Narodil jsem se v katolické rodině s osmi dětmi. Jsem poslední dítě a jediné v rodině, které mělo možnost studovat. Když mi bylo deset let, vyprávěla mi matka o svém životě. Chtěla se stát jeptiškou, ale kultura jí to nedovolila. Její příběh mě inspiroval a povzbudil v povolání, které jsem měl předtím, než jsem se stal knězem.
Když mi bylo třináct, vstoupil jsem do nižšího semináře, ale než jsem dokončil formaci, zemřela mi matka. Myslel jsem si, že se mé povolání neuskuteční, protože jsem neměl nikoho, kdo by mě finančně podporoval. Řekl jsem však o situaci rektorovi, a když se moje zpráva dostala k biskupovi, rozhodl se mě podpořit. Pomáhá mi tedy, abych se věnoval svému povolání různými způsoby, například žádostí o podporu.
Nemohu však zapomenout na pomoc, které se mi dostává od Nadace CARF. Je opravdu pozoruhodné, jak se členové nadace nabízejí, aby nám pomohli, aniž by za to něco očekávali. Vzhledem k tomu, jak skvělou práci odvádějí, stojí za to jim poděkovat a modlit se za ně. To také posílilo můj pocit povolání, když přemýšlím o tom, jak se mě ostatní lidé snaží různými způsoby doprovázet s úmyslem, aby mi nechybělo něco, co by mohlo způsobit, že opustím povolání, které cítím jako kněz.
V neposlední řadě je pro mě velmi důležitá i atmosféra mezinárodního semináře Bidasoa, kde žiji, všichni vychovatelé a spolusemináři. Život v mezinárodním prostředí se způsobem života pro všechny mi také dává pocítit univerzálnost církve, že všichni jsme jedno v Kristu.
Kéž vám Bůh vždy žehná ve vaší práci a v díle, které konáte na pomoc kněžským povoláním."
