que grita su abandono a muchas personas que sufren en lo físico como ciegos, mudos o sordos, pero también percibe a los que sufren en su espíritu: los desilusionados, los traicionados, los miedosos, los tímidos, los desorientados… Estos últimos son los heridos de la vida, una expresión utilizada en algunas ocasiones por san Juan Pablo II, y que no hace mucho contemplé como rótulo de una sección en una librería de Lourdes. Pienso que los enfermos del espíritu son mucho más numerosos que los otros, pues en una sociedad poco solidaria son infinidad las personas que viven en la soledad y el desamparo.

Ježíš je v nich opuštěný, protože, jak říká Chiara: "Ježíš je v nich opuštěný.Můžeme ho vidět v každém trpícím bratrovi. Když se přiblížíme k těm, kdo se mu podobají, můžeme s nimi mluvit o opuštěném Ježíši.".

Trpícím se vnucuje myšlenka, že jejich život je neúspěšný a že nic nemá cenu. Ale Ježíš trpěl mnohem víc než oni všichni.. Chiara nám připomíná, že za všemi bolestnými stránkami života se skrývá Kristova tvář. Mohli bychom dodat, že je to konkrétní tvář s identitou, i když má velmi různorodá zobrazení, a jestliže je rozpoznatelná jeho tvář, musí být rozpoznatelná i tvář našich bratří a sester, protože, jak zdůrazňuje Chiara, každý z nich je On.

Naším úkolem je proměnit bolest v lásku, což se zdá být lidsky nemožné, ale umožní nám to síla a další dary Ducha Kristova..

Chiara a její vize mládí

Evokace opuštění ukřižovaného Krista mě vede k tomu, že si Chiaru spojuji s Olivierem Clémentem, známým francouzským pravoslavným teologem. Oba velmi obdivovali patriarchu Athenagora a měli několik osobních setkání, která zaznamenali ve svých spisech. Tváří v tvář tehdejším politickým a společenským bouřím, jako byl květen '68, nebyl Athenagoras pesimistou ani nostalgikem po údajně lepší minulosti a ujistil Clémenta, že tito mladí protestující ho inspirovali k soucitu. I když si to neuvědomují, jsou to zcela opuštění mladí lidé a jejich pláč je stále pláčem sirotků. Patriarcha, velký znalec lidstva, vidí ve studentské vzpouře volání o pomoc. Clément zase zdůrazňuje, že navzdory zdánlivému triumfu nihilismu existuje v protestním hnutí, které se prohlašuje za dědice Marxe, Nietzscheho a Freuda, velká prázdnota.

Autentický křesťanský ekumenismus

Creen, como tantos otros, en la transformación de las estructuras, o a lo mejor ni siquiera en eso, aunque no se dan cuenta de que la única revolución creativa en la historia es la que nace de la transformación de los corazones. Por su parte, Chiara Lubich, testigo de una época turbulenta en la que Cristo es nuevamente abandonado y sustituido por utopías sin esperanza, encuentra en Atenágoras el corazón de un padre, un espíritu juvenil lleno de fe y esperanza. No le califica de hermano separado, una expresión muy frecuente en la época del posconcilio, pues tiene el convencimiento de pertenecer a una misma casa, a una misma familia. Este es el auténtico ecumenismo, en el que las diferencias han perdido su color gracias al sol de la caridad. Tanto es así que el grito de Jesús abandonado en la cruz está necesariamente dirigido a todos los cristianos sin excepción. El encuentro con Jesús abandonado, presente en tantos hermanos a los que no podemos dejar solos, es un buen ejemplo de ecumenismo.