V tomto rozhovoru nám vyprávějí o významu poutí v jejich životě a o tom, jak je Pán vedl na cestě ke kněžství.
Vianney se narodil 28. srpna 2000 v Poitiers ve Francii a v současné době studuje první cyklus teologie, první ročník bakalářského studia.
Vianney (V): Je mi 23 let a jsem první ze čtyř sourozenců. Vyrůstali jsme v rodině, kde nebyla nouze o nedělní bohoslužby, a jsem vděčný svým rodičům, že mi víru předali už v dětství. Vždycky jsem se o náboženství zajímal a formace mě vychovávala na různých letních táborech, které jsem absolvoval s Legionáři Krista a Františkáni.
Když jsem však dospěl do puberty, školní prostředí a přátelství mému vztahu s Pánem nepřály, což jsem odložil stranou.
Jeho bratr, Emmanuel-Marie se narodil 21. prosince 2002 v Poitiers a je ve druhém ročníku prvního cyklu filozofie, tzv. propedeutiky, aby mohl pokračovat ve studiu teologie, formace, kterou potřebuje každý seminarista.
Emmanuel-Marie (E): Ano, jak řekl Vianney, vyrůstali jsme v křesťanské rodině, která nám dala milost, že jsme byli pokřtěni jako děti. V naší rodině jsme chodili každou neděli na mši svatou, bylo to naše jmenování víry. Pán mě na této cestě vedl a musím říci, že můj otec a matka hráli důležitou roli v rozvoji mé osobní víry a mého vztahu s Ježíšem.
K prvnímu svatému přijímání jsem přistoupil v osmi letech a v našem domě jsme se modlili růženec a často jsme mluvili o víře. Musím však říct, že jsem ještě nezažil to osobní setkání s Pánem.
Když jsem byla mladá, vydali jsme se jako rodina na pouť do Medžugorje. a tam jsem pocítil zejména přítomnost Panny Marie. Ale když jsem se vrátil, bylo mi asi 12-13 let, ponořil jsem se do světa, do hudby a večírků. Brzy jsem opustil svůj vztah s Pánem a nechal se unášet světem.
Stále jsem toužil přijmout biřmování a celou tu dobu jsem hledal sám sebe, takže jsem hrál jakoby dvojí roli, doma jsem byl sám sebou, měl jsem vztah s Ježíšem, zajímal jsem se o víru, a když jsem byl na střední škole, byl jsem zase ve světě. Začal jsem chodit na mši ze zvyku a stávalo se to pro mě stále větší obětí.
V: Rozhodně. Až do mých 18 let mi velmi pomáhaly různé poutě k mariánským svatyním, které mi poskytovaly "palivo" na celý rok uprostřed tolika starostí a rozptýlení. Povolání stát se knězem ve mně však rostlo už od mých 13 let, kdy do školy přišel člověk z vězeňské služby.
Toto setkání mě zasáhlo, protože jsem viděl, jak je krásné přinášet poselství evangelia těm, kteří už nemají naději, obzor ani smysl života. Také jsem si položil otázku, co bych chtěl v životě dělat.
Když jsem v 17 letech nastoupila na univerzitu, ocitla jsem se sama v novém městě. Najít si nové přátele nebylo snadné a atmosféra večírků mi přestala vyhovovat. Ten rok jsem našel útěchu v modlitbě a svátostném životě, který jsem prožíval mnohem intenzivněji.
E: Stejně jako pro mě... Důležitým momentem v mém dospívání, který mě velmi poznamenal, bylo, když jsem šel poprvé do školy. festival mládeže v Medžugorjive věku 13 let. Týden jsem prožíval program festivalu, mši svatou, konference, a co mě během festivalu obzvlášť poznamenalo, byla dojemná svědectví, skutečné zázraky Božího milosrdenství, zejména síla modlitby růžence.
Tehdy se Pán dotkl mého srdce a vložil do mě toto semínko, kterému dovolil postupně vyklíčit. Ale pak jsem se vrátil do světa a následoval roční boj se světem, večírky, alkoholem..., a na druhé straně můj vztah s Pánem.
Následujícího roku, když mi bylo 14 let, jsem se na festival vrátil a Ježíš opět přinesl semeno, které do mě vložil. Musím však říct, že jsem nikdy nepomyslel na to, že bych byl knězNeměl jsem na to ani pomyšlení, ani chuť.
Chvíle strávené tam pro mě byly zdrojem klidu a radosti, ale brzy, když jsem se vrátil domů, jsem to všechno pro nedostatek touhy vzdal. Už jsem se nemodlil, už jsem nechodil v neděli na mši.
Nakonec bylo povolání voláním mezi mnoha obtížemi.
VAno, a přesto volání po kněžství sílilo. Ale musel jsem ho rozeznat uprostřed tisíců zvuků světa. A tak jsem se na konci prvního ročníku střední školy rozhodl strávit celý měsíc se svou kmotrou, která je řeholnicí v komunitě Blahoslavenství. Vždy pro mě byla vzorem a referencí v mém duchovním životě.
Chtěl jsem najít odpověď na intuici, která ve mně rostla, totiž že chci svůj život darovat Pánu a stát se knězem. Po tomto období rozlišování jsem se rozhodl opustit univerzitní studia a vstoupit do semináře. Poté jsem se seznámil s společenství díla velekněze Ježíše ke kterému patřím.
E: No, pro mě byli velkým impulsem mladí lidé, které jsem viděl na poutích, na letních táborech, na festivalech... A samozřejmě můj bratr!
Po cestě s rodinou jsem se v 16 letech poprvé vydala do Medžugorje sama, na festival mládeže. A právě v té chvíli mého dospívání ve mně Pán nechal vyrůst tuto modlitbu: "Učiň mě svým služebníkem". Vzpomínám si, že když jsem stál před Nejsvětější svátostí a přijímal, opakoval jsem tuto modlitbu, která mě provázela a která ve mně rostla.
Myslím, že v té chvíli do mě Ježíš vložil touhu více se mu odevzdat, a já jsem to pocítila u svých přátel, více jsem se modlila, častěji jsem chodila na mši svatou, někdy v týdnu na adoraci. To setkání s Ježíšem o samotě v Medžugorji opravdu změnilo mé srdce. A přesto jsem se bála... Bála jsem se, že mě Pán povolá ke kněžství a já se budu muset vzdát manželství, abych měla život, který je "můj", řekněme.....
Bylo mi 16 let a byl jsem v posledním ročníku maturity, v posledním ročníku, kdy jsem měl přemýšlet o své budoucnosti. A chtěla jsem se věnovat marketingu a módě.
Ale tvůj bratr vstoupil do díla velekněze Ježíše a něco se v tobě změnilo.....
E: Přesně tak. V témže roce můj starší bratr vstoupil do Díla Ježíše Velekněze a rozhodl se vstoupit do semináře. Jeho volba mě velmi dojala a měl jsem z ní velkou radost. A i když jsem ho neměl doma s sebou, kdykoli jsem mu zavolal a měl otázky o Bohu, odpověděl mi a pomáhal mi v každodenním životě modlitbou.
Vzpomínám si, jak jsem tehdy jednoho prosincového dne šel na mši. Když jsem vstoupil do kaple, podíval jsem se na Ježíše a řekl mu: "Co pro mě opravdu chceš, co chceš, abych udělal se svým životem?". Tuto prosbu jsem vyslovil s velkou intenzitou a nic, žádná odezva v mém srdci.
Mše však začala, a když kněz pozvedl hostii a řekl slova To je mé tělo, které se za vás vydává, cítil jsem v srdci, že mi Ježíš říká: "Tvá odpověď je před tebou", a viděl jsem, jak kněz drží hostii. V tom okamžiku, tak intenzivním, ale nepopsatelném ani těmi nejkrásnějšími slovy, jsem v srdci cítil, že mě Ježíš volá, abych se stal knězem, jako by mi vnitřně říkal: "Já jsem kněz: Chtěl bych, aby ses mi zcela odevzdal, ale jsi svobodný. Byl to pro mě nový pocit, nová touha.
Vzpomínám si, že když jsme odjížděli, řekl jsem v autě otci: "Buď dostanu lék, nebo nic". V následujících měsících byla kvůli Covidu uzavřena, takže jsem se mohl více modlit doma, ale byl jsem ochuzen o mši svatou, což pro mě bylo velkou bolestí.
Protože jsem byl spojen s františkány prostřednictvím letních táborů, uvažoval jsem o vstupu do jejich řádu, a tak jsem prosil Ježíše, aby mě vedl do semináře. Řekl jsem mu, že nejdůležitější je, abych při vstupu do semináře cítil radost a pokoj, abych věděl, že je to jeho vůle. A po několika měsících jsem vstoupil do Díla Ježíše Velekněze, kde už byl můj bratr.
S rozhodnutím pro řeholní život přišla pro oba bratry i formace v Římě.
V: Po propedeutickém období jsem začal studovat filozofii na Univerzitě Karlově. Univerzita Papežská univerzita Svatého kříže. V říjnu 2023 jsem začal navštěvovat první ročník teologie. Jsem velmi rád, že mohu studovat na Svatém Kříži, kde si mohu prohloubit studium teologie, a to díky pomoci našich dobrodinců z fondu Nadace CARF.
E: I já jsem velmi šťastný! Do Říma jsem přijel 9. září 2020. Před nástupem na Univerzitu Svatého kříže jsem absolvovala dva roky propedeutického studia, kde jsem letos nastoupila do druhého ročníku filozofie.
Společně s mým bratrem bychom chtěli poděkovat všem našim milým dárcům Nadace CARF, protože díky jejich pomoci se nám podařilo získat daryMy seminaristé můžeme podporovat své studium, abychom se jednou stali kněžími. Každý den se za vás modlíme na vaše úmysly a děkujeme vám.
Gerardo Ferrara
Absolventka historie a politologie se specializací na Blízký východ.
Zodpovídá za studenty Papežské univerzity Svatého kříže v Římě.
