Brzy se však ukázalo, že se s ní změnil: setkání s bolestí v něm už neprobouzelo vzpomínky na dobro. Se ztrátou vzpomínek v něm zmizel i zdroj dobra. Stal se chladným a vyzařoval chlad kolem sebe".
Tento příběh se hodí vzhledem ke kázání papeže Františka o slavnosti Božího těla (14-VI-2020).
Paměť je důležitá pro všechny lidi. Papež ve své homilii k tomuto svátku poznamenává: "Pokud si nevzpomínáme (...), stáváme se sami sobě cizími, 'kolemjdoucími' v existenci. Bez paměti jsme vytrženi ze země, která nás udržuje, a jsme odnášeni jako listí ve větru. Na druhé straně vzpomínat znamená zauzlovat se pevnějšími pouty, cítit se součástí historie, dýchat s lidmi".
A proto Písmo svaté trvá na tom, aby se vzdělávání mladých lidí v této "paměti" či vzpomínce na tradice a dějiny izraelského lidu, zejména na Hospodinovy příkazy a dary (srov. Ž 77, 12; Dt 6, 20-22).
Problémy vznikají, pokud je - jako je tomu nyní v případě předávání křesťanské víry - přerušeno nebo pokud to, o čem slyší, nezažilo, je ohrožena paměť jednotlivců a národů.
Pán nám zanechal "památník". Nejen něco, co si můžeme pamatovat, co nám připomene. Nejen slova nebo symboly. Dal nám pokrm, který je neustále účinný, živý Chléb, kterým je on sám: eucharistie. A dal nám to jako hotovou věc, protože nás tím pověřil, oslavte ji jako lid a rodina: "To čiňte na mou památku" (1 Kor 11,24). František zdůrazňuje, že eucharistie je Boží památka.
Eucharistie je totiž vzpomínka, živá vzpomínka nebo památka, která obnovuje (nebo aktualizuje, aniž by se opakovala) Pánovu Paschu, jeho smrt a vzkříšení, mezi námi. Je to paměť naší víry, naší naděje, naší lásky.
Eucharistie je památkou všeho, čím jsme, památkou - dalo by se říci - srdce, což dává tomuto poslednímu termínu biblický význam: celek osoby. Člověk má takovou cenu, jakou má jeho srdce A k tomu patří - jako v příběhu kardinála Ratzingera - schopnost laskavosti a soucitu, které se u křesťana ztotožňují s city samotného Krista.
Eucharistie, památka srdce, uzdravuje, uchovává a posiluje celou osobu křesťana. Proto, jak říká církev, je eucharistie zdrojem a vrcholem křesťanského života a poslání církve (srov. exhortace Benedikta XVI. Sacramentum caritatis, 2007).
O slavnosti Corpus ChristiFrantišek odhaluje uzdravující sílu této "památky", kterou je eucharistie. Ukazuje nám přitom, jak důležitá je eucharistie pro utváření našich citů vůči Bohu a druhým lidem.
Na tom závisí také to, co bychom mohli nazvat afektivní výchovou - která u každého člověka nikdy nekončí - a afektivní spojení s Bohem a s druhými lidmi: umět se postavit před druhé lidi - naše příbuzné a přátele, kolegy a spolupracovníky, lidi, které denně potkáváme.
Vnitřní "převzetí zodpovědnosti" za to, co se s nimi děje, umět své pocity vhodně sdělovat a vyjadřovat, integrovat je do svých rozhodnutí a činností, jako důležitá součást přitažlivosti samotného křesťanského života. Eucharistie tak zaujímá ústřední místo v souvislosti s. rozlišováníMusíme si být vědomi duchovních a církevních důsledků všech našich činů.
Eucharistie uzdravuje osiřelou paměť a léčí její rány. Tedy "paměť zraněnou nedostatkem náklonnosti a hořkým zklamáním, kterého se jí dostalo od toho, kdo měl dát lásku, ale místo toho nechal srdce zpustošené". Eucharistie nás naplňuje větší láskou, láskou samotného Boha.. To říká papež:
"Eucharistie nám přináší věrnou lásku Otce, který uzdravuje naši osiřelost. Dává nám lásku Ježíše, který proměnil hrob z bodu příchodu v bod odchodu a který stejným způsobem může změnit náš život. Předává nám lásku Ducha svatého, který utěšuje, protože nikdy nikoho nenechává samotného, a hojí rány".
Za druhé, eucharistie uzdravuje naši negativní paměť. Ta "vzpomínka", která "vždy vynese na povrch věci, které jsou špatné, a zanechá v nás smutnou myšlenku, že jsme k ničemu, že děláme jen chyby, že se mýlíme". A vždy před nás staví naše problémy, naše pády, naše zmařené sny.
Jesus nám přichází říci, že tomu tak není. Že jsme pro něj cenníkterý v nás vždy vidí to dobré a krásné, který touží po naší společnosti a naší lásce. "Pán ví, že zlo a hříchy nejsou naší identitou, jsou to nemoci, infekce. A - na dobrých příkladech v této pandemické době papež vysvětluje, jak eucharistie léčí - přichází je vyléčit eucharistií, která obsahuje protilátky proti naší nemocné paměti negativity.
S Ježíšem se můžeme imunizovat proti smutku. Y por ello la fuerza de la Eucaristía –cuando procuramos recibirla con las mejores disposiciones, de modo que dé en nosotros todos sus frutos– nos transforma en portadores de Dios, que equivale a decir: portadores de alegría.
Za třetí, eucharistie uzdravuje naši uzavřenou paměť. Život nás často zanechává zraněné. A činí nás ustrašenými a podezřívavými, cynickými nebo lhostejnými, arogantními..., sobeckými. To vše, poznamenává Petrův nástupce, "je klam, protože jedině láska léčí strach u jeho kořenů a osvobozuje nás od zatvrzelosti, která nás vězní". Ježíš přichází, aby nás osvobodil od těchto pout, vnitřních blokád a ochromení srdce.
"Pán, který se nám nabízí v prostotě chleba, nás také vyzývá, abychom svůj život nepromarnili honbou za tisíci zbytečnostmi, které vytvářejí závislost a zanechávají nás uvnitř prázdné. Eucharistie v nás odstraňuje touhu po věcech a rozněcuje v nás touha sloužit". Pomáhá nám postavit se na pomoc ostatním, kteří touží po jídle, důstojnosti a práci. Vybízí nás k vytvoření skutečných řetězců solidarity.
Eucharistie uzdravuje naši osiřelou a zraněnou paměť, naši negativní paměť a naši uzavřenou paměť. K tomu František ve své promluvě při modlitbě Anděl Páně 14. června přidává vysvětlení dvou účinků eucharistie: mystického účinku a komunitního účinku.
Mystický účinek (mystický v souvislosti s hlubokým tajemstvím, které se tam odehrává) odkazuje na ono uzdravení naší "zraněné paměti", o kterém mluvil ve své homilii. Eucharistie nás uzdravuje a vnitřně proměňuje skrze důvěrné spojení s Ježíšem, neboť to, co přijímáme pod podobou chleba nebo vína, není nic menšího než Kristovo tělo a krev (srov. 1 Kor 10,16-17).
"Ježíš," vysvětluje papež, "je přítomen v lidském životě. svátost eucharistie aby se stala naší potravou, aby byla vstřebána a stala se v nás tou obnovující silou, která nám vrací energii a chuť vrátit se po každé pauze nebo po každém pádu zpět na cestu."
Zároveň poukazuje na to, jaké musí být naše dispozice, aby to všechno bylo možné; především, "naše ochota nechat se proměnit, náš způsob myšlení a jednání".
Je tomu tak a tato vůle se projevuje tím, že přistupujeme k eucharistii se svědomím zbaveným těžkých hříchů (v případě potřeby předtím přistoupíme ke svátosti pokání), že se necháme podporovat těmi, kdo nám mohou pomoci formovat naše svědomí, napravit naše touhy, zaměřit naši činnost správným směrem podle našich okolností, aby náš život měl pravý smysl pro lásku a službu.
Ze všech těchto důvodů, zdůrazňuje František, není mše svatá pouhým společenským nebo uctivým aktem, ale je obsahově prázdná. Je to "přítomný Ježíš, který nás přichází nasytit".
To vše souvisí s komunitárním účinkem eucharistie, který je jejím konečným cílem, jak je vyjádřen následujícími slovy Svatý PavelAčkoli je nás mnoho, jsme jeden chléb a jedno tělo" (tamtéž, v. 17). To znamená, aby ze svých učedníků vytvořil společenství, rodinu, která překoná rivalitu a závist, předsudky a rozdělení. Tím, že nám dává dar bratrské lásky, můžeme dosáhnout toho, o co nás také žádal: "Zůstaňte v mé lásce" (J 15,9).
Tímto způsobem - uzavírá František - nejenže církev "dělá" eucharistii, ale také a konečně eucharistie dělá církev jako "tajemství společenství" pro její poslání. Poslání, které začíná právě vytvářením a prohlubováním naší jednoty. Tak to je a církev může být semenem jednoty, míru a proměny celého světa.
Ramiro Pellitero Iglesias
Profesor pastorální teologie na Teologické fakultě Navarrské univerzity.
Publikováno v Církev a nová evangelizace.
