Martín Fabián Miranda Gularte je kněz uruguayské diecéze Salto.
Jeho povolání začalo už v dětství, jeho rodina říká, že vždycky říkal, že chce být knězem, i když vlastně nevěděl, co to znamená.
Jako dítě se jeho rodina musela přestěhovat do Argentiny a první, co udělali, bylo, že ho zapsali do farní školy, kde poznal Ježíše a prohloubil svou víru.
Toto začlenění do života farnosti ho přivedlo k navázání přátelství s farářem, který mu později pomohl v procesu rozlišování povolání. Klíčová byla postava kněze, který vstoupil do semináře, když mu bylo pouhých 13 let.
"V semináři jsem objevil to, co se stalo mou druhou velkou rodinou. Ta rodina, která vyrostla kolem pout, jež nám dává víra, kolem otcovské postavy Boha, který nám dává nekonečnou lásku.
Jak jsem rostl, rostlo i mé přátelství s Ježíšem.
Když nadešel čas, vrátil jsem se domů, do diecéze Salto v Uruguayi. Tam jsem dokončil studium v mezidiecézním semináři v Montevideu.
Opět se setkávám s rodinou, se seminární rodinou.
6. dubna 2013 nastal ten nejzásadnější okamžik: mé zasvěcení kněžskému povolání, a tedy i mé kněžské svěcení. Na ten den vzpomínám jako na velmi výjimečný, nejen proto, že to byl tak důležitý okamžik. Ale také proto, že mě doprovázelo více než 1500 lidí z diecéze. Díky tomu se stala oslavou nejen pro mě, ale pro všechny v komunitě.
Od té doby až do letošního roku, kdy mě můj biskup poslal pokračovat ve formaci do Říma, jsem byl posledních sedm let knězem ve farnosti.
Učil jsem se být knězem, doprovázel jsem lidi, jejich procesy víry a hodně jsem se od nich naučil. Především se mi však do srdce vryla oddanost, láska k Ježíši každého z nich a vše, co církvi dali: jejich služba, modlitba a oddanost víře.
Tím, že jsem zde v Římě, jsem odpověděl na volání Boha, který mě požádal o novou výzvu, a jako každá nová výzva to znamená závazek. V tomto novém závazku spoléhám na Boží milost.
Něco, co jsem ve svém životě objevil a co mě provází, je, že každý můj krok vždy doprovázela Boží láska a také láska a obětavost mnoha lidí.
Knězem bych se nestal jen díky obětavosti mnoha lidí, kteří mi svými modlitbami, láskou a nasazením pomáhali na mé cestě.
Chápu, že být zde v Římě je výsada, ale je to také díky mnoha lidem, kteří mě doprovázejí svými modlitbami, náklonností a štědrostí.
Celý svůj život také věnujeme prohlubování svých teologických znalostí, ale nezapomínáme, že náš život má smysl, pokud ho věnujeme Bohu pro dobro našich bratří a sester."
