Dobří přátelé, skupina mládeže ve farnosti, rozvážné a klidné rady lidí, které mu Bůh postavil po bok, a radostný a obětavý život ostatních seminaristů byly pro tohoto mladého Itala rozhodující, aby své ano dal Pánu.
Dnes je seminaristou v komunitě Dílo velekněze Ježíše a studií na Papežská univerzita Svatého kříže v Římě. Ale aby se sem dostal, musel překonat některé bariéry, jako třeba to, že seminář je nejblíže vězení, nebo dokonce to, že je někdo šikanován za to, že je křesťan.
Giacomo prožil šťastné dětství v Riccione v provincii Rimini. Spolu s rodiči a sestrou navštěvoval nedělní mši svatou, spíše z tradice než z oddanosti, aniž by chápal její skutečný význam.
Velký zlom v jeho životě nastal ve 14 letech, kdy se stal členem farní skupiny mládeže Andělé strážní, skupiny, kterou si přály všechny děti navštěvující katechezi.
"Skupina mládeže byla příležitostí setkat se s mnoha dalšími mladými lidmi stejného věku, se kterými jsem se mohl zdravě bavit a sdílet dobré zkušenosti. Tak se mi splnil jeden z velkých snů v tomto věku: spolu se svými nejlepšími kamarády jsem vstoupil do skupiny mládeže a poznal dalších 70 nebo 80 lidí. Byla to jedna z největších mládežnických skupin v Riccione, a to natolik, že na táborech, které jsme každoročně pořádali v Dolomitech, nás bylo vždy sto," vzpomíná s dojetím.
Giacomovou vášní byla hudba, kterou sdílel s ostatními chlapci ve skupině. Jeden z nich měl v komunitě bratra, který byl seminaristou - nyní knězem. Dílo velekněze Ježíše.
"Vzpomínám si na ten okamžik, kdy mi řekl, že jeho bratr je seminarista. Běhali jsme po pláži a mně se zdálo, že být seminaristou je pro mě něco naprosto cizího. Jak je možné, že se mladý člověk rozhodne vstoupit do semináře? Pro mě to bylo místo, které věznici není co závidět: Celý den se učíte, jsou tu smutní lidé, kteří chtějí v životě jen trpět, čas od času se bičujete a hlavně se musíte hodně postit," říká.
Probudila se v něm však zvědavost: chtěl se sám přesvědčit, co si myslí o životě seminaristy.
Po několika měsících se zúčastnil svého prvního tábora v Dolomitech a právě tehdy se osobně setkal se slavným seminaristou, o kterém tolik mluvil se svým přítelem. Udělal na něj takový dojem, že mu slíbil, že za ním pojede do semináře v Římě.
"Jak důležité je setkávat se s radostnými, šťastnými a přesvědčenými seminaristy. Všechny mé mylné představy o semináři se rozplynuly. Místo smutných starců, kteří nevěděli, co se svým životem, Potkal jsem asi dvacet veselých mladých lidí, kteří se dobře bavili a měli se bratrsky rádi.. Myslím, že jsem se nikdy tolik nesmál, jako když jsem byl tehdy v semináři," říká mladý Ital.
Něco, co na něj opravdu zapůsobilo a poznamenalo ho, bylo pozorování vztahu, který měli tito mladí chlapci s Ježíšem: "Byl to vztah, po kterém jsem také toužil. Mohl jsem zažít, že mezi jejich srdci a Kristem probíhá skutečný dialog.
Když viděl úctu těchto chlapců k Nejsvětější svátosti, hluboce ho to zasáhlo. Navíc jejich modlitba a rozjímání na kolenou bylo jako budíček, protože pro mladého muže z Riccione byl tento postoj úcty klasifikován jako fanatický. A on u těchto seminaristů nepozoroval fanatismus, ale lásku ke Kristu.
"Z této první zkušenosti jsem si odnesl dvě velké milosti, které poznamenaly mé první skutečné obrácení: první, že být mladým křesťanem znamená být šťastný a nebýt smutným fanatikem.. Druhá věc je, že jsem viděla, že Bůh má se mnou ten nejkrásnější plán, a tak jsem od té chvíle chtěla vědět, jaký je Boží plán se mnou.
A se všemi těmito vibracemi v něm začal Institut, poněkud obtížná etapa, protože žít víru v tomto prostředí bylo složité: "Byl jsem obtěžován za to, že jsem křesťan." Tato situace a láska k Bohu, kterou zakoušel v semináři, ho přiměly k tomu, aby každý den chodil na mši svatou a každý den se naléhavě ptal Ježíše, co chce, aby udělal se svým životem.
"Na jedné straně jsem Boha prosil v modlitbě, na druhé straně jsem se velmi bál, že mě povolá za kněze. Zkušenost v Římě byla jistě krásná, ale vůbec jsem nechtěl být jedním z těch, kteří se jednoho dne budou muset přestěhovat do semináře. Stejně jako další teenager z RiccioneToužil jsem založit rodinu s mnoha dětmi a myslel jsem si, že vstup do semináře je největší obětí na světě.
Pět let na střední škole strávil mezi běžným životem každého teenagera a několika zbožnými praktikami: každodenní mší svatou, častou zpovědí a "naprostou panikou", že ho Pán povolá ke kněžství.
"Poslední měsíc posledního ročníku byl nejtěžší právě proto, že se blížil čas, kdy jsem se měl rozhodnout pro svůj život. Do státnic zbývalo jen několik týdnů, a tak jsem, jako vždy v předchozích letech, odešel na čtyři dny do semináře, abych se modlil za zkoušky a snažil se přijít na to, co se svým životem udělám.
V tomto stavu nejistoty seděl u stolu s jeptiškou ze své komunity a začal jí vyprávět o všem, co se mu honilo hlavou. "Proč neodjedeš do Irska s jedním z našich kněží a neuděláš roční zkušenost v misii Svaté rodiny," řekla mu.
Vzhledem ke své špatné znalosti jazyka nabídku okamžitě odmítl, ale cestou domů ho napadlo, že ho skrze tuto jeptišku skutečně vede Duch svatý.
Jak měl ve zvyku, vše vložil do modlitby a prosil Pána, aby mu otevřel cestu k poznání jeho vůle: buď univerzita, nebo Irsko. Zatímco se rozhodoval mezi těmito dvěma možnostmi, toho léta začal pracovat jako plavčík v jednom z největších italských vodních parků v Riccione.
Nakonec se rozhodl odejít do irské misie, ale nejistota ho nenechávala v klidu: "Blížil se konec mého pobytu v Irsku a v kapli jsem po mši svaté padl na kolena a otevřeně řekl Pánu: "Poslouchej, jestli chceš, abych byl knězem, je to v pořádku, ale musíš mi dát lásku k povolání, protože ji teď nemám."" A tak se rozhodl odejít do Irska.
Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Při návratu z pouti do MedžugorjePo festivalu mládeže, kde vše svěřil Panně Marii, onemocněl týden trvající horečkou.
Při rekonvalescenci si vzpomněl na slova, která mu řekl jeden kněz: "Uklidni se, protože až přijde milost pochopit, co od tebe Bůh chce, budeš mít tak jasno, že si budeš pamatovat i polohu, ve které jsi byl, a vůni vzduchu.
"Jednoho rána, když jsem byl nemocný, jsem ležel v posteli a v jednu chvíli se mi zdálo, že ve svém srdci prožívám radost a lásku nebes," říká Giacomo.
"V určitém okamžiku mi bylo jasné, jak velké a krásné je povolání kněze: pouhému člověku vyvolenému Bohem je dána moc odpouštět a zbavovat člověka hříchů.Ani andělé a Panna Maria, navzdory radosti, kterou prožívají, nemohou rozhřešit; kněz ano. V tomto okamžiku milosti jsem už neměl důvod říkat ne a řekl jsem své první opravdové ano. Od tohoto okamžiku velké milosti k mému vstupu do semináře neuplynulo mnoho času, jen pár měsíců.
Dne 6. října 2019 se tak připojil ke komunitě. Dílo velekněze Ježíše a po absolvování prvních dvou ročníků propedeutického studia zahájil studium na Papežské univerzitě Svatého kříže v Římě. "Mám před sebou ještě několik let studia, ale s jedinou touhou: plnit pouze Boží vůli. "(...) laddove è abbondato il peccato, ha sovrabbondato la grazia (Římanům 5,20-21)" (kde se rozmohl hřích, tam se rozhojnila milost)".
Je velmi vděčný všem dobrodincům projektu. Nadace CARF kteří mu umožňují studium v Římě: "Chci se modlit za všechny přátele nadace CARF, kteří mi umožňují pobyt v Římě. Moc vám děkuji za vaši štědrost.
Gerardo Ferrara
Absolventka historie a politologie se specializací na Blízký východ.
Zodpovídá za studenty Papežské univerzity Svatého kříže v Římě.
