"Jsem Carlo Emmanuel Dy. Pocházím z Filipín. Je mi dvacet tři let. Narodil jsem se ve městě Makati v Manile. Moji rodiče jsou manželé. Mám sestru a bratra, jsme tři. Já jsem z nich nejstarší.

Letos jsem v semináři již sedmým rokem. Nacházím se ve fázi formace. Můj otec pracuje v zahraničí jako lodní údržbář. Byl křižníkem. Moje matka je ženou v domácnosti. Stará se o mé sourozence. U nás vedeme prostý život. V dětství jsem býval ministrantem. Rád sloužím v kostele u svátostí. Doprovázel jsem svého faráře pokaždé, když sloužil mši svatou. Do semináře jsem vstoupil v roce 2016. V loňském roce jsem ukončil bakalářské studium filozofie se zaměřením na klasickou filozofii v semináři svatého Karla ve městě Makati. Poprvé jsem studoval v zahraničí. Je to skvělá příležitost pro naši diecézi i pro naši místní církev. Naše diecéze nemá vlastní filozofickou fakultu. Z Cavite jsme tedy každý den cestovali do semináře svatého Karla. Každý den to trvá dvě hodiny cesty. Vždy bylo vizí našeho biskupa zřídit v naší diecézi vysokou školu. Proto jsme byli vysláni sem. Jsme dva z naší diecéze, kteří byli vysláni sem do Španělska. Jsme první, kteří byli vysláni.

Děkuji dobrodincům, zejména CARF, za podporu potřeb jednotlivých seminaristů, pokud jde o jejich studium a sociální zabezpečení. Děkuji Bohu za jeho dobré srdce. Všichni jste stále v našich stálých modlitbách".

"Touha po kněžském povolání nebyla ani v mých nejdivočejších snech. Přestože naši rodinu považuji za věřící, chodit každou neděli do kostela pro mě byl týdenní boj. Byly doby, kdy mě otec musel doslova vynést z pokoje, abych se dostal ven a šel do kostela. Byly to těžké dny a vštípily mi lenost, že se mi do kostela moc nechce. Vzpomínám si také na dobu, kdy mou jedinou motivací jít do kostela bylo najíst se po mši. Když jsme se po mši nenajedli, byl jsem velmi naštvaný. To byly mé vzpomínky na kostel z dětství.

Mým dětským snem bylo stát se učitelkou. Vždycky jsem obdivovala své učitele z mateřské školy. Měli v sobě něco, co dělalo učení velmi zajímavým, jakési umění, které nás přitahovalo k poslechu. Tuto vlastnost jsem vždy hledal u každého pedagoga, kterého jsem potkal. Pedagogické povolání je pro mě to nejušlechtilejší ze všech. Na naší terase jsme měli malou tabuli a křídu. Se sestrou jsme si hrály na imitaci školy. Já jsem byl učitel a ona žákyně. Když jsme si hráli, býval jsem přísný učitel.

V létě 2014 mě můj nejlepší kamarád ze střední školy pozval, abych se přidal k ministrantům. Zeptal jsem se: "Jsi nemocný?" Zdálo se mi, že ho právě napadlo pozvat mě do kostela a přidat se k ministrantům. Když jsem si však všiml, že se mu líbí dívka, která je členkou sboru, pochopil jsem jeho záměr. Přesto jsem se k němu ze zvědavosti přidal a stal se ministrantem. Rok jako ministrant byl zajímavou zkušeností. Naučil jsem se hodně o liturgii, kázni, zbožnosti, přátelství, podřízenosti a poslušnosti. Až do chvíle, kdy můj nejlepší přítel odešel ze služby. Najednou bez varování zmizel.

Také jsem chtěl odejít ze služby, ale když jsme měli letní tábor pro ministranty, povzbudilo mě to, abych zůstal. Stalo se to v diecézním semináři. Byl to můj první tábor. O táboření jsem nevěděl nic jiného než to, že jsem spal venku nebo ve stanu a seděl u táboráku. Takže ten tábor pro ministranty byl jiný. Byly tam workshopy, talentové soutěže a sporty. Byla to zábava a stálo to za to.

Po roce jsem viděl na Facebooku příspěvek, který zveřejnil diecézní seminář a který oznamoval program pro mladé lidi, aby viděli a zažili život v semináři. Já jsem to ignoroval, ale můj farář ne. Zeptal se mě, jestli mám zájem se do programu zapojit. Odpověděl jsem, že ne. On mi to však zopakoval a povzbudil mě s tím, že nebudu sám, protože ve farnosti budeme čtyři, kteří se do programu zapojí. Další tři byli moji kolegové v duchovní správě. S tím jsem se do programu zapojil. Bylo to každou sobotu odpoledne, ve stejnou dobu jako naše setkání s ministranty. Takže jsme vynechali setkání a exercicie, abychom se mohli zúčastnit programu hledání v semináři. Ten rok jsem byl v desáté třídě. Rodiče se mě ptali na vysokoškolská studia, kde budu studovat. Díky vyhledávacímu programu, který jsem navštěvoval, jsem postupně chtěl vstoupit do semináře. Rodičům jsem neodpověděl. Mimochodem, oni také nevěděli, že navštěvuji zmíněný program v semináři. Mysleli si, že jsem v kostele a účastním se ministrantských setkání. Celý osmiměsíční program hledání jsem absolvoval bez vědomí rodičů.

Když přišel čas, abych se zapsal na univerzitu, řekl jsem rodičům, že chci studovat v semináři. Oni mé přání odmítli. Řekl jsem tedy svému faráři o svém boji. Řekl mi, abych se modlil a nedělal si starosti. Nakonec mi bylo dovoleno vstoupit do semináře na jeden rok. Měli jsme dohodu. Po roce v semináři mi bylo řečeno, abych odešel a studoval jiný obor. Ale první rok v semináři byl nejšťastnějším dnem mého života. Předtím jsem si myslel, že církevní věci jsou jen pro dospělé. Ale když jsem začal studovat katechismus, svátosti, úvod do filozofie, latinu a logiku, řekl jsem si: "To je velmi zajímavé".

Rodiče však nechtěli, abych pokračoval další rok. Dokonce mě šli hledat do semináře. Ale v té době jsem byl ve třídě. Ty časy pro mě byly velmi těžké. Zdálo se mi, že se řídím svou vlastní vůlí, a ne vůlí Boží. Proto je úcta k rodičům Božím přikázáním. Seminární formaci jsem si však zamiloval. Byly to dva roky boje, než nakonec přijali povolání, které jsem si vybral. Věřím, že toto kněžské povolání, které vykonávám, očišťuje povolání mých rodičů k manželskému životu. Každé dva týdny jsme měli rodinný víkend. To znamená, že jsem jezdil domů na víkendový odpočinek. Postupně jsem si všímal obrácení rodiny. Pokaždé, když jsem jel domů na rodinný víkend, modlili jsme se po večeři růženec. Věřím, že Boží milost skrze dobré skutky v každém zvoleném povolání pomáhá ke zlepšení člověka a zaceluje každou ránu z minulosti.

Nyní jsem již sedmým rokem v semináři. Každý rok je pro mě Božím darem. Každý rok je nový. Formace mě učí dobře rozlišovat. Dívat se na věci v jejich novosti. Nezvykat si a nežít rutinní život. Vždyť vytrvalá Pánova láska nikdy nepřestává. Každé ráno je nová, a to ji dělá velkou. Jedinou rutinou, kterou musíme žít, musí být láska k tomu, kdo volá: k Bohu. Milovat Boha nade všechno, protože On nás miloval jako první a zjevil nám to skrze svého Syna, Ježíše Krista.