Jesús Meleán je seminarista z venezuelské diecéze Cabimas.
V jeho rodině, přestože je katolická, je jen málo věřících: většina z nich nechodí pravidelně do kostela. K této většině patřil i Ježíš, který chodil jen tehdy, když šlo o mši za zemřelého příbuzného nebo o poděkování za narozeniny.
Poté, co prožil program venezuelského programu Setkání s rodinou, věnovaný mladým lidem a rodině, pocítil, že ho Bůh volá, aby změnil svůj život, hledal ho a setkal se s každým členem své rodiny skrze Boží lásku.
"Od té chvíle jsem se začal věnovat církvi a postupně, aniž bych si to uvědomoval, jsem byl plný závazků a sloužil Bohu, jak jen jsem mohl. Současně jsem dokončoval vysokoškolské studium a léta jsem chodil s někým, kdo měl vážné plány na manželství.
Dokončila jsem vysokoškolská studia, vystudovala obor sociální komunikace a hned jsem začala pracovat v regionální televizi, kde se mi od první chvíle velmi dařilo a stala jsem se moderátorkou hlavního vysílání zpravodajského pořadu.
Ve své apoštolské skupině jsem byl zvolen regionálním koordinátorem programu, ve kterém jsem žil. To mě vedlo k tomu, že jsem na sebe vzal závazky ve službě Bohu, které mě těšily a naplňovaly. Právě to mě přimělo k tomu, že jsem se více věnoval službě ve své farnosti, a to až do té míry, že jsem ze své práce přicházel na faru a chodil domů sám spát. I když mě to unavovalo, nevadilo mi to: chtěl jsem sloužit stále víc a víc.
Tehdy jsem začal cítit, že mi něco chybí, že dělám všechno, co mě baví, ale cítil jsem, že Bůh ode mě chce víc, že bych mohl dát víc.
V té době jsem cítil, že mě moje práce nenaplňuje naplno, přemýšlel jsem jen o tom, že bych odešel sloužit do církve. Začal jsem mít problémy ve vztahu, kde jsem se necítil naplněný a bylo tam mnoho problémů, které skončily rozpadem vztahu.
To vše mě přivedlo k otázce, co ode mě Bůh skutečně chce. S pomocí svého duchovního vůdce jsem začal proces rozlišování, a čím hlouběji jsem se do sebe nořil, tím více jsem cítil, že mě Bůh volá k něčemu velkému, že mě volá, abych mu dal všechno, abych pro něj všechno opustil.
Jen pomyšlení na to mě naplňovalo strachem, obavami, popíráním, což mě vedlo k tomu, že jsem zcela ignorovala vše, co jsem cítila, chtěla jsem ohluchnout ke všemu, co se kolem mě dělo.
To mě přivedlo k duchovní vyprahlosti, kdy jsem se cítil v církvi špatně, rozpolceně, v té době jsem hledal místo, kde bych se cítil dobře, rozhodl jsem se odejít z práce a najít si jinou, kde jsem vydržel jen jeden měsíc, a dal jsem opět výpověď.
"Bylo to i na svatodušní vigilii, kde jsem při adoraci v modlitbě prosil Boha, aby mi odpustil, že jsem předstíral, že jsem hluchý, že jsem předstíral, že žiji otočený zády k Němu," říká.
V tu chvíli jsem začal znovu cítit všechno, co jsem už dlouho necítil, to volání v mém srdci, ten hlas, který mi říkal: "Pojď a následuj mě." V tu chvíli jsem vstal a řekl: "Ano, chci začít svůj proces v semináři, protože se cítím být povolán k tomuto povolání.
Od té chvíle začal proces s mou rodinou. Nebylo pro ně snadné přijmout mé rozhodnutí, ale Bůh mi uměl postavit do cesty lidi, kteří mi dodávali sílu pro chvíle, které jsem prožíval, a také se dotýkal jejich srdcí, aby dokázali přijmout mé rozhodnutí.
Studoval jsem filozofii v arcidiecézním semináři v Maracaibu ve Venezuele, a když jsem začínal teologická studia, můj biskup rozhodl, že bych měl v zájmu své formace dokončit studia zde ve Španělsku, konkrétně v mezinárodním semináři Bidasoa a na Navarrské univerzitě.
Čelit této situaci znamenalo obnovit své ano, zcela se odpoutat od rodiny a začít toto nové dobrodružství, ale Bůh pro mě nepochybně chystal velké věci i na této straně světa.
