60. výročí II. vatikánského koncilu

Živá víra, poslání a jednota

Papež František ve své homilii postavil kázání na slovech, která Kristus v evangeliu adresoval Petrovi: "Miluješ mě? (...) Pas mé ovce". (J 21, 15 a 17). 

Živá víra: "Miluješ mě?"

Nejprve pohled shora. Tento pohled odpovídá Ježíšově otázce Petrovi: "Miluješ mě? Otázka, kterou nám Pán vždy klade a kterou klade církvi. Zdaleka ne jen pesimistické, ale i lidsky přehnaně optimistické pohledy, a to aniž bychom se do toho pouštěli, říká papež v souladu s předchozími papeži:

“El Concilio Vaticano II fue una gran respuesta a esa pregunta. Fue para reavivar su amor por lo que la Iglesia, por primera vez en la historia, dedicó un concilio a interrogarse sobre sí misma, a reflexionar sobre su propia naturaleza y su propia misión. Y se redescubrió como misterio de gracia generado por el amor, se redescubrió como Pueblo de Dios, Cuerpo de Cristo, templo vivo del Espíritu Santo”.

Vskutku je. A to nejsou pseudoteologické abstrakce, ale skutečnosti, které patří k víře. A to nikoli k teoretické víře, ale k víře živé, tedy k víře, která působí a žije z lásky (srov. Gal 5, 6). A církev je "svátostí" (znamením a nástrojem) Boží lásky (srov. LG, 1).

A nyní jsme na řadě my: "Položme si otázku -Francisco zve pokud v církvi vycházíme z BohaJeho zamilovaný pohled se na nás upírá. Vždy je tu pokušení vycházet spíše ze sebe než z Boha, upřednostňovat své plány před evangeliem, nechat se unášet větrem světskosti a následovat módu doby nebo odmítat čas, který nám Prozřetelnost dala, abychom se obrátili zpět.

Dále varuje před dvěma špatnými extrémy: "Mějme se na pozoru: ani progresivismus, který se přizpůsobuje světu, ani tradicionalismus či 'involucionismus', který touží po minulém světě, nejsou důkazem lásky, ale nevěry. Jedná se o pelagiánské sobectví, které upřednostňuje vlastní záliby a plány před zálibami druhých. k lásce, která se líbí Bohu, k prosté, pokorné a věrné lásce, kterou Ježíš žádal od Petra."

František nás vyzývá, abychom koncil znovu objevili z hlediska Boží lásky a základního spásného poslání církve, které musí s radostí naplňovat (srov. Jan XXIII., Alokuce k Tridentskému koncilu, "Spásné poslání církve"). Gaudet Mater Ecclesia při zahájení Druhého vatikánského koncilu 11. října 1962). Církev, která překonává konflikty a spory, aby vydávala svědectví o Boží lásce v Kristu.

Poslání a jednota: "Pas mé ovce".

Druhý pohledPoslání církve, pohled uprostřed, je ten, který odpovídá poslání církve. Ona "pase", protože je "pastýřským lidem", který slouží spáse. Taková je a spoléhá se na práci svých pastorů, i když ne výhradně, protože... poslání církve vyžaduje "organickou spolupráci" mezi pastýři a věřícími, každý podle svého stavu a povolání, služby a charismatu. To se znovu objevuje v procesu současné synody o synodalitě, kterou papež prodloužil do října 2024.

Tento pohled - pokračuje papež - vede k tomu, abychom "byli ve světě s ostatními, aniž bychom se cítili nadřazeni nad ostatní, jako služebníci Božího království (srov. LG 5) a bez klerikalismu".

Třetí pohled: es una mirada de conjunto. Porque se trata, dice Jesús a Pedro, de apacentar “mis ovejas”, todas las ovejas, observa el Papa, y no solo algunas. Pues eso sería ceder ante la polarización (dedicarse solo a una parte de las ovejas). Y, por tanto, desgarrar el corazón de la Iglesia-madre. Náš pohled musí usilovat o jednotu, církevní společenství, vyhýbat se nejednotě a extremismu.

Důležitost jednoty: "Celá církev, my všichni. Pán nás takové nechce, jsme jeho ovce, jeho stádo, a jsme jen spolu, sjednocení. Překonejme polarizaci a zasazujme se o společenství, buďme stále více "jedno". (...) Ponechme stranou "ismy" - jak progresivismus, tak tradicionalismus - Božímu lidu se tato polarizace nelíbí. Boží lid je svatý a věrný Boží lid, to je církev".

Papežovo poselství se tedy pohybuje v těchto souřadnicích: živá víra, poslání, jednota.

V posledních dnech byla a je publikována řada článků, které se zabývají tím, co považují za zásadní selhání Rady. Jednu z nich napsal R. Douthat ("How catholics became prisoners of Vatican II", New York Times, 11-X-2022). Autor také tvrdí, že II. vatikánský koncil byl nezbytný a nelze ho zrušit. Proto dochází k závěru, že nezbývá než se pokusit rozpory, které nám odkázala, vyřešit. Katolicismus, který jednou překoná koncil, "bude tedy nadále poznamenán zbytečnými trhlinami, které vznikly jeho pokusem o nezbytnou reformu". Pohled, který, jak se mi zdá, zrovna nepomáhá pochopit realitu koncilu, ani současnost církve a jejího poslání.