Na začátku roku představilo pařížské Musée d'Histoire de l'Immigration výstavu s názvem Picasso, cizinec. Chtěl ukázat, že malíř nebyl ve Francii vždy uznávaným umělcem.
Na počátku 20. století byl pod policejním dohledem, protože byl považován za podezřelého pro své časté setkávání s avantgardními kruhy nebo pro své anarchistické postoje. V roce 1911 byl dokonce vyšetřován za krádež La Giocondy z muzea Louvre.
Přesto se Picasso spřátelil s francouzskými umělci, mezi nimiž byl i Max Jacob, židovský básník a malíř, který konvertoval ke katolicismu. Bydlela s ním v jednom pokoji na Montmartru. mu doporučil, aby se vzdal zaměstnání, například prodavače nebo učitele klavíru, a věnoval se umělecké tvorbě.
Toto přátelství vedlo Jacoba k tomu, že Picassa požádal o neobvyklou věc: aby mu šel za kmotra při křtu. Domníval se, že jeho přítel jako Španěl si víru osvojil.
Malíř Picasso se po celý život formálně hlásil k ateismu.V roce 1944 vstoupil do Francouzské komunistické strany.
Jeho životopisci poznamenávají, že Důvodem jeho odklonu od křesťanství mohla být smrt mladší sestry Conchity na záškrt, kterému bylo pouhých sedm let. To nebránilo tomu, aby se obraz ukřižovaného Krista objevoval v jeho obrazech a kresbách, včetně těch z kubistického období.
Přesto žádost přijal a 18. února 1915 byl kmotrem při křtu v pařížské kapli Notre Dame de Sion. Toho dne daroval svému kmotřenci výtisk Kempisova Napodobení Krista, do kterého napsal toto věnování: "Mému bratru Cyprienovi, Maxi Jacobovi, na památku jeho křtu"..
Jméno Cyprián si nový křesťan zvolil zřejmě na památku antiochijského biskupa, který byl před svým obrácením mágem. Příklad toho, jak Pablo Picasso uměl dát přednost přátelství před svým přesvědčením.
O mnoho let později, v roce 1941, Jacob ve své knize Rady mladému básníkovi, Přepsal bych Picassovo doporučení: "Mysli na Boha a pracuj".
Portrét Maxe Jacoba (Pablo Picasso)
V den křtu se Jacobovi nedostalo přítomnosti Guillauma Apollinaira, otce surrealismu, který tehdy pobýval ve vojenské posádce v Nîmes. Básník chtěl, aby jeho přátelé sdíleli jeho radost, i když nebyli věřící.
Je třeba říci, že konverze Maxe Jacoba vzbudila mezi avantgardními intelektuály přirozený rozruch, i když to neznamenalo nepřátelský postoj vůči němu. Celkově, Jákob se cítil hluboce nepochopen a rozčilovalo ho, že ho někteří označují za nového Tartuffa, falešného ctitele, který jen touží po pozornosti.
To ho vedlo k tomu, že v roce 1919 vydal Tartuffova obhajoba. Extáze, výčitky, vize, modlitby, básně a meditace obráceného Žida, kniha věnovaná malíři Juanu Grisovi.
Na rozdíl od těch, kteří pochybují o jeho upřímnosti nebo se domnívají, že byl narušen účinky éteru nebo henbanu, Jákob vypráví o svých dvou viděních Krista. V prvním z nich, 23. září 1909, vypráví o tom, že v krajině jednoho z obrazů, které maloval, spatřil muže ve žluté tunice s dlouhými vlasy. Byl k němu otočený zády, ale na okamžik se otočil a uviděl jeho ústa a obočí. Byl přesvědčen, že to byl Ježíš, Jákob měl vnitřní pohnutku, že by měl přestoupit ke katolicismu.. Promluvil si s několika kněžími, ale ti mu řekli, aby se neunáhloval.
Uplynulo pět let a básník se 18. prosince 1914 vydal do kina na Montparnassu na dobrodružný film, Pásmo černých plášťůpodle románu mistra telenovel Paula Févala. Sundal si kabát ze sedadla, aby si mohl sednout jiný divák, a zároveň se mu zdálo, že na obrazovce vidí v davu stejnou tvář jako jeho spolusedící. Okamžitě opustil kino a šel do nedalekého kostela, aby to řekl knězi. Kněz mu nejen nevěřil, ale vyčítal mu, že navštěvuje taková představení. Přesto byl o dva měsíce později pokřtěn.
Na druhé straně kniha Jákobova obsahuje několik zajímavých úvah o konverzi. Její autor usiloval o to, aby žil "s lidmi, kteří ho naučí morální kráse a slušnosti života".. Chtěl se nechat poučit, vyprávět jim o svém životě a truchlit nad svými chybami. Toužil překročit okruh přestupků, vyznání víry některých intelektuálů.
Nicméně, nemohl najít své místo a neodvážil se oslovit Boha.. Byl označen za šílence, ačkoli tvrdil, že je... "Pán je všude a na těch nejhorších místech"..
Po křtu si uvědomil, že opět hřeší. Nedokázal vymýtit pýchu, obžerství ani chtíč, Jeho víra mu však zároveň umožnila napsat do téže knihy báseň, k níž ho vedla eucharistická adorace, které se každé ráno účastnil v bazilice Sacré Coeur.
Ve spolupráci s:
Antonio R. Rubio Plo
Absolvent historie a práva
Mezinárodní spisovatel a analytik
@blogculturayfe / @arubioplo