Papež si bezpochyby vždy váží stáří, zkušenosti, starších lidí a jejich schopnosti přispívat společnosti, která má tendenci slabé nebo nechráněné lidi zavrhovat.
František poukázal na to, že v dominantní kultuře jsou "starší lidé nedoceněni, pokud jde o jejich duchovní kvality, smysl pro společenství, zralost a moudrost". A to je v očích Papežznamená "vakuum myšlení, představivosti, tvořivosti" (tamtéž). Trval na tom, že bez dialogu mezi generacemi máme "sterilní společnost, bez budoucnosti, společnost, která se nedívá na horizont, ale dívá se sama na sebe" (2-II-2022).
Starším řekl: "Máte povinnost odsoudit lidskou zkaženost, v níž žijeme a v níž pokračuje tento způsob života relativismu, který je zcela relativní, jako by všechno bylo zákonité. Pokračujte. Svět to potřebuje, potřebuje silné mladé lidi, kteří půjdou vpřed, a moudré staré lidi" (tamtéž).
Pro ostatní, připomněl jim jejich povinnost chránit seniory a vzdělávat je v oblasti péče o stáří a stáří. Pokud jde o čtvrté přikázání Cti otce a matku, zdůraznil: "Cti chybí, když se přílišná důvěřivost místo toho, aby se projevovala jako jemnost a náklonnost, něha a úcta, stává hrubostí a vychloubačností. Když se slabost vyčítá, a dokonce trestá, jako by byla chybou. Když se zmatenost a zmatek stávají příležitostí k výsměchu a agresi" (23-II-2022).
Na příkladu starého Eleazara (srov. 2 M, 18 a násl.) naznačil, že "praktikování víry není symbolem naší slabosti, ale znamením její síly" (generální audience, 4. května 2022). A tak: "Se vší pokorou a pevností ukážeme právě ve stáří, že víra není něco 'pro staré lidi', ale něco životně důležitého. Věřit v Ducha svatého, který činí všechno nové, a on nám ochotně pomůže" (tamtéž). Živá víra je dědictvím stáří.
"Starší lidé mohou svou slabostí učit ty, kteří jsou v jiném věku, že se všichni musíme odevzdat Pánu a dovolávat se jeho pomoci. V tomto smyslu se všichni potřebujeme od stáří učit: ano, ve stáří, chápaném jako odevzdání se do péče druhých, počínaje samotným Bohem, je dar (tamtéž). Z toho vyplývá "magisterium křehkosti": neskrývat slabosti stáří je lekcí od starších lidí pro všechny".
V Janově evangeliu se Nikodém ptá Ježíše: Jak se může někdo narodit, když je starý (J 3,4)? A Ježíš mu vysvětluje, že stáří je příležitostí k duchovnímu znovuzrození a přináší poselství budoucnosti, milosrdenství a moudrosti (srov. Generální audience, 8-VI-2022).
Dnes, říká papež, "Stáří je zvláštním časem, kdy se rozpouští budoucnost technokratické iluze biologického a robotického přežití, ale především proto, že se otevírá něze tvořivého a generativního lůna Boha." (Tamtéž).
A tak učí: "Staří jsou posly budoucnosti, staří jsou posly něhy, staří jsou posly moudrosti prožitého života". (Tamtéž).
František hovořil o úloze lékařů a zdravotníků v této sdílené odpovědnosti mezi rodinami starých lidí a zdravotnickým systémem společnosti a uvedl: "Celá medicína má ve společnosti zvláštní úlohu jako svědek úcty, která náleží starým lidem a každému člověku.
Na základě příběhu o uzdravení Šimonovy tchyně (srov. Mk 1, 29-31) František uvažuje: "Ve stáří už nemáte své tělo pod kontrolou. Musíte se naučit přijmout své vlastní limity, to, co už nemůžete dělat." (srov. Generální audience, 15-VI-2022). ("I já teď musím nosit hůl").
"Vstal a začal jim sloužit". Papež říká: "Starší, kteří si zachovávají ochotu uzdravovat, utěšovat, přimlouvat se za své bratry a sestry - ať už jsou to učedníci, setníci, lidé sužovaní zlými duchy, lidé zavržení... - jsou snad nejvyšším svědectvím čistoty oné vděčnosti, která provází víru. To vše, jak poznamenává, se netýká pouze žen. Ženy však mohou muže poučit o vděčnosti a něžnosti víry, kterou někdy obtížněji chápou.
V dialogu mezi zmrtvýchvstalým Ježíšem a Petrem na konci Janova evangelia (21,15-23, srov. Generální audience 22-VI-2022) nachází František také základ pro svou radu starším lidem.
"Musíte být Ježíšovým svědkem i ve slabosti, v nemoci a ve smrti.. Pán k nám navíc vždy mluví podle našeho věku. A naše následování se musí naučit nechat se poučit a formovat naší vlastní křehkostí, naší bezmocností, naší závislostí na druhých, dokonce i v našem oblečení, v naší chůzi.
Právě duchovní život (skrze modlitbu a svátosti, zejména eucharistii a zpověď hříchů) nám dává sílu a moudrost, abychom se uměli rozloučit s úsměvem: "radostné rozloučení: žil jsem svůj život, zachoval jsem si svou víru". Je na ostatních, zejména na mladých, aby pomáhali starším lidem tuto moudrost žít a vyjadřovat a aby ji uměli přijímat.
Ve stejném duchu nás papež ke konci katecheze vyzývá, abychom si znovu přečetli Ježíšovo rozloučení (srov. J 14): "Až odejdu a připravím vám místo, zase přijdu a přijmu vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já" (14,3). Petrův nástupce potvrzuje: "Čas života na zemi je milostí tohoto přechodu. Domněnka zastavit čas - chtít věčné mládí, neomezený blahobyt, absolutní moc - je nejen nemožná, ale i klamná" (srov. generální audienci, 10-VIII-2022).
Zde dole je život iniciací, nedokonalostí na cestě k plnějšímu životu. A František při této příležitosti říká, že našemu kázání, které oplývá blažeností, světlem a láskou, "možná chybí trochu života".
S tím souvisí i původní papežova katecheze o "bělovlasém starci" z knihy Daniel (7, 9; srov. generální audienci 17. srpna 2022). Takto bývá obvykle představován Bůh Otec. Ale to - poznamenává František - "není hloupý symbol", který by měl být demystifikován. Je to symbol věčné existence, věčnosti Boha, vždy prastarého a vždy nového, s jeho silou a jeho blízkostí; "protože Bůh nás vždy překvapuje svou novostí, vždy nám vychází vstříc, každý den zvláštním způsobem, pro tu chvíli, pro nás".
František zakončil svou katechezi o stáří rozjímáním o tajemství stáří. převzetí Panny Marie (srov. Generální audience, 24-VIII-2022). Na Západě - připomněl - ji kontemplujeme vztyčenou na výšinách, zahalenou v nádherném světle; na Východě je zobrazována ležící, spící, obklopená apoštoly v modlitbě, zatímco Zmrtvýchvstalý ji nese na rukou jako dítě. Papež poukazuje na to, že je třeba zdůraznit souvislost Nanebevzetí Panny Marie se Zmrtvýchvstáním Páně, s nímž je spojeno i to naše, kdy s ním na konci časů vstaneme z mrtvých.
Maria nás předchází svým nanebevzetím také jako obraz církve, která bude nakonec prodloužením vzkříšeného Kristova těla, které se stane rodinou. Ježíš o tom - o plném životě, který nás čeká v nebeském království - mluví různými obrazy: svatební hostina, hostina s přáteli, bohatá úroda, plody, které přicházejí, ne bez bolesti. Z toho všeho a pro dobro druhých," navrhuje František a zahrnuje do této skupiny i sebe, "... budeme moci vidět plnost života, která nás čeká v nebeském království".My, starší lidé, musíme být semenem, světlem a také neklidem té plnosti života, která nás čeká."
Ramiro Pellitero IglesiasProfesor pastorální teologie na Teologické fakultě Navarrské univerzity.
(*) Zveřejněno v Církev a nová evangelizace.
