"Jmenuji se Paweł Piotr Labuda a já jsem polský kněz gdaňské arcidiecéze, vysvěcený v roce 2015. Vyrůstal jsem v katolické rodině, kde byla víra silně praktikovaná. Můj otec pracuje jako automechanik, zatímco matka učí náboženství na základní škole. Mám také mladšího bratra a sestru. Moji rodiče byli v době mého dětství a dospívání součástí církevního hnutí pro rodiny a velmi se angažovali a stále angažují ve farním životě. Mohu říci, že jsem v nich dostal od Boha velký dar, protože odtud - z rodiny, z víry rodičů a prarodičů a díky jejich modlitbám - se zrodilo mé kněžské povolání.

Po prvním svatém přijímání jsem byl ministrantem ve své domovské farnosti, ve farnosti Povýšení svatého Kříže v Pruszczu Gdaňském u Gdaňsku, a sloužil jsem tam asi deset let, dokud jsem nebyl přijat do semináře. To mi poskytlo další příležitost k prohloubení víry, protože služba ministranta se neomezovala jen na službu při mších, ale rozšiřovala se i na další farní aktivity. Jako teenager jsem pak měl také možnost účastnit se setkání společenství mládeže, které se ve farnosti vytvořilo. To mi umožnilo velmi zblízka pozorovat život kněží. S vděčností musím přiznat, že kněží, které jsem poznal ve své domovské farnosti, mi vždy dávali dobrý příklad kněžství. Jejich způsob kněžství (zapojení do života farnosti, blízkost k lidem, ale především hluboká víra) měl také velký vliv na mé rozhodnutí vstoupit do semináře.

Kromě "náboženských" aktivit se můj život v dospívání točil také kolem hudby. Protože moje matka hrála trochu na klavír, začala mi tuto vášeň předávat už v mých 6-7 letech. V následujících letech se tento můj zájem rozvíjel a ve 13 letech jsem se rozhodl navštěvovat hudební školu v Gdaňsku, což byla jakási večerní či noční škola: po ukončení výuky ve škole v mém rodném městě jsem tam šel studovat kytaru a klavír (zajímal jsem se také o varhany a díky svému faráři jsem měl možnost cvičit i v kostele). Po krátké době se objevily první úspěchy, a to i v celostátním měřítku. Díky svému učiteli jsem se mohl zúčastnit mnoha hudebních kurzů a soutěží, kde jsem se kromě soutěžení mohl vždy setkat s lidmi se stejnou vášní. Můj zájem o hudbu se rozvinul do té míry, že jsem začal plánovat svůj život tak, že jsem svou budoucnost spojil právě s touto činností. Dokonce jsem snil o tom, že se stanu dirigentem. A v tu chvíli Bůh začal všechno měnit. ....

Rok před maturitou, když mi bylo asi 18 let, jsem jakoby zaslechl Boží hlas, který mě zval, abych objevil kněžské povolání. Zpočátku jsem reagoval tak, že jsem tuto možnost rezolutně odmítal svým rozumem; vlastně jsem si vše naplánoval a moje budoucnost, kterou jsem si sám naplánoval, se mi zdála velmi příhodná. Ale místo aby tento hlas zmizel, zesílil natolik, že nebylo možné předstírat, že ho neslyším. Věděl jsem, že vstoupit do semináře znamená vzdát se všeho, všeho, co jsem si naplánoval. Rozhodl jsem se promluvit si s jedním knězem, který, protože byl před lety také hudebníkem, mě povzbudil, abych tomu hlasu pozorně naslouchal a rozeznal, odkud přichází. Aniž bych se zde zdržoval podrobnostmi... nakonec jsem se po několika měsících rozhodl podat žádost o přijetí do gdaňského semináře.

Doba mé seminární formace (která tehdy trvala šest let) byla neustálým objevováním Boží lásky ke mně. Kromě filozofických a teologických studií jsem měl možnost lépe poznat sám sebe a rozvíjet svůj vztah s Ježíšem. Každý den nám náš seminář nabízel možnost zúčastnit se hodinové adorace Nejsvětější svátosti, což bylo pro mnohé z nás velmi důležité. Kromě toho jsme se účastnili různých diecézních a farních aktivit s ohledem na budoucí pastorační službu (nemocnice, poutě, péče o postižené, školy, pastorační práce v různých společenstvích, domovy důchodců atd.) V pozdějším kněžském životě však nebyla nouze ani o těžké a skutečně náročné chvíle. Během formace si každý seminarista musel vybrat nějakou aktivitu, které se bude účastnit, a já jsem byl členem hudební skupiny pro povolání. Se skupinou seminaristů a naším prefektem jsme navštěvovali farnosti naší diecéze, vedli mše a prosili o modlitby za nás a za nová povolání. Bůh to tedy zařídil tak, že jsem mohl použít to, co jsem se naučil dříve.

Po mém kněžském svěcení 23. května 2015 mě biskup poslal do farnosti Nanebevzetí Panny Marie a svaté Kateřiny Alexandrijské v Redě, městečku vzdáleném asi dvacet kilometrů od Baltského moře. Působil jsem tam tři roky, přičemž jsem se věnoval zejména mladým lidem. Pastoračních činností bylo opravdu mnoho, což s sebou přinášelo velkou únavu, ale zároveň i radost, která vše odměňovala. Po třech letech tamní služby mě můj biskup požádal, abych odjel studovat do Říma. V říjnu 2018 jsem tedy začal studovat na Fakultě kanonického práva na Papežské univerzitě Svatého kříže. V červnu 2021 jsem získal licenciát z kanonického práva a nyní jsem v doktorském cyklu. Kromě toho jsem také od roku 2021 začal navštěvovat studium Tribunálu Římské roty.

Musím přiznat, že studium není snadné. Ale na druhou stranu mi přinášejí velkou radost, protože mohu hlouběji proniknout do tajemství církve, do jejího magisteria, s ohledem na svou budoucí práci po ukončení studia. Studium na Univerzitě Svatého Kříže je úžasnou zkušeností, protože my studenti se cítíme vítáni, což má nepochybně velký vliv na naši formaci. Naši učitelé a všichni zaměstnanci univerzity jsou nám vždy k dispozici. Studium v Římě otevírá také mnoho dalších možností: můžete poznat církev v jejích různých dimenzích a v její univerzálnosti, můžete navázat nové vztahy s jinými lidmi a především, přestože nejste zapojeni do pastorační služby jako dříve, můžete stále prohlubovat svůj vztah s Bohem.

Kromě akademické reality pro mě pobyt v Římě znamená účast na dalších realitách. Každý den mám možnost slavit eucharistii v domě sester, také sleduji neokatechumenátní společenství v jedné z římských farností a někdy ve volném čase od výuky jdu pomáhat do některé farnosti nebo vykonávám jinou pastorační činnost. Ve volném čase se také mohu věnovat svým koníčkům. Rád jezdím na výlety, zejména do hor, a Itálie mi tuto možnost nabízí. Stává se, že v létě se studenty z mé farnosti v Polsku (kde jsem dříve působil) jezdíme společně lézt do Dolomit. Kromě toho bude vždy přítomen můj zájem o hudbu. Je pravda, že už léta necvičím a nemohu hrát tolik jako dřív, ale z dnešního pohledu ten čas nepovažuji za promarněný. Studium hudby, cvičení několik hodin denně, mi pomohlo vytvořit si některé důležité návyky (např. z hlediska vytrvalosti, soustředění atd.), které mi pomáhají při studiu dodnes. Bůh to všechno ve svém plánu předvídal.

Na závěr bych se rád krátce zmínil o současné situaci církve v mé zemi. Je pravda, že, jak jsem již napsal výše, v Polsku je stále velká religiozita a zbožnost, která je patrná jak v životě rodin, tak v životě farností. Domnívám se, že u nás stále chodí do kostelů více lidí než v jiných evropských zemích. To však není a nemůže být jediným určujícím faktorem religiozity, protože i religiozita v dnešní době prochází mnoha změnami. Polsko už bohužel není tak katolické jako dříve. I když je nyní mnoho lidí a rodin, které vychovávají své děti ve správné víře, není to stejné jako před 20-30 lety. Musíme se modlit, protože i zde ubývá kněžských povolání. Společnost se rychle mění (jako všude) a také polská církev se bude muset v příštích letech naučit více vést dialog s lidmi, pro které nejsou náboženské hodnoty vždy tak aktuální.

Věřím, že v tomto úsilí nemůžeme přehlížet význam neocenitelné pomoci všech, kdo se podílejí na formaci kněží, kteří budou muset v budoucnu čelit této výzvě.".