Mon Carmelo pochází z katolické rodiny se čtyřmi sourozenci, kteří se vždy účastnili mše, modlili se růženec a každou neděli slavili Slovo. Do nižšího semináře vstoupil ze "zvědavosti", když mu bylo 12 let. "Nevěděl jsem, že se jedná o seminář, dokud jsem od svého faráře neslyšel oznámení, že se konají zkoušky pro ty, kteří chtějí vstoupit do nižšího semináře. Tak jsem se zeptal rodičů, jestli můžu udělat zkoušku, abych se mohl přihlásit. Bylo to pro ně překvapení," vysvětluje.
Mons. Carmelo přiznává, že do semináře vstoupil bez jasných představ. A přestože pro něj byly některé věci těžké, říká, že na ty čtyři roky v menším semináři vzpomíná s radostí: "Naučil jsem se spoustu věcí a je tu Objevil jsem své povolání ke kněžství. Zjistil jsem, že mě Bůh volá, abych byl kněz".
Tehdy mu bylo 15 let a měl velký strach, ale velmi důvěřoval Pánu. Zmateně ve své modlitbě prosil: "Ujasni mi to všechno, Pane, ujasni mi to všechno. Jsem velmi mladý, nevím, co mám dělat. Cítil jsem však tvé volání a žádám tě, abys mi na něj pomohl odpovědět.
Pro ty, kteří si myslí, že do semináře vstoupil příliš mladý, má odpověď: "Jak říkám, vstoupil jsem bez plánu stát se knězem. Musím ale říct, že léta studia filozofie patřila k nejlepším v mém životě. Moje povolání ke kněžství začalo růst. Začal jsem chápat Pánovo volání."
Protože Mon rozuměl potřeba kněží v jejich diecézi, žízeň lidí po svátostech A v té chvíli jsem věděl a cítil, že mě Pán žádá, abych se stal knězem. Proto jsem řekl ANO. Kdo jsem, abych odmítl jeho výzvu stát se jeho nástrojem? Bezpochyby to bylo ANO s velkou důvěrou v Boží milosrdenství a milost.
Dokonale si pamatuje den, kdy řekl Pánu "ano". "Jednou v létě mě můj rektor poslal do vesnice na velmi vzdáleném ostrově, kde nebyla elektřina, kde nebylo nic. Bylo to velmi těžké, protože pocházím z velkého města a nebyla jsem zvyklá žít bez prostředků. Pan farář mě tam poslal, abych učil lidi modlit se, doprovázel je, učil katechismus, vedl hodiny katechismu pro mladé i staré a především pomáhal sloužit mši svatou, protože v té vesnici se eucharistie slaví jen jednou za dva měsíce. Na tom ostrově jsem řekl Pánu ano.
"Téměř každý den mám křty. Během prvních tří týdnů svého působení na Filipínách jsem pokřtil více než 50 dětí.
Následně ho biskup poslal na studia na Mezinárodní seminář Bidasoa kde působí již čtyři roky.
"Bylo to několik nádherných let a já jsem si to užil. Líbila se mi rodinná atmosféra, náklonnost vychovatelů, bratrská láska sdílená mezi seminaristy, akademická úroveň, která byla brutální. Byl to velkolepý zážitek. Do své diecéze Masbate jsem se vrátil připravený na všechno díky formaci, kterou jsem dostal. Jsem velmi vděčný za veškerou pomoc, které se mi v semináři Bidasoa dostalo," říká.
Až bude vysvěcen na kněze, pošle ho biskup do nějaké farnosti. "Mladí lidé mají rádi mladé, nové kněze. Chtějí vidět kněze, kteří jsou velmi živí a mají pro ně velké srdce. Podle mě je třeba být stále veselý, hodně se usmívat a být stále s nimi. Dvě nejdůležitější věci při evangelizaci mládeže jsou úsměv a to, že jste vždy po ruce, když vás někdo potřebuje, potvrzuje.
Je také přesvědčen, že mladí lidé musí cítit, že je církev miluje a potřebuje. "Naší velkou výzvou je učinit je součástí širšího společenství věřících ve farnosti. Není to snadné. Ale se silou úsměvu a modlitby, Bůh dělá zázraky, protože s nimi můžeme snadno navázat rozhovor, když vás vidí vždy veselé a šťastné," říká.
Mnozí tvrdí, že Filipíny jsou nejkatoličtější zemí Asie, baštou katolicismu na kontinentu. Sekularismus má však na zemi také vliv. "Více než dva roky pandemie byly pro provincii Masbate velmi těžké. Nyní se zotavujeme jak ekonomicky, tak kulturně. V posledních několika letech, mladí lidé se odklonili od církve".
Aby tento trend mezi mládeží omezil, připravil ve své farnosti evangelizační program, v jehož rámci se vydává na ostrovy, do vesnic a čtvrtí, aby doprovázel mladé lidi a poskytoval jim katolickou formaci. "Je to velká apoštolská potřeba. Proto nám nevadí jezdit do odlehlých míst a lézt po horách, abychom mladým lidem předávali katechezi," říká.
Další starostí jeho diecéze je potřeba kněží. "Existuje mnoho míst. kde lidé velmi touží po svátostech, ale kvůli malému počtu kněží je mohou navštěvovat jen jednou měsíčně. Je mi velmi líto tolika lidí, kteří přijímají Pána jen jednou za měsíc, protože nemáme kněze. To mě hodně bolí.
Být jáhnem na Filipínách znamená připravovat mimořádné služebníky svatého přijímání, kteří jim budou pomáhat při podávání eucharistie v těchto odlehlých a ztracených horských vesnicích.
Kromě této pastorační práce se Mon připravuje na výuku latiny v semináři své diecéze a vyučuje španělštinu na katolické univerzitě ve své diecézi.
A něco, co ho naplňuje uspokojením od doby, kdy byl na Filipínách vysvěcen na jáhna: "Téměř každý den jsem měl křest. Během prvních tří týdnů ve funkci jáhna jsem pokřtil více než 50 dětí.
Marta Santín
Novinář specializující se na náboženské informace.