Julio César Morillo je 33letý seminarista z venezuelské diecéze Cabimas. Je nejstarší ze dvou bratrů ze skromné rodiny.
"Od mládí se mi dostávalo velké pozornosti od rodiny, protože jsem první roky svého života vyrůstal u prarodičů na vesnici.
Pak jsem odešla bydlet k rodičům do města a ta změna byla velmi těžká, protože bylo jen málo chvil, kdy jsme mohli být v klidu. Moji rodiče si příliš nerozuměli, a když mi bylo asi 15 let, byla situace tak těžká, že jsem dokonce uvažovala o odchodu z domova, ale v té době se rodiče rozvedli a já zůstala bydlet se sestrou a matkou.
Od tohoto věku jsem musel převzít určité povinnosti v domácnosti a stanovit si různé cíle, které mě vedly k tomu, že jsem se zaměřil na jejich dosažení s velkým úsilím, odhodláním a tvrdou prací. Takto jsem si naplánoval, co chci pro svůj život, a podle toho jsem postupoval, dokud jsem toho nedosáhl.
Rozhodl jsem se studovat inženýrství, protože mě baví čísla, a tak jsem snil hlavně o tom, že vystuduji inženýrství, abych mohl nejen vykonávat praxi v oboru, ale také učit na univerzitní úrovni.
Co se týče mého povolání, musím říci, že každý má svůj vlastní příběh a přijímá Pánovo volání k následování určitým způsobem. V mém případě jsem od mládí patřil k různým hnutím a apoštolským skupinám v církvi v mé zemi, jako jsou Jovenmisión, Pastoral Juvenil, Cursillos de Cristiandad, Legión de María a zejména Encuentros Familiares de Venezuela, kde jsem několik let sloužil Bohu.
Zajímavé je, že toto hnutí se zaměřuje na rodinu a na osobní závazek vytvořit budoucí rodinu. Můj životní projekt byl zaměřen na tuto cestu, zatímco ve svém profesním projektu jsem vždy cítil Boží přítomnost, což mě utvrzovalo v tom, že to je to, co pro mě Bůh chce.
Vystudoval jsem obor ropný inženýr a svou profesi jsem vykonával v tomto oboru a jako univerzitní profesor. Byl jsem na vrcholu svého profesního projektu: moje rodina byla velmi spokojená s výsledky, kterých jsem dosud dosáhl, a moji přátelé obdivovali mé úspěchy v tak mladém věku.
Myslela jsem si, že to bude věc, která mě učiní plně šťastnou, ale ve skutečnosti tomu tak nebylo. Cítila jsem se trochu prázdná. Cítil jsem se trochu prázdný a také jsem cítil, že jsem povolán k něčemu jinému, takže jsem se musel soustředit na to, abych to objevil.
Když jsem si uvědomil, že můj projekt ztroskotal navzdory dosavadním úspěchům, byl to pro mě docela velký šok.Tehdy jsem začal s hledáním, které jsem s pomocí svého duchovního vůdce uskutečnil, a rozhodl jsem se, že svou budoucnost svěřím do Božích rukou a nechám, aby se v mém životě naplnila jeho vůle.
V tu chvíli jsem si uvědomil, že ačkoli jsem si vytvořil svůj plán, nikdy jsem ho nepředložil Bohu k posouzení, zda je to to, co pro mě opravdu chce, ale pouze jsem se modlil a prosil o pomoc při jeho uskutečnění a cítím, že Bůh mi dovolil ho naplnit.
Od té chvíle se začaly dít různé události, v nichž jsem jasně viděl, že Pán po mně žádá, abych se mu zcela odevzdal a následoval ho: abych opustil svou práci, své povolání, svá studia a dokonce i svou rodinu, která s tím zpočátku nesouhlasila.
Nechápali, jakou změnu znamená opustit všechno, co jsem za ta léta vybudoval, a vydat se na novou cestu. Někteří to považovali za projev mé nezralosti nebo zmatenosti, a dokonce jsem cítil, že se na mě dívají s lítostí a zklamáním.
Tam jsem si vzpomněl na velkou větu svatého Jana Boska, která mě přiměla více důvěřovat Bohu tváří v tvář tomu, co jsem prožíval: "Když jde o následování povolání, člověk musí být připraven obětovat všechno." Pak jsem se rozhodl vydat se na cestu povolání a Bůh se postupně postaral o to, aby vše bylo na svém místě, doprovázel mou rodinu a zaujal místo, které jsem v ní zanechal.
Cítil jsem Boží milost, která mě povolala, a proto jsem před více než šesti lety začal svou formaci, a zatím mám velkou radost, když vidím, že sen, který pro mě Bůh měl, se navzdory mým slabostem uskutečňuje.
