V roce 1921, kdy uplynulo sto let od jejího vzniku, se známý italský intelektuál Giovanni Papini odvážil vydat Dějiny Krista, které se od všech předchozích velmi lišily. Bylo mu 40 let a v minulosti byl obrazoborcem filozofií a náboženství.
Vaše Italská literaturabyla velmi nietzscheovská, jak ukázala v knize Hotový člověk (1913). V životě i v literatuře předstíral, že jím je, a svou existenciální frustraci vyjádřil těmito slovy: "Zde je pohřben muž, který se mohl stát bohem."
Klepal na dveře ideologií, aby zpochybnil vše, co se dá myslet. Dokonce zašel tak daleko, že vydal Vzpomínky na Boha (1911)Kniha je příkladem ateismu v extrémní podobě Boha, který zpochybňuje svou vlastní existenci a bouří se proti těm, kteří ho ignorují.
Spisovatel se dostal na samé dno svého života, přestože měl rodinu s Giacintou Giovagnoliovou, katoličkou a trpělivou ženou. Ale jednoho dne se pustil do dobrodružství čtení křesťanských knih.Vyznání svatého Augustina, Duchovní cvičení svatého Ignáce, Úvod do zbožného života svatého Františka Saleského... Tento neklid ho nevyhnutelně přivedl k tomu, že se začal věnovat čtení a rozjímání o evangeliích.
Zjistil, že nevyjadřují konvenční způsob života. Naopak, Našel v nich nečekanou formu vzpoury, která v něm probudila vášeň pro život a literární inspiraci.
Giovanni Papini Giovanni Papini (Florencie, 1881 - 1956) italský spisovatel a básník. Byl jedním z nejaktivnějších propagátorů kulturní a literární obnovy, která v jeho zemi probíhala na počátku 20. století, a vynikal lehkostí, s jakou se zabýval literární a filozofickou kritikou, náboženstvím a politikou.
V té době četl Léona Bloye, francouzského spisovatele, který se vyznačoval polemikou, fušoval do řemesla měšťáckému křesťanství a pěstoval vznešenou a nutkavou prózu, považoval se za bojovníka proti pozitivismu a skepsi tehdejší společnosti.
Giovanni Papini byl obdivován pro svůj prudký a energický jazyk. V Bloyovi i Papinim jsou přídavná jména ostrými vrhacími zbraněmi a nechybí mezi nimi výrazy jako "smradlavý", "krvelačný", "nečistý"... V Dějinách Krista jich nikdy není dost, aby je bylo možné použít proti náboženským a politickým autoritám Palestiny v Ježíšova dobaale také pro zákoníky a farizeje.
Jedním z Papiniho velkých objevů v této knize jsou blahoslavenství. Nepovažuje je za projev slabosti nebo konformismu.
Naopak, fascinují ho jako způsob života, který ho nutí povznést se nad sebe sama. Jsou nadějí na pravdivější život, v němž inteligence nestačí.. Mimo jiné zjišťuje, že k chudobě ducha nestačí být chudý. Je třeba si uvědomit vlastní nedokonalost.
Pochopí také, že pokorní nejsou slabí, ale ti, kdo jsou tvrdohlaví v dosahování duchovních dober. Píše, že ti, kdo pláčou, nejsou smutní, ale jsou blahoslavení, když prolévají slzy za zlo, které udělali, a za dobro, které mohli udělat. Zdůrazňuje, že skutečně hladoví a žízní po spravedlnosti ti, kdo důvěřují Boží vůli, a že milosrdní nejsou ti, kdo se slitovávají nad druhými, ale ti, kdo se slitovávají i nad sebou.
Dějiny Krista (1921), kniha, která měla obrovský úspěch, přestože ho někteří spisovatelé a básníci označovali za velkého manipulátora s myšlenkami, které se hodily danému okamžiku.
Nejen blahoslavenství, ale celé evangelium je poselstvím adresovaným posledním. Tak to vidí Papini, který je přesvědčen, že poslední jsou Bohem předurčeni k tomu, aby se stali prvními.
Navzdory své minulosti arogantního intelektuála se stále považuje za jednoho z nich, a proto mu má Dobrá zpráva co říct.
Dávno hledal nadčlověka a jeho Dějiny Krista jsou potvrzením toho, že našel Člověka, nikoliv nového člověka filozofií své doby. V popisech pašijí se lyrismus snoubí s realismem, který nešetří ani těmi nejkrutějšími detaily. Papini v epilogu dochází k závěru, že Ukřižovaný byl mučen z lásky k nám. Nyní nás však trápí silou své nesmiřitelné lásky.
Antonio R. Rubio Plo, Licenciado en Historia y en Derecho. Escritor y analista internacional.
@blogculturayfe / @arubioplo
