Každý rok se Čtvrtek po LetniceCírkev slaví zvláštní liturgický svátek: svátek sv. fiesta de Jesucristo, Sumo y Eterno Sacerdote. Není to jen další liturgická vzpomínka, ale hluboké pozvání k rozjímání o samotném jádru křesťanského tajemství: Kristus, který se obětuje Otci za spásu světa.a která s touto obětí spojuje kněze církve.
Středem tohoto svátku je Kristus ve svém kněžský rozměrtj. jako prostředník mezi Bohem a člověkem (srov. 1 Tim 2,5). Neoslavuje konkrétní okamžik svého života (jako jsou Vánoce nebo Velikonoce), ale spíše jeho věčné kněžské bytípodle řádu Melchisedechova (srov. Žid 5,6).
Ježíš nebyl kněz jako ti v židovském chrámu. On je dokonalý kněz protože nabízela ne zvířecí oběti, ale jeho vlastní tělo a krev. v poslušnosti a lásce k Otci. Jak říká List Židům: "Kristus přišel jako velekněz budoucích dobrých věcí... ne krví kozlů a telat, ale svou vlastní krví vstoupil jednou provždy do svatyně a dosáhl věčného vykoupení" (Žid 9,11-12).
Tento svátek byl do liturgického kalendáře zaveden některými biskupy - zejména ve Španělsku a Latinské Americe - ve 20. století a v roce 1987 jej schválila Kongregace pro bohoslužbu. Od té doby jej přijalo mnoho diecézí po celém světě.
Církev učí, že Kristus je kněz, oběť a oltář zároveň.. On je nejen tím, kdo nabízí, ale také tím, kdo ten, kdo se vzdáváKristus, věčný kněz, obětí svého těla jednou provždy dovršil dílo vykoupení lidstva" (preface ke mši svaté o tomto svátku).
Při poslední večeři svátostně předjímal oběť, kterou dovrší na kříži. Od té doby, každá mše je skutečnou a svátostnou aktualizací této jediné oběti.. Neopakuje se, ale zpřítomňuje se mocí Ducha svatého.
Proto když kněží slaví eucharistii, jednat "in persona Christi Capitis". (v osobě Krista, Hlavy), nikoliv jako pouhých zástupců či reprezentantů. Je to sám Kristus, kdo jedná jejich prostřednictvím.
Tento festival je také privilegovanou příležitostí modlitby za kněze. Byli spojeni s Kristem Knězem, aby pokračovali v jeho poslání. Slovy svatého Jana Pavla II.: "Služebné kněžství má podíl na jediném Kristově kněžství a má za úkol zpřítomňovat v každé době oběť vykoupení" (List kněžím, Zelený čtvrtek 1986).
Kněží dnes více než kdy jindy potřebují naši blízkost, náklonnost a modlitby. Jejich poslání je krásné, ale také náročné. Jsou nástroji Kristovy lásky, ale ani oni nejsou ušetřeni obtíží, únavy a pokušení.
Tento festival je proto také výzva k obnovení lásky a podpory našich pastorů. Je to také den pro výzva k novým kněžským povoláním. Církev potřebuje muže, kteří jsou z lásky ke Kristu připraveni věnovat svůj život službě evangeliu.
Kontemplovat Krista jako nejvyššího a věčného kněze znamená kontemplovat jeho Srdce, jeho sebedarování, jeho poslušnost Otci a jeho soucit s lidstvem. On se stal knězem, aby přimlouvej se za nás bez přestáníJak říká list Židům: "On může zachránit ty, kdo skrze něho přicházejí k Bohu, neboť stále žije, aby se za ně přimlouval" (Žid 7,25).
Ve světě, který se vyznačuje soběstačností, spěchem a povrchností, je pohled na Krista Kněze výzvou k životu. spiritualita sebedarování, přímluvy a tiché služby.. Kristus se nevnucuje: nabízí se. Nepožaduje: dává sám sebe. Nepředvádí se: dává se až do krajnosti.
Pro věřící laiky je tento svátek také připomínkou, že všichni pokřtění mají podíl na Kristově kněžství.. Svatý Petr to říká jasně: "Vy jste vyvolený rod, královské kněžstvo, svatý národ, Boží lid" (1 Petr 2,9).
Tento společné kněžství věřících je prožíván v každodenní oběti, v modlitbě, v dobročinnosti a ve svědectví života. Každý křesťan je povolán přinášet svůj život jako duchovní oběť milou Bohu (srov. Řím 12,1).
Svátek Ježíše Krista, nejvyššího a věčného kněze, nás zve k tomu, abychom pohlédněte k oltáři s obnovenou víroua rozpoznat, že zde působí sám Kristus. Připomíná nám, že spasení nepochází z našich skutků, ale z Kristovy oběti.. A že tato oběť je věčná, stále živá, stále účinná.
Je to hluboce eucharistická, hluboce kněžská a hluboce církevní slavnost. Je to příležitost poděkovat Kristu za jeho sebedarování, modlit se za ty, kdo jsou povoláni ho svátostně zastupovat, a spolu s ním se obětovat Otci pro dobro světa.
1. ¿Cuál es la identidad del sacerdote? La de Cristo. Todos los cristianos podemos y debemos ser no ya alter Christus sino ipse Christus, otros Cristos, ¡el mismo Cristo! Pero en el sacerdote esto se da inmediatamente, de forma sacramental (Amar a la Iglesia, 38).
2. A los sacerdotes se nos pide la humildad de aprender a no estar de moda, de ser realmente siervos de los siervos de Dios (...), para que los cristianos corrientes, los laicos, hagan presente, en todos los ambientes de la sociedad, a Cristo (Conversaciones, 59).
Kněz, který takto prožívá mši svatou - adoruje, vykupuje, podněcuje, děkuje, ztotožňuje se s Kristem - a který učí ostatní, aby se Oběť oltáře stala středem a kořenem života křesťana, skutečně prokáže nesrovnatelnou velikost svého povolání, onen charakter, kterým je zapečetěn a který neztratí na věky (Milovat církev, 49). (Amar a la Iglesia, 49).
4. He concebido siempre mi labor de sacerdote y de pastor de almas como una tarea encaminada a situar a cada uno frente a las exigencias completas de su vida, ayudándole a descubrir lo que Dios, en concreto, le pide, sin poner limitación alguna a esa independencia santa y a esa bendita responsabilidad individual, que son características de una conciencia cristiana (Es Cristo que pasa, 99).
5. ¡Valor de la piedad en la Santa Liturgia!
Nada me extrañó lo que, hace unos días, me comentaba una persona hablando de un sacerdote ejemplar, fallecido recientemente: ¡qué santo era!
—¿Le trató Vd. mucho?, le pregunté.
—No —me contestó—, pero le vi una vez celebrar la Santa Misa (Forja, 645).
6. No quiero —por sabido— dejar de recordarte otra vez que el Sacerdote es "otro Cristo". —Y que el Espíritu Santo ha dicho: "nolite tangere Christos meos" —no queráis tocar a "mis Cristos" (Camino, 67).
7. El trabajo —por decirlo así— profesional de los sacerdotes es un ministerio divino y público, que abraza exigentemente toda la actividad hasta tal punto que, en general, si a un sacerdote le sobra tiempo para otra labor que no sea propiamente sacerdotal, puede estar seguro de que no cumple el deber de su ministerio (Amigos de Dios, 265).
8. Cristo, que subió a la Cruz con los brazos abiertos de par en par, con gesto de Sacerdote Eterno, quiere contar con nosotros —¡que no somos nada!—, para llevar a "todos" los hombres los frutos de su Redención (Forja, 4).
9. Ni a la derecha ni a la izquierda, ni al centro. Yo, como sacerdote, procuro estar con Cristo, que sobre la Cruz abrió los dos brazos y no sólo uno de ellos: tomo con libertad, de cada grupo, aquello que me convence, y que me hace tener el corazón y los brazos acogedores, para toda la humanidad (Conversaciones, 44).
10. Aquel sacerdote amigo trabajaba pensando en Dios, asido a su mano paterna, y ayudando a que los demás asimilaran estas ideas madres. Por eso, se decía: cuando tú mueras, todo seguirá bien, porque continuará ocupándose Él(Surco, 884).
11. Me convenció aquel sacerdote amigo nuestro. Me hablaba de su labor apostólica, y me aseguraba que no hay ocupaciones poco importantes. Debajo de este campo cuajado de rosas —decía—, se esconde el esfuerzo silencioso de tantas almas que, con su trabajo y oración, con su oración y trabajo, han conseguido del Cielo un raudal de lluvias de la gracia, que todo lo fecunda (Surco, 530).
12. ¡Vive la Santa Misa!
—Te ayudará aquella consideración que se hacía un sacerdote enamorado: ¿es posible, Dios mío, participar en la Santa Misa y no ser santo?
—Y continuaba: ¡me quedaré metido cada día, cumpliendo un propósito antiguo, en la Llaga del Costado de mi Señor!
—¡Anímate! (Forja, 934).
Být křesťanem - a zvláště být knězem, přičemž je třeba mít na paměti, že všichni pokřtění mají podíl na královském kněžství - znamená být neustále u kříže. (Forja, 882).
14. No nos acostumbremos a los milagros que se operan ante nosotros: a este admirable portento de que el Señor baje cada día a las manos del sacerdote. Jesús nos quiere despiertos, para que nos convenzamos de la grandeza de su poder, y para que oigamos nuevamente su promesa: venite post me, et faciam vos fieri piscatores hominum, si me seguís, os haré pescadores de hombres; seréis eficaces, y atraeréis las almas hacia Dios. Debemos confiar, por tanto, en esas palabras del Señor: meterse en la barca, empuñar los remos, izar las velas, y lanzarse a ese mar del mundo que Cristo nos entrega como heredad (Es Cristo que pasa, 159).
Si es verdad que arrastramos miserias personales, también lo es que el Señor cuenta con nuestros errores. No escapa a su mirada misericordiosa que los hombres somos criaturas con limitaciones, con flaquezas, con imperfecciones, inclinadas al pecado. Pero nos manda que luchemos, que reconozcamos nuestros defectos; no para acobardarnos, sino para arrepentirnos y fomentar el deseo de ser mejores (Es Cristo que pasa, 159).
15. Sacerdote, hermano mío, habla siempre de Dios, que, si eres suyo, no habrá monotonía en tus coloquios (Forja, 965).
16. La guarda del corazón. —Así rezaba aquel sacerdote: "Jesús, que mi pobre corazón sea huerto sellado; que mi pobre corazón sea un paraíso, donde vivas Tú; que el Ángel de mi Guarda lo custodie, con espada de fuego, con la que purifique todos los afectos antes de que entren en mí; Jesús, con el divino sello de tu Cruz, sella mi pobre corazón" (Forja, 412).
17. Cuando daba la Sagrada Comunión, aquel sacerdote sentía ganas de gritar: ¡ahí te entrego la Felicidad! (Forja, 267)
18. Para no escandalizar, para no producir ni la sombra de la sospecha de que los hijos de Dios son flojos o no sirven, para no ser causa de desedificación..., vosotros habéis de esforzaros en ofrecer con vuestra conducta la medida justa, el buen talante de un hombre responsable (Amigos de Dios, 70).
