Rok 1975, čtvrť Galán v kolumbijské Bogotě. Ulicemi projíždělo "ruské" moskevské auto - můžete si představit "ruské" v tehdejších kolumbijských ulicích - a za volantem seděl můj otec, velmi hrdý. Důvodem jeho pýchy nebylo ani tak auto, jako spíš skutečnost, že uvnitř, na zadním sedadle, předváděl dvě nejmladší ze svých pěti dětí, novorozená dvojčata: byla to revoluce čtvrti. A jedno z těch dvojčat jsem byl já.
Narodil jsem se v katolické rodině, kde jsme však víru praktikovali jen málo. Chybělo nám hodně prohloubení a skutečného naplnění Boží vůle v našem životě. Ale i tak rodičům záleželo na tom, aby jejich děti poznaly Boha a vedly dobrý a důstojný život.
Ale jako vždy, pokud si nedokážeme osvojit pravdy víry. nemáme srdce otevřené BohuNejjednodušší je přiklonit se k druhé cestě: rozhodnout se žít bez Boha.
Krátce po obdržení svátosti zpovědi a biřmování - což byl na dlouhou dobu můj poslední kontakt s církví - začaly mé boje. Začal jsem žít snadný a příjemný život, bez tolika závazků. Byl jsem zcela sveden věcmi tohoto světa.
Tak jsem cítil, že můj život je už naplněný: nepotřebuji Boha, nepotřebuji ani rodinu - "Už nechci poslouchat, co říkají, je mi to jedno..., Chci být "svobodný"! -Myslel jsem si.
Bylo mu 15 let a vedl dvojí život.. Rodině a ostatním jsem ukázal "dobrou" tvář. Dokonce jsem si myslel, že jsem dobrý i pro Boha, protože jsem alespoň nezabíjel.
Ale neposlouchal jsem své svědomí, bránilo mi v tom. Boha jsem začal nahrazovat svými bohy: tím, co je módní, rozkoší, světem neřestí, alkoholem, a abych mohl uspokojit všechny své neřesti a rozmary, potřeboval jsem peníze, takže to začal být další z mých velkých bohů: touha vlastnit a mít.
Jednou v neděli odpoledne, po několikadenním flámu, jsem vstoupil do matčina pokoje a uviděl na její tváři slzy bolesti, porážky, bez naděje...; pak mi zlomeným hlasem řekla: "Williame, jak dlouho mě budeš ještě nechávat trpět? Byly to slzy a hlas matky kteří volali po záchraně svého syna.
Mé srdce však zůstalo zatvrzelé, nebyl jsem schopen pochopit..., pokračoval jsem na stejné cestě, na cestě bezvýznamné a nesmyslné rozkoše.
Dostal a měl, co chtěl, ale uvnitř byl stále prázdný a nešťastný; můj život přestal mít smysl. Když se teď na věci dívám, potvrzují se mi slova útěchy, která jednou řekl svatý Ambrož svaté Monice: ".... Nejsem člověk světa.Paní, není možné, aby se ztratil syn tolika slz.".
Bůh stále čeká, je věrný, hledá nás a stále nás miluje... Nechtěl, abych takhle žila.Jsem si vědom toho, že v různých okolnostech mého života mě chtěl přitáhnout k sobě..., ale někdy začíná způsobem, který člověk nejméně očekává: tím, že žádá o všechno, dokonce i o mé hříchy.
Kolem naší rodiny se začíná vznášet smrt.. Jednoho dne se otcův křehký zdravotní stav zhoršil: diagnostikovali mu aneurysma v břiše. Po 30 dnech boje zemřel. Nejtěžší však bylo, že o šest měsíců později zemřela i moje matka.....
Nemám slov, Pán mě žádal o všechno.i když jsem to tehdy samozřejmě nechápal. Pokud jsem se tedy od Boha oddělil už dříve, Teď jsem o Něm chtěl vědět méně. Můj život se rychle sunul po stále strmějším svahu do záhuby... Ale Bůh stále působí a stále čeká.
Jak už jsem řekl, každé ráno jsem po probuzení myslel na to, jak uspokojit své nezřízené rozkoše - které dívce zavolat nebo s kterým kamarádem se opít a podobně.
Ale 18. prosince, jakmile jsem otevřela oči, první, co mi proběhlo hlavou, byla slova, která jsem slyšela. moje babička mi před smrtí řekla: "Williame, nikdy nepřestávej chodit na mši, modlit se růženec a chodit ke zpovědi! Moudrá slova babiček... která na mě měla obnovující účinek.
TA to natolik, že jsem se po mnoha letech vrátil k poslušnosti. Šel jsem si promluvit se svým farářem a řekl mu, jak mizerný život vedu. Poté, co mě vyslechl, mi řekl: "Bůh tě má velmi rád a čeká na tebe, takže jdi domů a jdi do svého domu a připravte si dobré vyznánía pak přijdeš ty".
Tak jsem to udělal: po bolestném zpytování svědomí jsem šel ke zpovědi a po hodině slz jsem uslyšel hlas Pána, který mi řekl: "... Byl jsem člověk, který byl dlouho na světě.Tvé hříchy jsou odpuštěny..."Kněz mi řekl: "Dnes je v nebi velká slavnost, protože se obrátil velký hříšník...". Požehnaný Bůh
, Byl jsem nejšťastnější člověk na světě. To štěstí, po kterém tak dlouho toužil a které nenašel v ničem jiném, se náhle stalo přítomným v této zpovědi: "...".Odejdi v pokoji a už nehřeš..."
Když jsem viděl, že jsem prakticky unikl z jeho sítí, musel být ďábel jistě strašně nespokojený a zasáhl s krutou silou. Už Pán varuje, že život člověka je neustálý duchovní boj: "...ďábel je člověk, který je v neustálém duchovním boji.Bděte a modlete se, abyste neupadli do pokušení; duch je ochotný, ale tělo je slabé." (Mk 14,38).
Po čtyřech měsících života v jednotě s Bohem jsem potkal přítele z minulosti, který mi řekl: "Hele, Williame, vypadáš jako stará paní, která každý den trčí v kostele. Přijď k nám a dáme si pivo. A já si říkal: "No, jedno pivo a je to." Ale bohužel tomu tak nebylo.
Byl to začátek recidivy, která trvala asi měsíc.. Stejný život jako dřív, neřesti a nesmyslnost... Jednoho nedělního odpoledne, když jsem se probudil po večírku, jsem začal v posteli přemýšlet a přemýšlet: tenhle život není možný, zase to samé.....
Úzkost byla tak velká, že mé tělo bylo z minuty na minutu ochromené, nemohla jsem se hýbat, jen s velkými obtížemi jsem dokázala zavolat sestře na mobilní telefon a koktat: "Pojď, pojď... Umírám!
Nadčlověk ochrnul na lůžku, celý můj hrad se zhroutil: "Nejsem nic". Před očima jsem viděl celou svou minulost a v rukou jsem neměl nic dobrého, jen utrpení.. Bůh mě žádal o všechno, dokonce i o mé hříchy. Prostě jsem Boha prosil o odpuštění. Věděl jsem, že kdybych v tu chvíli zemřel, můj konec by nebyl v nebi .....
Ale Bůh, jako vždy plný milosrdenství, skrze tuto milost ve mně působil... a opět k vyznání: padl jsem, ale milostí Boží jsem byl opět pozvednut. "Před pravdou mohu jen pokleknout a sklonit hlavu".
Od té chvíle jsem se začal více upínat ke své farnosti. Velkou milostí, které se mi v těch dnech dostalo, bylo, že v měsíci květnu se v mé farnosti vždy vynášelo na pouť sedm obrazů Panny Marie Fatimské, do každého sektoru jeden. Navštěvovaly rodiny v jejich domovech.
První květnový den řekl farář při mši svaté: "Jak víte, v měsíci květnu se Panna Maria Fatimská vydává na pouť, a tak hledám dobrovolníky, kteří by se o ni postarali. Ach..., ale jen jeden z nás už má někoho, kdo ji ponese. Pomyslela jsem si: "Jak by bylo dobré, kdybych byla tou vyvolenou, kdybych ji mohla vzít do rukou a mít na starosti její pouť." A tak jsem si řekla: "To by bylo fajn, kdybych byla tou vyvolenou.
Wiliam Andrés Esparza Rave, seminarista z Kolumbie, který patří do komunity Siervos del Hogar de la Madre. Na misii v Ekvádoru.
Po mši si mě kněz zavolal a řekl mi, že budu mít na starosti pouť k Panně Marii Fatimské. Jaký dar a projev Pánovy lásky, že mi dal svou Matku.! Doba těchto návštěv byla omezena na měsíc květen, ale já jsem u snímku zůstal téměř rok a dovedete si představit, jak se lidé tvářili....: ten, který dříve chodil po ulicích s lahví v ruce, teď místo ní nosí Pannu Marii Fatimskou.
Začal zvláštní vztah s mou nebeskou Matkou; už jsem to nebyl já, kdo ji nesl, ale ona nesla mě. Vzala mě za ruku a odvedla ke svému synovi. Nyní je mou Matkou, mou útěchou a útočištěm.
Byl jsem velmi šťastný, že žiji tímto způsobem v Pánu, ale mé srdce začalo být opět neklidné... Pane, co se děje... Mám tě, ale jsem opět neklidný! A ukázalo se, že Bůh mě začal volat k extrémnější lásce, abych pro něj dál všechno obětoval...: svou práci, rodinu, věci, přítelkyni i projekt založení rodiny: Požádal o všechno.
V rozhovoru s mým duchovním vůdcem mi řekl: "Je možné, že tě Pán volá ke kněžství a chce, abys patřil jen jemu a sloužil duším?Já, kněz! Hahaha..." "Ano, začněme to dobře rozlišovat a pomodleme se lot....."
Wiliam Andrés Esparza Rave, seminarista z Kolumbie, který patří do komunity Siervos del Hogar de la Madre. Na misii v Ekvádoru.
Po období, kdy jsem se snažila naslouchat Pánu, který mi říkal: "Copak ti nestačím?", jsem mu dala definitivní odpověď: ano, jen pro něj. Nyní patřím k Služebníci v domácnosti matky. Naše poslání v církvi je: 1. Obhajoba eucharistie; 2. Obrana cti naší Matky, zejména v privilegiu jejího panenství; y 3. Získání mladých lidí pro Ježíše Krista; ale jsme otevřeni všem potřebám církve.
V tomto společenství služebnic Domova Matky Boží jsem již 12 let a jsem ve věčných slibech. Jedním z mnoha darů, které mi Pán dal, bylo, že jsem mohl být čtyři roky na misii v Ekvádoru - máme tam několik komunit, zcela se věnovat evangelizaci.
Mohl jsem pomáhat budovat farnosti nejen materiálně - což je také pravda -, ale také v jejich duchovním rozměru, pracovat s mladými lidmi na táborech, poutích, rekolekcích, ústraních, duchovních cvičeních, katechezích, duchovním vedení, navštěvovat rodiny a nemocné, chodit od domu k domu, setkávat se s farníky a zvát je k přijetí svátostí... To je práce služebníků Domova Matky Boží.
Byly to dny, kdy jsi šel vyčerpaný spát a mohl jsi jen říct: "Děkuji ti, Pane, za všechno, co jsi mi dal! Ale protože jsou to tak intenzivní časy, je samozřejmě velmi důležitá modlitba..., jinak hrozí, že vyprázdníš svůj vlastní život a všechno se stane pouhou horizontální činností, jako další profese.
Mou silou bylo spojení s Bohem: adorace před Nejsvětější svátostí, každodenní růženec a mše svatá.
Nyní jsem v Římě, kde dokončuji studia na Papežské univerzitě Svatého Kříže, a pokud Bůh dá, doufám, že budu brzy vysvěcen na kněze. Mám velkou radost ze vzdělání, kterého se mi zde dostává: tolik lásky k církvi, jasnost učení...; nejen se učím, ale také lépe poznávám Pána a chci být v jeho rukou nástrojem spásy duší.
Děkuji všem, kteří nám nějakým způsobem pomáhají při výcviku těch z nás, kteří se vydávají do cesta ke kněžství. SVím, že Pán vás odmění za všechnu vaši štědrost...; ale zvláště vás prosím, abyste se modlili, aby každý z nás byl věrný Pánově vůli. Pokud jde o mě, můžete vždy počítat s mými modlitbami.
Viléma Maria od Eucharistického srdce Ježíšova. S.H.M.
Wiliam Andrés Esparza Rave, seminarista z Kolumbie, který patří do komunity Siervos del Hogar de la Madre. Na misii v Ekvádoru.
Gerardo Ferrara
Absolventka historie a politologie se specializací na Blízký východ.
Zodpovědnost za studentský sbor
Univerzita Svatého Kříže v Římě
