Entendamos mejor el misterio de la cruz y el sentido cristiano del sufrimiento en la Iglesia. Stojí za úvahu, že "tam jsme se narodili" a tam zůstává naše síla: v lásce Boha Otce, v milosti, kterou nám Ježíš získal svým sebedarováním, a ve společenství Ducha svatého (srov. 2 Kor 13,14).
Vnitřní život křesťana je ztotožněn s jeho vztahem ke Kristu.. Tento život prochází církví a naopak: náš vztah k církvi nutně prochází naším osobním vztahem ke Kristu. V tomto Kristově těle se musí všechny údy připodobnit Kristu, "dokud v nich nebude Kristus utvářen" (Gal 4,9).
Z tohoto důvodu, říká II. vatikánský koncil a Katechismus katolické církve, "jsme začleněni do tajemství jeho života (...), jsme spojeni s jeho utrpením jako tělo se svou hlavou. Trpíme s ním, abychom s ním byli oslaveni" (Lumen gentium, 7; KKC 793).
Tajemství Kristova kříže, a tedy i křesťanský smysl utrpení, se osvětlí, když si uvědomíme, že je to Duch svatý, kdo nás spojuje v mystickém těle (církvi). A to do té míry, že každý křesťan by měl být jednou schopen říci: "Na svém těle doplňuji to, co chybí Kristovu utrpení pro jeho Tělo, jímž je Církev" (Kol 1,24). A to proto, aby doprovázel Pána v jeho hluboké a úplné solidaritě, která ho vedla k tomu, že za nás zemřel, aby odčinil a vykoupil hříchy všech lidí všech dob.
Židovka, filozofka, křesťanka, jeptiška, mučednice, mystička a spolupatronka Evropy. Věří, že člověk přirozeně utíká před utrpením. Ti, kdo nacházejí potěšení v utrpení, tak mohou činit pouze nepřirozeným, nezdravým a destruktivním způsobem.
9. srpna, na svátek svatá Edith Steinjehož svědectví o konverzi od židovství ke katolicismu zasáhlo tisíce věřících.
A píše: "Po vykoupení může toužit jen ten, jehož duchovní oko je otevřené nadpřirozeným souvislostem světového dění; to je však možné jen u lidí, v nichž žije Duch Kristův, kteří přijímají jeho život, sílu, smysl a vedení jako údy hlavy" (E. Stein, Werke, XI, L. Gelber a R. Leuven [eds.], Druten a Freiburg aj. Br.-Basel-Vídeň 1983).
Na druhou stranu dodává, že vykoupení nás s Kristem spojuje ještě těsněji, podobně jako je společenství hlouběji sjednoceno, když všichni pracují společně, a jako jsou údy těla stále silněji spojeny ve své organické interakci. Z toho vyvozuje překvapivě hluboký závěr:
Ale protože "být jedno s Kristem je naše štěstí a být jedno s ním je naše požehnání na zemi, láska ke Kristovu kříži není v žádném případě v rozporu s radostí z našeho božského synovství" (froher Gotteskindschaft). Pomáhat nést Kristův kříž přináší silnou a čistou radost.A ti, kdo to smějí a mohou, budovatelé Božího království, jsou nejopravdovějšími Božími dětmi (tamtéž).
Jako pečeť (posílení a potvrzení) toho, že Opus Dei je skutečně od Boha a že se zrodilo v Církvi a pro službu Církvi, zakoušel svatý Josemaría v prvních letech díla těžkosti a zároveň světlo a útěchu od Boha.
Años después escribe: "Cuando el Señor me daba aquellos golpes, por el año treinta y uno, yo no lo entendía. Y de pronto, en medio de aquella amargura tan grande, esas palabras: tú eres mi hijo (Ps. II, 7), tú eres Cristo. Y yo sólo sabía repetir: Abba, Pater!; Abba, Pater!; Abba!, Abba!, Abba!
Ahora lo veo con una luz nueva, como un nuevo descubrimiento: como se ve, al pasar los años, la mano del Señor, de la Sabiduría divina, del Todopoderoso. Tú has hecho, Señor, que yo entendiera que tener la Cruz de Cristo es encontrar la felicidad, la alegría. Y la razón –lo veo con más claridad que nunca– es ésta: tener la Cruz es identificarse con Cristo, es ser Cristo, y, por eso, ser hijo de Dios" (Meditación, 28-IV-1963, citada por A. de Fuenmayor, V. Gómez-Iglesias y J. L. Illanes, El itinerario jurídico del Opus Dei. Historia y defensa de un carisma, Pamplona 1989, p. 31).
Ježíš trpí za nás. On nese všechny bolesti a hříchy světa. Aby překonal nesmírnost zla a jeho důsledky, vystupuje na kříž jako "svátost" umučení lásky, které pro nás prožívá Bůh.
Jako plod kříže a jménem Otce nám Ježíš dává Ducha svatého, který nás spojuje ve svém mystickém těle a dává nám život, který pochází z probodeného Srdce. A On nás vlastně vyzývá, abychom svým životem doplnili (jeho větší část jsou malé a obyčejné věci), co chybí Kristovu utrpení v tomto těle, které s ním tvoříme, v církvi, a pro toto tělo.
Proto "to, co člověka uzdravuje, není vyhýbání se utrpení a útěk před bolestí, ale schopnost přijmout soužení, dozrát v něm a najít v něm smysl skrze spojení s Kristem, který trpěl s nekonečnou láskou" (Benedikt XVI., Spe Salvi, 37).
Před dvěma lety, na svátek Povýšení svatého Kříže, František ve své homilii v Santa Martě (14.IX.2018) řekl, že kříž nás učí, že v životě existuje selhání i vítězství.. Musíme být schopni tolerovat a trpělivě snášet porážky.
Dokonce i ty, které odpovídají našim hříchům, protože On za nás zaplatil. "V něm je snášejte, v něm žádejte o odpuštění", ale nikdy se nenechte svést tím spoutaným psem, kterým je ďábel. A radil nám, abychom byli doma zticha, bychom se na 5, 10, 15 minut postavili před krucifix.Malý křížek na růženci: podívejte se na něj, protože je jistě znamením porážky, která vyvolává pronásledování, ale je také "Naše znamení vítězství, protože tam zvítězil Bůh". Pak můžeme (své) porážky proměnit v (Boží) vítězství.
Ramiro Pellitero Iglesias
Profesor pastorální teologie na Teologické fakultě Navarrské univerzity.
Zveřejněno v Církev a nová evangelizace.