Roven Earl Danao de la Cruz je seminarista z diecéze Masbate na Filipínách.
"Moje rodina a příbuzní jsou katolíci, a tak se mnou sdíleli křesťanskou víru. Když mě rodiče poslali studovat na katolickou školu v našem okolí, toto semínko víry rostlo. V tomto prostředí jsem začal postupně objevovat své kněžské povolání. Jasně si vzpomínám na okamžik, kdy jsem si poprvé v životě řekl, že chci být knězem. Bylo mi osm let a bylo to na měsíční mši svaté v naší škole, kdy mě velmi zasáhl život kněze. Protože jsem vždycky přišel na mši velmi pozdě a židle už byly obsazené, vstával jsem. Co mě však mrzelo, bylo to, že jsem přišel dříve než kněz. Pak mše začínala a k mému překvapení jsem viděl, že si kněz může sednout, i když přišel mnohem později než já. Po mši jsem se obrátil na svou učitelku, abych se jí na to zeptal. V žertu mi řekla, že musím být stejný jako on, abych si mohl sednout. A tak jsem se tehdy rozhodl, že chci být knězem: už jen proto, abych si mohl sednout, když přijdu pozdě.
Po čtyřech letech tento povrchní rozum díky Boží prozřetelnosti dozrál. Když jsem dokončil základní školu, promluvil jsem s rodiči a řekl jim, že chci vstoupit do semináře. První reakce byla velmi negativní. Proto jsem se modlil k Pánu, aby mi dal. signál Požádal jsem ho, že pokud mi dovolí vstoupit do semináře, budu to brát jako jisté znamení, že jsem pro kněžství. Tak jsem se ho zeptal, že pokud mi dovolí vstoupit do semináře, budu to brát jako jisté znamení, že jsem pro kněžství. O několik týdnů později byla tato prosba vyslyšena: rodiče mi dovolili vstoupit do nižšího semináře. Do nižšího semináře jsem vstoupil ve dvanácti letech a tam jsem začal prožívat dlouhý čas rozlišování, který vyústil v dobrý vztah s Bohem a s bratry. Tam se mi velmi líbil život v komunitě.
V menším semináři jsem poprvé v životě zažil, že jsem extrovert, což se proměnilo v mnoho dobrých přátel, se kterými jsem sdílel své radosti i strasti. Vzpomínám si na okamžik, kdy se moji spolužáci přidali k našemu spolužákovi, který byl za to, že při hře během vyučování nechtěně hodil po učiteli zmačkaný papír, potrestán našimi vychovateli týdenním úklidem. Důvodem, proč jsme to udělali, bylo to, že v naší propagaci je věta "Jeden za všechny! A všichni za jednoho!" vždy nadřazena jakémukoli pravidlu bratrství. Trest jsme si odpykávali s radostí, protože to byl čas, kdy jsme mohli vést rozhovory plné smíchu. Od těchto chlapců jsem se naučil, že šťastný život je takový, který vždy myslí na to, aby se další. Zároveň jsem si uvědomil, že moje životní cesta spočívá v přemýšlení o tom, co ode mě Bůh žádá: o mém kněžském povolání.
O čtyři roky později jsem pokračoval ve formaci ve velkém semináři. Během této doby se objevily těžkosti, které mě přiměly pochybovat o jistotě mého povolání. Nadnesl jsem tedy toto téma svému formátorovi a on mi při tomto rozhovoru připomněl první okamžiky, kdy jsem se rozhodl stát se knězem. Tehdy jsem si vzpomněl na signál O to jsem žádal před vstupem do semináře. Díky tomuto svému formátorovi jsem znovu objevil velikost svého povolání, a tak zůstávám v semináři s jistotou, že Bůh je vždy věrný svému slibu.
