Čeká nás cesta plná modlitby a sdílení, ticha a půstu, na které se těšíme na velikonoční radost.
Empezamos la Cuaresma con el Miércoles de ceniza y la Escritura nos dice: «Ahora, oráculo del Señor, convertíos a mí de todo corazón con ayuno, con llanto, con luto. Rasgad los corazones y no las vestiduras; convertíos al Señor, Dios vuestro, porque es compasivo y misericordioso, lento a la cólera, rico en piedad; y se arrepiente de las amenazas» Joel 2,12-13.
Tato slova pronesl prorok v době, kdy se Juda nacházel v hluboké krizi. Jejich země byla zpustošená. Přišel mor kobylek a všechno zpustošil; sežraly všechno, co rostlo na poli, dokonce i pupeny na vinicích. Úplně přišli o veškerou úrodu a plody roku.
Tváří v tvář těmto neštěstím Joel vyzývá lidi, aby se zamysleli nad svým způsobem života v předchozích letech. Když se jim všechno dařilo, zapomněli na Boha, nemodlili se a zapomněli na bližního.. Spoléhali na to, že půda bude plodit sama, a cítili, že nikomu nic nedluží. Byli spokojeni s tím, co dělali, a nepovažovali za nutné žít jinak.
Krize, kterou procházeli, jak naznačuje Joel, je měla přimět k tomu, aby si uvědomili, že sami, zády k Bohu, nic nezmůžou. Pokud měli klid a jídlo, nebylo to jejich zásluhou. To vše je dar od Boha, za který by měli být vděční.. Proto je třeba naléhavě volat po změně: convertíos de todo corazón con půst, con llanto, con luto, rasgad los corazones: ¡cambiad!
Když slyšíme taková silná slova od proroka, můžeme se možná zamyslet: Vale, vale, que cambien los habitantes de Judea, pero yo no tengo que cambiar: ¡estoy muy a gusto como estoy!
Hace mucho tiempo que no he visto ni un saltamontes, tengo cosas ricas que comer y beber todos los días, tengo varias pelis pendientes de ver, esta semana tengo varios partidos que voy a ganar,… y no tengo prisa porque todavía los finales están muy lejos y ya estudiaré en serio cuando lleguen.
Nevím, jak vy, ale já jsem vždycky příliš líný na to, abych něco vážně měnil. la Cuaresma. Pravdou je, že se nejedná o nijak zvlášť sympatickou dobu jako např. Vánoce.
Při poslechu responsoriálního žalmu jsme si možná mysleli něco podobného: "Ve svém velkém soucitu a milosrdenství, Pane, smiluj se nade mnou a zapomeň na mé hříchy. Omyj mě důkladně od všech mých hříchů a očisti mě od všech mých provinění."
A i když jsme opakovali "Milosrdenství, Pane, zhřešili jsme", možná nás vnitřně napadlo říci: Ale já nemám žádné hříchy, ... v každém případě "malé hříchy". Nikomu jsem neudělal nic špatného, nevyloupil jsem banku, nikoho jsem nezabil, v každém případě jen "drobnosti" malého významu. A kromě toho nemám nic proti Bohu, nechtěl jsem ho urazit, proč bych měl říkat, že jsem zhřešil, nebo ho prosit o milost?
Když se na věc podíváme takto, slova svatého Pavla ve druhém čtení mohou znít opakovaně, ale s vyšším tónem, naléhavě: "Bratři, jednáme jako Kristovi poslové a je to, jako by vás skrze nás napomínal sám Bůh. Ve jménu Krista vás prosíme, abyste se smířili s Bohem."
Jsem tak důležitý a to, co dělám, tak důležité, že dnes proti mně jdou všichni: prorok Joel, David se svým žalmem a svatý Pavel, který na mě naléhá?
Pravdou je, že ano, Pro Pána jsem důležitý. Nikdo z nás není vůči Bohu lhostejný, nejsme jen další číslo mezi miliony lidí na světě. To jsem já, to jsi ty. Někdo, na koho myslíte, někdo, kdo vám trochu chybí, někdo, s kým si chcete promluvit.
Nepotěšilo vás někdy, když vám na mobilní telefon přišla zpráva od někoho, koho máte rádi, když jste unavení po vyučování a on se vás zeptá: "Máš na odpoledne nějaké plány? No konečně někdo, kdo na mě myslí! Obecně platí, že jednou z nejpříjemnějších věcí je vidět, že existují lidé, kteří nás mají rádi, kteří na nás myslí a kteří nám volají, abychom se setkali a společně se bavili.
Tento týden jsem při čtení Bible narazil na několik slov o lidské lásce, která jsou božská. Jsou refrénem písně z Písně písní, kterou milovaný zpívá své milé. Jdou takto: "Otoč se, otoč se, Šulamitko! Otoč se, otoč se, chci tě vidět." Množství 7.1.
Vlastně se zdá, že více než ke zpěvu nás vyzývají k tanci: "Otoč se, otoč se, Sulamita! Otoč se, otoč se, chci tě vidět." V hebrejštině to zní dobře: šubi, šubi šulamit, šubi, šubi... má to dokonce rytmus. Sloveso šub znamená "otočit se zpět, otočit seale je to sloveso, které v hebrejské Bibli znamená také "...".stát se".
Tato slova Písně nám pomáhají pochopit, co se dnes děje. Bůh, milovaný, zve každého z nás k tanci a říká: "Otoč se, otoč se, chci tě vidět".
Výzva k obrácení není výtkou někoho náročného, kdo se zlobí na to, co děláme, ale láskyplnou výzvou, abychom se obrátili a setkali se s Láskou tváří v tvář. Nikdo na nás netlačí, aby nám vynadal. Někdo, kdo nás miluje, si na nás vzpomněl a poslal nám zprávu, abychom se mohli setkat a hlouběji si promluvit a otevřít svá srdce.
Dobré. V každém případě však "Nemám žádné hříchy" Čím se mám stát?
Existuje mnoho způsobů, jak vysvětlit, co je hříchZdá se mi však, že Písmo svaté nám také pomáhá objasnit, co to je. V hebrejštině "sin"Říká se. jattatVíte, jaké je v Bibli antonymum slova, které vyjadřuje pojem "vsadit na"? jattat? V angličtině bychom mohli říci, že opakem hříchu je "...".dobrý skutek"nebo by nějaký teolog řekl, že"grace". V hebrejštině je antonymem slova chattat šalom, mír.. To znamená, že pro Bibli ani ".sin" ani "mír"jsou úplně stejné jako u nás.
V knize Jób se říká, že člověk, kterého Bůh vyzývá k přemýšlení a změně, zažije šalom (Peace) v jeho stanu, a když prohledají jeho příbytek, nebude tam žádný jattat (nic nebude chybět) srov. Jb 5,24.
Byli to kočovníci a stan byl pro ně domovem. Dům je v "hříchu", když v něm chybí něco potřebného nebo když je v něm nepořádek. Je v "klidu", když je radost se na něj dívat a být tam: vše je dobře nainstalováno, čisté a na svém místě.
Když se podíváme do svého nitraMožná je naše srdce a duše jako naše ložnice nebo byt, ve kterém žijeme: s neustlanou postelí, stolem s nepřevrácenou večeří, novinami ležícími na pohovce nebo dřezem plným nádobí, které čeká, až je někdo umyje. Jakou radost našemu srdci a duši udělá, když ten nepořádek uklidíme a uklidíme!
Por eso en la confesión, cuando hacemos zafarrancho de limpieza en el jattat que llevamos por dentro, nos dan la absolución y nos dicen "odejděte v pokoji (šalom)"., jste v pořádku.
Tento týden začíná postní doba, con el día de Miércoles de Ceniza, el Señor nos llama con amor: šubi, šubi šulamit, šubi, šubi… "vuélvete, date la vuelta que te quiero ver".
Miluje nás a dobře nás zná. Ví, že jsme někdy trochu nedbalí, a chce nám pomoci uklidit, abychom znovu získali klid, mír a radost.
Proto svatý Pavel tak naléhá: "Ve jménu Krista vás prosíme, abyste se smířili s Bohem." Proč to odkládat, proč to odkládat na jindy? Svatý Pavel nás také zná a popohání nás.Podívejte, nyní je čas spasení, nyní je den spasení.
Na Popeleční středu určitě najdeme v každém kostele zpovědníka, který nám během pěti minut pomůže dostat se zpět do formy.
Y, una vez, con todo en orden, el Evangelio de la Santa Misa escuchamos que Sám Ježíš nám dává několik zajímavých vodítek k tomu, abychom si dali předsevzetí, která nám pomohou znovu objevit radost z lásky k Bohu a k druhým lidem..
V první řadě navrhuje, abychom si uvědomili, že existuje mnoho lidí v nouzi. kolem nás, blízko i daleko od nás, a nemůžeme zůstat lhostejní k těm, kteří trpí..
V prvním čtení jsme si připomněli, že tváří v tvář krizi s kobylkami v Judsku Joel řekl. je třeba vyrvat si srdce, sdílet utrpení s těmi, kdo trpí..
Hoy día estamos viviendo en una profunda crisis. Millones de personas están en paro. Muchos sufren, sufrimos con ellos, la falta de trabajo y todas las necesidades que esto trae consigo. No podemos desentendernos de sus problemas, como si no pasara nada, ni cerrar nuestro corazón. Deben notar que estamos con ellos.
S těmi, kteří každý den umírají na pandemii koronaviru, nebo ve Středozemním moři na útěku před válečným terorem, nebo hledají důstojný život pro sebe a své rodiny v tragédii migrační krize. Také v jiných částech světa je každodenní život ještě těžší než u nás a naléhavě potřebují pomoc. "Když dáváš almužnu, říká Ježíš, ať tvá levice neví, co dělá tvá pravice, aby tvá almužna byla činěna ve skrytosti, a tvůj Otec, který vidí ve skrytosti, ti odplatí." Mt 6,3-4. VelkorysostTo je dobré první předsevzetí pro postní dobu.
Existuje také jiný druh "almužny", který se tak nezdá, protože je velmi diskrétní, ale je velmi potřebný. Dnes jsme obecně velmi citliví na aspekt péče a lásky ve vztahu k tělesnému a materiálnímu dobru druhých, ale téměř úplně mlčíme o duchovní odpovědnosti vůči bratřím. V prvotní církvi tomu tak nebylo.
Touto účinnou formou "almužny" je bratrská náprava: pomáhat si navzájem odhalit, co se nám v životě nedaří nebo co by se mohlo zlepšit.. Nejsme snad křesťané, kteří se z lidské úcty nebo z prostého pohodlí přizpůsobují běžné mentalitě, místo abychom své bratry a sestry varovali před způsoby myšlení a jednání, které odporují pravdě a nejdou cestou dobra?
I když musíme překonat dojem, že se vměšujeme do života druhých lidí, nesmíme zapomínat, že pomáhat druhým je velká služba.. I pro nás bude dobré, když si necháme pomoci. "Vždy je třeba pohledu, který miluje a napravuje, který poznává a uznává, který rozlišuje a odpouští." srov. Lk 22,61jako to Bůh dělal a dělá s každým z nás.
Junto a la limosna, la oración. "Tú, nos dice Jesús, cuando vayas a rezar, entra en tu aposento, cierra la puerta y reza a tu Padre, que está en lo escondido, y tu Padre, que ve en lo escondido, te lo pagará" Mt 6,6.
Modlitba není pouhým mechanickým odříkáváním několika slov, která jsme se naučili v dětství, je to čas láskyplného dialogu s tím, kdo nás tolik miluje.. Jsou to důvěrné rozhovory, v nichž nás Pán povzbuzuje, utěšuje, odpouští nám, pomáhá nám dát do pořádku náš život, naznačuje nám, jak můžeme pomáhat druhým, naplňuje nás povzbuzením a radostí ze života.
A za třetí, spolu s almužnou a modlitbou, půst. Ne smutný, ale radostnýJak také Ježíš naznačuje v evangeliu: "Ty, když se postíš, očisti si hlavu a umyj si tvář, aby si tvého půstu všimli ne lidé, ale tvůj Otec, který je v skrytu; a tvůj Otec, který vidí v skrytu, ti odplatí." Mt 6,17-18.
V dnešní době se mnoho lidí postí a odepírá si žádoucí věci, ne však z nadpřirozených důvodů, ale aby se udrželi v kondici nebo si zlepšili fyzickou kondici. Je zřejmé, že půst je prospěšný pro vaši fyzickou pohodu. Pro křesťany je to především "terapie", která má vyléčit vše, co nám brání přizpůsobit svůj život Boží vůli.
V kultuře, kde nám nic nechybí, je velmi dobré mít jeden den trochu hlad, a to nejen pro zdraví těla. Je to také dobré pro duši. Pomáhá nám uvědomit si, jak těžké je to pro mnoho lidí, kteří nemají co jíst.
Je pravda, že postit se znamená zdržet se jídla, ale praxe zbožnosti doporučovaná Písmem svatým zahrnuje i jiné formy odříkání, které pomáhají vést střízlivější život.
Proto, Je také dobré, abychom se postili od jiných věcí, které nejsou nezbytné, ale bez kterých se těžko obejdeme. Mohli bychom si dát internetový půst, omezit používání internetu jen na to, co je nezbytné pro práci, a zbavit se bezcílného surfování. Bylo by dobré mít čistou hlavu, číst knihy a přemýšlet o zajímavých věcech. Také bychom se mohli odprostit od pití o víkendu, bylo by to dobré pro naše peněženky a mohli bychom si v klidu popovídat s přáteli. Nebo bychom se mohli ve všední dny postit od sledování filmů a seriálů, což by bylo dobré pro naše studium.
Bylo by v pořádku, kdybychom se celý den postili od mp3 a podobných formátů a procházeli se po ulici bez sluchátek a poslouchali vítr a zpěv ptáků?
Privarse del alimento material que nutre el cuerpo (el miércoles de ceniza o en cuaresma) del alcohol que alegra el corazón, del ruido que llena los oídos y las imágenes que se suceden rápidamente sobre la retina, usnadňuje vnitřní ochotu dívat se na druhé, naslouchat Kristu a nechat se živit jeho slovem spásy. Půstem mu umožňujeme, aby přišel ukojit nejhlubší hlad, který prožíváme ve svém nitru: hlad a žízeň po Bohu.
Dentro de dos días, los sacerdotes y diáconos impondrán la ceniza sobre nuestras cabezas mientras dicen: "Acuérdate que eres polvo y al polvo volverás". No son palabras para asustarnos haciéndonos pensar en la muerte, sino para ponernos en la realidad y ayudarnos a encontrar la felicidad. Sami nejsme nic: prach a popel. Bůh však pro každého z nás vytvořil příběh lásky, který nás učiní šťastnými.
Jak řekl básník Francisco de Quevedo, když mluvil o těch, kteří žili v blízkosti Boha během svého života a kteří si zachovají svou lásku i po smrti: "Prach budou, ale prach v lásce".
Začíná postní doba. Radostný a slavnostní čas, kdy se obracíme k Pánu a vidíme ho tváří v tvář.. šubi, šubi šulamit, šubi, šubi... "Otoč se, otoč se, nám znovu říká."Otoč se, otoč se, chci tě vidět. Tohle nejsou smutné dny. Jsou to dny, které mají uvolnit cestu Lásce.
Obracíme se k Panně Marii, Matce spravedlivé lásky, abychom při rozjímání o realitě našeho života, i když jsou naše omezení a nedostatky zřejmé, viděli skutečnost: "polvo seremos, mas polvo enamorado".
Francisco Varo Pineda, director de Investigación en la Universidad de Navarra. Profesor de Sagrada Escritura de la Facultad de Teología.
Queridos hermanos y hermanas:
Con el signo penitencial de las cenizas en la cabeza, iniciamos la peregrinación anual de la santa cuaresma, en la fe y en la esperanza. La Iglesia, madre y maestra, nos invita a preparar nuestros corazones y a abrirnos a la gracia de Dios para poder celebrar con gran alegría el triunfo pascual de Cristo, el Señor, sobre el pecado y la muerte, como exclamaba san Pablo: «La muerte ha sido vencida. ¿Dónde está, muerte, tu victoria? ¿Dónde está tu aguijón?» ( 1 Co 15,54-55).
Jesucristo, muerto y resucitado es, en efecto, el centro de nuestra fe y el garante de nuestra esperanza en la gran promesa del Padre: la vida eterna, que ya realizó en Él, su Hijo amado (cf. Jn 10,28; 17,3) [1].
En esta cuaresma, enriquecida por la gracia del Año jubilar, deseo ofrecerles algunas reflexiones sobre lo que significa caminar juntos en la esperanza y descubrir las llamadas a la conversión que la misericordia de Dios nos dirige a todos, de manera personal y comunitaria.
Antes que nada, caminar. El lema del Jubileo, “Peregrinos de esperanza”, evoca el largo viaje del pueblo de Israel hacia la tierra prometida, narrado en el libro del Éxodo; el difícil camino desde la esclavitud a la libertad, querido y guiado por el Señor, que ama a su pueblo y siempre le permanece fiel.
No podemos recordar el éxodo bíblico sin pensar en tantos hermanos y hermanas que hoy huyen de situaciones de miseria y de violencia, buscando una vida mejor para ellos y sus seres queridos. Surge aquí una primera llamada a la conversión, porque todos somos peregrinos en la vida.
Cada uno puede preguntarse: ¿cómo me dejo interpelar por esta condición? ¿Estoy realmente en camino o un poco paralizado, estático, con miedo y falta de esperanza; o satisfecho en mi zona de confort? ¿Busco caminos de liberación de las situaciones de pecado y falta de dignidad? Sería un buen ejercicio cuaresmal confrontarse con la realidad concreta de algún inmigrante o peregrino, dejando que nos interpele, para descubrir lo que Dios nos pide, para ser mejores caminantes hacia la casa del Padre. Este es un buen “examen” para el viandante.
En segundo lugar, hagamos este viaje juntos. La vocación de la Iglesia es caminar juntos, ser sinodales [2]. Los cristianos están llamados a hacer camino juntos, nunca como viajeros solitarios. El Espíritu Santo nos impulsa a salir de nosotros mismos para ir hacia Dios y hacia los hermanos, y nunca a encerrarnos en nosotros mismos [3].
Caminar juntos significa ser artesanos de unidad, partiendo de la dignidad común de hijos de Dios (cf. Ga 3,26-28); significa caminar codo a codo, sin pisotear o dominar al otro, sin albergar envidia o hipocresía, sin dejar que nadie se quede atrás o se sienta excluido. Vamos en la misma dirección, hacia la misma meta, escuchándonos los unos a los otros con amor y paciencia.
En esta cuaresma, Dios nos pide que comprobemos si en nuestra vida, en nuestras familias, en los lugares donde trabajamos, en las comunidades parroquiales o religiosas, somos capaces de caminar con los demás, de escuchar, de vencer la tentación de encerrarnos en nuestra autorreferencialidad, ocupándonos solamente de nuestras necesidades.
Preguntémonos ante el Señor si somos capaces de trabajar juntos como obispos, presbíteros, consagrados y laicos, al servicio del Reino de Dios; si tenemos una actitud de acogida, con gestos concretos, hacia las personas que se acercan a nosotros y a cuantos están lejos; si hacemos que la gente se sienta parte de la comunidad o si la marginamos [4]. Esta es una segunda llamada: la conversión a la sinodalidad.
En tercer lugar, recorramos este camino juntos en la esperanza de una promesa. La esperanza que no defrauda (cf. Rm 5,5), mensaje central del Jubileo [5], sea para nosotros el horizonte del camino cuaresmal hacia la victoria pascual. Como nos enseñó el Papa Benedicto XVI en la Encíclica Spe salvi, «el ser humano necesita un amor incondicionado.
Necesita esa certeza que le hace decir: “Ni muerte, ni vida, ni ángeles, ni principados, ni presente, ni futuro, ni potencias, ni altura, ni profundidad, ni criatura alguna podrá apartarnos del amor de Dios, manifestado en Cristo Jesús, Señor nuestro” ( Rm 8,38-39)» [6]. Jesús, nuestro amor y nuestra esperanza, ha resucitado [7], y vive y reina glorioso. La muerte ha sido transformada en victoria y en esto radica la fe y la esperanza de los cristianos, en la resurrección de Cristo.
Esta es, por tanto, la tercera llamada a la conversión: la de la esperanza, la de la confianza en Dios y en su gran promesa, la vida eterna. Debemos preguntarnos: ¿poseo la convicción de que Dios perdona mis pecados, o me comporto como si pudiera salvarme solo? ¿Anhelo la salvación e invoco la ayuda de Dios para recibirla? ¿Vivo concretamente la esperanza que me ayuda a leer los acontecimientos de la historia y me impulsa al compromiso por la justicia, la fraternidad y el cuidado de la casa común, actuando de manera que nadie quede atrás?
Hermanas y hermanos, gracias al amor de Dios en Jesucristo estamos protegidos por la esperanza que no defrauda (cf. Rm 5,5). La esperanza es “el ancla del alma”, segura y firme [8]. En ella la Iglesia suplica para que «todos se salven» ( 1 Tm 2,4) y espera estar un día en la gloria del cielo unida a Cristo, su esposo. Así se expresaba santa Teresa de Jesús: «Espera, espera, que no sabes cuándo vendrá el día ni la hora. Vela con cuidado, que todo se pasa con brevedad, aunque tu deseo hace lo cierto dudoso, y el tiempo breve largo» ( Exclamaciones del alma a Dios, 15, 3) [9].
Que la Virgen María, Madre de la Esperanza, interceda por nosotros y nos acompañe en el camino cuaresmal.
Roma, San Juan de Letrán, 6 de febrero de 2025, memoria de los santos Pablo Miki y compañeros, mártires.
FRANCISCO.
[1] Cf. Carta enc. Dilexit nos (24 octubre 2024), 220.
[2] Cf. Homilía en la Santa Misa por la canonización de los beatos Juan Bautista Scalabrini y Artémides Zatti (9 octubre 2022).
[3] Cf. ibíd.
[4] Cf. ibíd.
[5] Cf. Bula Spes non confundit, 1.
[6] Carta enc. Spe salvi (30 noviembre 2007), 26.
[7] Cf. Secuencia del Domingo de Pascua.
[8] Cf. Catecismo de la Iglesia Católica, 1820.
[9] Ibíd., 1821.
