Rolvin Romero je 41letý kněz z diecéze Virac na Filipínách. Vzdělání získal na Mezinárodní církevní škole Bidasoa a na kněze byl vysvěcen v roce 2006. Na příkaz svého biskupa se vrátil na Navarrskou univerzitu, aby zde studoval licenciát kanonického práva.
Říká, že jeho povolání nebylo otcem přijato příliš dobře, i když mu s matčinou pomocí dokázal ukázat cestu. "Pán mě uchvátil přitažlivostí kněžského života. Bylo mi dvanáct let, když jsem vstoupil do semináře. Tam jsem našel štěstí: byl jsem tam, kde jsem měl být, a dělal jsem to, co jsem měl dělat. Měl jsem příležitosti odmítnout, ale neudělal jsem to".
I když přiznává, že návrat ke studiu byl obtížný, "láska k tomu, co děláte" mu velmi pomohla dostat se zpět do rytmu. Říká, že návrat do této země byl jako návrat do jeho druhého domova: "Město se hodně změnilo, ale v hloubi duše je to stále moje stará Pamplona".
Čtrnáct let, které strávil jako kněz na Filipínách, strávil organizováním vesnic do farnosti. "Ta léta považuji za nejlepší okamžiky svého života. Bylo to začínání od nuly, s ničím jiným než s touhou udělat to nejlepší. Byl jsem uprostřed většinou chudých rybářů a zemědělců, hodně jsem se naučil od prosté a silné víry lidí. Vzpomínám si na první týdny svého pobytu tam: spaní na zemi a sbírání vody pro domov. Ráno jsem se vždy probudil s čerstvou rybou, kterou mi rybáři nechali u dveří. Říká se, že největší ryba je vždy pro kněze. A je to pravda, chudí mě hodně evangelizovali! Učil jsem se od nich velké víře, prostotě, radosti a především štědrosti.
"My Filipínci jsme zdědili mnoho věcí po lidové zbožnosti Španělů. Navarra je misionářská země. Hodně se toho učím a nyní chápu mnoho věcí, když chodím do vesnic: jejich zvyky, svátky svatých patronů, procesí...," vysvětluje.
Na otázku ohledně své pastorační práce říká, že je velmi šťastný: "Pro mě to není nic zvláštního. My kněží nejsme vysvěceni pro sebe, ale abychom pomáhali lidem a byli s nimi. Jsou vesnice, kde chodí na mši jen pět nebo šest lidí, a my si můžeme myslet, že nic neděláme. My však musíme s radostí rozsévat, stejně jako jsme my plodem semene zasetého našimi předky. Takto jsme rostli".
Je velmi vděčný za pomoc dobrodinců, která mu umožnila pokračovat ve studiu a bez níž by to nebylo možné: "Je mnoho lidí, kteří nám pomáhají, a i když to nevidí, dělají pro církev mnoho dobrého. Podpora, kterou od nich dostáváme, je součástí Božích překvapení a radosti, které prožíváme, jsou také jejich. Děkujeme vám za vaše neustálé modlitby a za vaši štědrost. Svěřuji vás naší Matce Panně Marii a zachovávám vás při každé mši svaté.
