Jmenuji se Simon Plankensteiner, je mi 26 let. a já pocházím z Rakouska. Vyrostl jsem ve vesnici Höchst, která leží přímo na břehu Bodamského jezera. Moji rodiče se jmenují Andrea a Dietmar a můj o dva roky starší bratr Manuel.
Rodiče nám dali vše, co jsme potřebovali, a hlavně a především: jejich láska. Mohu říci, že jsem prožila krásné dětství. a jsem za to velmi vděčný. Jediné, co chybělo, byla víra. S bratrem jsme byli vychováni v katolické víře, ale moc jsme ji nepraktikovali. Na mši jsme chodili vlastně jen o Vánocích. Musím se přiznat, že chodit na mši bylo pro mě vždycky velmi nudné.
Tak jsem vyrůstal, jako většina mladých lidí v našem prostředí, a musím přiznat, že až do svého obrácení, byl opravdu daleko od Pána. Vždycky jsem věřil v jeho existenci a v jistém smyslu jsem se také modlil, ale většinou jsem se na něj obracel, jen když jsem měl nějaký problém. Žil zcela utopený ve světěZajímal se více o svět než o Boha. Zajímal se více o svět než o Boha, trochu jako svatý Augustin před svým obrácením.
Kolem mých osmnáctých narozenin se však vše změnilo. Přes přátele jsem se vrátil do kostela, i když jsem nechtěl. Ale při slavení eucharistie, kterou celebroval kněz s velkým zápalem pro práci mezi mladými lidmi, jsem poprvé zažil radost z účasti na mši svaté a vůbec mi to nepřipadalo nudné, naopak.
Od té chvíle jsem začal chodit na mši každou neděli a pak i během týdne. Pak jsem se postupně stal. Ale nikdy jsem nepřemýšlel o tom. kněžstvíChtěl jsem se oženit, až mi Pán pošle tu pravou nevěstu. Chtěl jsem se oženit, až mi Pán pošle tu pravou nevěstu. Ale po nějaké době jsem si řekl: "Dobře, buď Pánovi ještě chvíli trvá, než mi pošle dívku mého života, nebo má se mnou jiný plán!
"Zajímal se více o svět než o Boha, trochu jako svatý Augustin před svým obrácením".
Simon Plankensteiner, 26 let, je Rakušan. V roce 2015 vstoupil do semináře Díla Velekněze Ježíše v Ariccii nedaleko Říma. V italské metropoli pobývá již pět let a nyní studuje prvním rokem teologii na Papežské univerzitě Svatého kříže.
Touto větou začal moje cesta za povoláním. Mluvila jsem se svým farářem, který mi opravdu pomohl, a samozřejmě jsem se hodně modlila a prosila Pannu Marii, aby mi pomohla objevit a přijmout Boží vůli pro můj život.
Musím však říct, že jsem se tak bál, že Pán chce, abych byl knězem, že jsem mu to řekl v modlitbě. Navzdory tomuto strachu jsem vždycky chtěl plnit Boží vůli a opravdu jsem zažil. že Pán změnil mé srdceSe silnou pomocí Panny Marie jsem pocítil touhu a radost stát se knězem.
To vše se samozřejmě nezměnilo ze dne na den. Celý "proces" trval asi rok a půl, a když se teď ohlédnu zpět, vidím velmi jasně, jak silně Pán v mém životě působil.
Tehdy jsem tomu ještě nerozuměl, ale teď už dobře vidím, že Pán a Panna Maria vše řídili mimořádným způsobem, aby mě dostali až sem, do bodu cítit ve svém srdci velkou radost že budu moci dokončit plán, který Bůh zamýšlel pro můj život.
Pro mě je kněžské povolání je nesmírný dar. a každý den děkuji Pánu, že si mě vybral za svého budoucího kněze. Zároveň děkuji Panně Marii, která mi pomohla nejen objevit Boží vůli, ale také ji přijmout se srdcem plným radosti a vděčnosti.
Na druhou stranu mi bylo od začátku mé cesty za povoláním vždy jasné jedno: pokud Bůh chtěl, abych se stal knězem, musel jsem se stát knězem ve Dílo velekněze JežíšeToto společenství jsem poznal prostřednictvím svého faráře a od začátku mě přitahovala jeho spiritualita, která je velmi mariánská a kněžská, a hned jsem si byl jistý, že mě Pán volá k této práci.
Bůh mi dal dar být součástí tohoto společenství a potvrdil tak touhu, kterou jsem si už dříve vložil do srdce.
V roce 2015 jsem nastoupil do semináře Díla Velekněze Ježíše v Ariccii nedaleko Říma. Jsem tu už téměř pět let a nyní jsem v prvním ročníku teologického studia. Jsem stále potěšen a opravdu vděčný za mou cestu ke kněžství.
"Kněžské povolání je pro mě obrovským darem a každý den děkuji Pánu."
"Vyrostla jsem ve vesnici Höchst, která leží přímo na břehu Bodamského jezera. Moji rodiče se jmenují Andrea a Dietmar a můj o dva roky starší bratr Manuel. Rodiče nám dali vše, co jsme potřebovali, a především svou lásku. Mohu říci, že jsem prožila krásné dětství. a jsem za to velmi vděčný. Jediné, co mi chybělo, byla víra. S bratrem jsme byli vychováváni v katolické víře, ale moc jsme ji nepraktikovali.
Protože naše práce závisí na Boží prozřetelnosti, vždy potřebujeme různé dobrodince, kteří nám pomáhají a podporují nás. Proto bych chtěl poděkovat všem přátelům CARF, kteří mně a všem mým bratrům a sestrám v komunitě vždy pomáhají, aby mohli studovat v CARF. Papežská univerzita Svatého křížeBez vaší pomoci by to nebylo možné.
A chci vám poděkovat nejen za vaši finanční pomoc, ale také za vaši duchovní pomoc prostřednictvím vašich modliteb a obětí, které přinášíte za kněze a seminaristy. Jsem přesvědčen, že vaše modlitby mi také pomohly v mém rozhodnutí pro kněžství, tedy odevzdat se ve svém životě do Boží vůle.
Ne vždy víme, pro které lidi Pán naše modlitby použije, může je také učinit prospěšnými pro neznámé lidi. Jen On ví, co každý z nás potřebuje!
Proto slibuji, že se za vás všechny budu modlit, a prosím vás také o modlitbu, abych se stal svatým knězem podle Nejsvětějšího Srdce Ježíšova.
Gerardo Ferrara
Absolventka historie a politologie se specializací na Blízký východ.
Zodpovědnost za studentský sbor
Univerzita Svatého Kříže v Římě
