El nazismo no solo se crearía instituciones para su desarrollo, como la Sociedad Alemana para la Higiene Racial (1904), sino que países tan democráticos como Estados Unidos, Dinamarca o Suecia aprobaron leyes restrictivas para los portadores de enfermedades hereditarias que llegarían hasta la esterilización forzosa, eugenesia y eutanasia.
Estas ideas –de eugenesia y eutanasia, sin llamarlas así– calaron en algunos dirigentes nacionalsocialistas, Adolf Hitler incluido, deseosos de afirmar la supremacía de la raza aria librándola de cualquier posible mácula.
Más allá de las teorías y los objetivos plasmados en innumerables libros, la primera medida oficial tuvo lugar el 14 de julio de 1933, apenas transcurrido medio año desde su llegada al poder en Alemania, con přijetí zákona o ochraně dědičného zdraví..
Establecía que quienes sufrieran de “imbecilidad congénita, esquizofrenia, demencia maniacodepresiva, epilepsia hereditaria, enfermedad de Huntington [...] y alcoholismo agudo” debían ser esterilizados, y se crearon tribunales especiales para velar por su cumplimiento. ¿Es o no es esto una forma de eutanasia y eugenesia?
Navzdory stížnostem katolické církve a některých osobností se předpokládá, že mezi V letech 1933-1945 bylo nuceně sterilizováno přibližně 400 000 Němců.. Byly zahrnuty i další případy, které zákon nepředpokládal, jako například děti německých matek a francouzských koloniálních vojáků narozené v Porúří v době galské okupace (1923-25).
Ale jak sám Hitler v roce 1935 přiznal Dr. Gerhardu Wagnerovi, vůdci Národně socialistické společnosti německých lékařů, byl zdálo se, že je třeba jít dál, i když to situace zatím neumožňovala.. Bylo třeba podniknout kroky, dokud nenastane správný čas, a ten přijde za zvuku válečných bubnů.
Plakát z konference o eugenice v roce 1921, na kterém jsou zobrazeny státy USA, které zavedly zákony o sterilizaci.
Gerhard Kretchmar se narodil 20. února 1939 v malém saském městě Pomssen. To, co mělo být pro jeho rodiče Richarda a Linu radostí, se změnilo v zoufalství. Chyběla mu ruka a noha, byl slepý a trpěl dalšími patologickými stavy. Když se poradil se svým rodinným lékařem, řekl mu, že nejlepší, co by se mu mohlo stát, je zemřít.
Přesvědčení národní socialisté, rodiče podali Hitlerovi petici v tomto smyslu, vzhledem k tomu, že eutanasia-eugenesia byla nezákonná. Kancléř žádosti vyhověl a vyslal do Lipska svého osobního lékaře Karla Brandta, aby shromáždil všechny informace a jednal, pokud to uzná za vhodné. Dne 25. července 1939 dítě za souhlasu všech zemřelo poté, co mu byla podána injekce Luminalu.
Možná, přesvědčení, že široká část německé společnosti by pochopila la ampliación de las medidas eugenésicas movió al régimen a dar un paso más. Días antes, a cuenta del caso, había tenido lugar una reunión secreta en una villa en la berlinesa Tiergartenstrasse, 4.
En el encuentro, presidido por el propio Brandt y Philipp Bouhler, jefe de la Cancillería del Führer en el NSDAP, participaron distintos miembros del Ministerio del Interior, así como prestigiosos médicos y psiquiatras.
Tam si stanovil cíl establecer un programa de eutanasia-eugenesia a gran escala ovlivňující pacienti incurables, en el argot nazi, 'vidas indignas de ser vividas', y así poder darles una 'muerte misericordiosa'.
V diskusi se zvažovala možnost vypracování zákona o eutanazii, ale došlo se k závěru, že velká část obyvatelstva, zejména církve, by tomu nerozuměla. Poté bylo rozhodnuto přijmout tato opatření diskrétním a skrytým způsobem, para que no se pudiera hablar de asesinato.
Una de las primeras fue la creación del Comité del Reich para el registro científico de enfermedades hereditarias y congénitas, que elaboraría un censo de los recién nacidos con deficiencias.
La reunión final tuvo lugar el 5 de septiembre. En ella se exhibió un documento firmado el día 1 (fecha de la invasión de Polonia) por Hitler que señalaba: «El Reichsleiter y el doctor en medicina Brandt están encargados, bajo su responsabilidad, de extender las atribuciones de ciertos médicos que serán designados nominalmente.
Estos mohou udělit milosrdnou smrt nemocným, které považují za nevyléčitelné. podle nejpřísnějšího možného hodnocení". Všichni si mysleli, že německá veřejnost, zaujatá válkou, tomu bude věnovat jen malou pozornost.
Současně byla zorganizována kampaň, která měla za cíl upozornit německou společnost na ekonomické a sociální dopady na hospodářství a společnost. que suponía mantener con vida a estas personas.
De los libros y folletos se pasaría a cortometrajes como Das Erbe (La herencia, Carl Hartmann, 1935), y a exitosos largometrajes como Ich klage an (Yo acuso, Wolfgang Liebeneiner, 1941).
Mezitím se ve školách dětem zadávaly úlohy typu: "Jestliže vydržování psychiatrické léčebny pro nevyléčitelné duševně choré stojí 500 000 marek ročně a stavba domu pro pracující rodinu 10 000 marek, Kolik rodinných domů by se dalo ročně postavit z toho, co se promrhá na azylový dům?".
Karl Brandt, Hitlerův osobní lékař a organizátor Akce T-4.
Operace byla zahájena pod názvem Aktion T-4, podle sídla v Tiergartenstrasse, kde sídlila. Nemocnice a psychiatrická sanatoria po celé Říši byly nuceny hlásit pacienty, kteří byli považováni za nevyléčitelné..
. Museli tak učinit prostřednictvím formuláře stanoveného ministerstvem vnitra, který zahrnoval tři skupiny:
Jakmile spisy dorazily, tři lékaři je prohlédli a zaškrtli políčko, které rozhodovalo o budoucnosti dotyčné osoby. Červený křížek znamenal smrt, modrý křížek život a otazník pochybnosti s budoucí revizí.
První z nich byly vyzvednuty velkými šedými autobusy, které používala Deutsche Post, poštovní služba, a jejichž zvláštností bylo, že měly černě tónovaná okna.
Krátce po převozu pacientů dostaly jejich rodiny nový dopis, v němž byly informovány o jejich úmrtí.
Cílem bylo jedno ze šesti zplynovacích center: Grafeneck, Hartheim, Sonnenstein, Brandenburg, Bernburg a Hadamar. Zde se provádělo následující zběžná vizuální prohlídka, která ušetřila jen málo lidí od okamžité smrti.. U velmi malých dětí byly odstraněny injekce morfinu nebo skopolaminu.
Přestože byla rodina o převozu informována, mnoho podrobností k němu nebylo dodáno. Al cabo de poco, recibía una nueva carta informando de la defunción y su supuesta causa, y anunciando que el cadáver había sido incinerado por motivos de salud pública.
En algunos casos se añadían las cenizas, y en otros se daba un corto plazo para que pudieran ser recogidas por los familiares.
Počet postižených skupin se neustále zvyšoval. Směrnice ukládala lékařům a porodním asistentkám povinnost hlásit děti narozené s vývojovými vadami.Krátce poté byli rodiče informováni o existenci speciálních sanatorií pro jejich péči a rehabilitaci a byl vyžádán jejich souhlas s přemístěním do center, odkud se téměř nikdo nevrátil.
Karl Brandt (vpravo) s Adolfem Hitlerem a Martinem Bormannem. Bundesarchiv, Bild 183-H0422-0502-001 / CC-BY-SA 3.0
Las cartas de condolencia, por otra parte, no siempre resultaban convincentes. Algunas contenían errores de sexo o edad, y las patologías del difunto no siempre casaban con la causa de la muerte. A veces la urna estaba vacía, o había dos urnas para una misma persona.
La presión sobre el personal de los centros comenzó a ser excesiva, y Ve vesnicích přilehlých k sanatoriím se začaly šířit zvěsti.
Již 19. března 1940, Württemberský protestantský biskup Theophil Wurm zaslal ministru vnitra dopis, v němž ho žádal o vysvětlení.. Seguirían otros, mientras las familias se mostraban cada vez más reacias a los traslados.
Sin embargo, el aldabonazo a la Aktion T-4 lo puso el obispo de Münster, Clemens August von Galen, en su homilía del 3 de agosto de 1941.
Biskup Clemens August von Galen.
V kázání, které bylo reprodukováno v některých farnostech diecéze, von Galen řekl: "Existuje rozšířené podezření, hraničící s jistotou, že tolik neočekávaných úmrtí mezi duševně nemocnými není způsobeno přirozenou smrtí., sino que han estado deliberadamente programadas, y que los oficiales, siguiendo el precepto según el cual está permitido destruir ‘vidas que no merecen ser vividas’, matan a personas inocentes, si se decide que estas vidas no tienen valor para el pueblo y para el Estado.
Es una doctrina terrible que ospravedlňuje vraždění nevinných lidíkterá dává právo zabíjet invalidy, deformované, chronicky nemocné, staré lidi, kteří nejsou schopni pracovat, a nemocné, kteří trpí nevyléčitelnou chorobou.
La denuncia no podía ser más alta y clara, e hizo mella. La oposición a las medidas eutanásico-eugenésicas arreció, al tiempo que el nerviosismo de los ejecutivos de la Aktion T-4 aumentaba.
Inmerso en la campaña contra la URSS, Hitler no quería ningún malestar social en la retaguardia, por lo que no le quedó más remedio que suspender 'oficialmente' la operación el 24 de agosto de 1941.
Se llevaban para entonces registradas 70.273 víctimas. Sin embargo, recientes estudios sugieren que la operación continuó de forma encubierta y con otros métodos.
Aunque los traslados cesaron, una inyección mortal, la intoxicación con medicamentos o la inanición sustituyeron al gas. Počet obětí se pravděpodobně nikdy nedozvíme, aunque muy bien podrían rondar las 200.000.
Publicado originalmente en La Vanguardia.
