Vnitřní život křesťana je ztotožněn s jeho vztahem ke Kristu.. Tento život prochází církví a naopak: náš vztah k církvi nutně prochází naším osobním vztahem ke Kristu. V tomto Kristově těle se musí všechny údy připodobnit Kristu, "dokud v nich nebude Kristus utvářen" (Gal 4,9).
Z tohoto důvodu, říká II. vatikánský koncil a Katechismus katolické církve, "jsme začleněni do tajemství jeho života (...), jsme spojeni s jeho utrpením jako tělo se svou hlavou. Trpíme s ním, abychom s ním byli oslaveni" (Lumen gentium, 7; KKC 793).
Tajemství Kristova kříže, a tedy i křesťanský smysl utrpení, se osvětlí, když si uvědomíme, že je to Duch svatý, kdo nás spojuje v mystickém těle (církvi). A to do té míry, že každý křesťan by měl být jednou schopen říci: "Na svém těle doplňuji to, co chybí Kristovu utrpení pro jeho Tělo, jímž je Církev" (Kol 1,24). A to proto, aby doprovázel Pána v jeho hluboké a úplné solidaritě, která ho vedla k tomu, že za nás zemřel, aby odčinil a vykoupil hříchy všech lidí všech dob.
Židovka, filozofka, křesťanka, jeptiška, mučednice, mystička a spolupatronka Evropy. Věří, že člověk přirozeně utíká před utrpením. Ti, kdo nacházejí potěšení v utrpení, tak mohou činit pouze nepřirozeným, nezdravým a destruktivním způsobem.
A píše: "Po vykoupení může toužit jen ten, jehož duchovní oko je otevřené nadpřirozeným souvislostem světového dění; to je však možné jen u lidí, v nichž žije Duch Kristův, kteří přijímají jeho život, sílu, smysl a vedení jako údy hlavy" (E. Stein, Werke, XI, L. Gelber a R. Leuven [eds.], Druten a Freiburg aj. Br.-Basel-Vídeň 1983).
Na druhou stranu dodává, že vykoupení nás s Kristem spojuje ještě těsněji, podobně jako je společenství hlouběji sjednoceno, když všichni pracují společně, a jako jsou údy těla stále silněji spojeny ve své organické interakci. Z toho vyvozuje překvapivě hluboký závěr:
9. srpna, na svátek svatá Edith Steinjehož svědectví o konverzi od židovství ke katolicismu zasáhlo tisíce věřících.
Ale protože "být jedno s Kristem je naše štěstí a být jedno s ním je naše požehnání na zemi, láska ke Kristovu kříži není v žádném případě v rozporu s radostí z našeho božského synovství" (froher Gotteskindschaft). Pomáhat nést Kristův kříž přináší silnou a čistou radost.A ti, kdo to smějí a mohou, budovatelé Božího království, jsou nejopravdovějšími Božími dětmi (tamtéž).
Jako pečeť (posílení a potvrzení) toho, že Opus Dei je skutečně od Boha a že se zrodilo v Církvi a pro službu Církvi, zakoušel svatý Josemaría v prvních letech díla těžkosti a zároveň světlo a útěchu od Boha.
Po letech napsal: "Když mi Pán dal ty rány, někdy kolem jednatřicátého roku, nechápal jsem to. A náhle, uprostřed té velké hořkosti, ta slova: Ty jsi můj syn (Ž II, 7), ty jsi Kristus. A já mohl jen opakovat: Abba, Pater, Abba, Pater, Abba, Abba, Abba, Abba, Abba! Teď to vidím v novém světle, jako nový objev: jako když člověk s přibývajícími léty vidí ruku Pána, božské Moudrosti, Všemohoucího. Díky tobě jsem pochopil, Pane, že mít Kristův kříž znamená najít štěstí, radost. A důvod - vidím ho jasněji než kdy jindy - je tento: mít kříž znamená ztotožnit se s Kristem, být Kristem, a tedy být Božím dítětem" (Meditace, 28. dubna 1963, citováno podle A. de Fuenmayor, V. Gómez-Iglesias a J. L. Illanes, El itinerario jurídico del Opus Dei. Historia y defensa de un carisma, Pamplona 1989, s. 31).
Ježíš trpí za nás. On nese všechny bolesti a hříchy světa. Aby překonal nesmírnost zla a jeho důsledky, vystupuje na kříž jako "svátost" umučení lásky, které pro nás prožívá Bůh.
Jako plod kříže a jménem Otce nám Ježíš dává Ducha svatého, který nás spojuje ve svém mystickém těle a dává nám život, který pochází z probodeného Srdce. A On nás vlastně vyzývá, abychom svým životem doplnili (jeho větší část jsou malé a obyčejné věci), co chybí Kristovu utrpení v tomto těle, které s ním tvoříme, v církvi, a pro toto tělo.
Proto "to, co člověka uzdravuje, není vyhýbání se utrpení a útěk před bolestí, ale schopnost přijmout soužení, dozrát v něm a najít v něm smysl skrze spojení s Kristem, který trpěl s nekonečnou láskou" (Benedikt XVI., Spe Salvi, 37).
Před dvěma lety, na svátek Povýšení svatého Kříže, František ve své homilii v Santa Martě (14.IX.2018) řekl, že kříž nás učí, že v životě existuje selhání i vítězství.. Musíme být schopni tolerovat a trpělivě snášet porážky.
Dokonce i ty, které odpovídají našim hříchům, protože On za nás zaplatil. "V něm je snášejte, v něm žádejte o odpuštění", ale nikdy se nenechte svést tím spoutaným psem, kterým je ďábel. A radil nám, abychom byli doma zticha, bychom se na 5, 10, 15 minut postavili před krucifix.Malý křížek na růženci: podívejte se na něj, protože je jistě znamením porážky, která vyvolává pronásledování, ale je také "Naše znamení vítězství, protože tam zvítězil Bůh".
Pak můžeme (své) porážky proměnit v (Boží) vítězství.
Ramiro Pellitero Iglesias
Profesor pastorální teologie na Teologické fakultě Navarrské univerzity.
Zveřejněno v Církev a nová evangelizace.
