Aunque las Cortes de Aragón la declararon patrona del reino en 1678, es Zaragoza la que acumula más recuerdos y referencias a esta santa, nacida en el palacio de la Aljafería hacia 1270. A diferencia de otros santos aragoneses, no tiene dedicada una capilla en El Pilar o la Seo, pero la monumental iglesia barroca de la plaza del Justicia está bajo su advocación. También lleva su nombre una de las calles que saliendo de dicha plaza desemboca en una de las arterias más transitadas de Zaragoza: la calle Alfonso.
Ikonografie aragonské infantky a portugalské královny se soustředí především na její hrdinskou dobročinnost, zaměřenou především na chudé a nemocné. Na obraze svatého Karla je zobrazena s královskou korunou a purpurovým pláštěm, plášť drží v obou rukou a je naplněn růžemi.
El rostro, de una tonalidad entre blanquecina y sonrosada, es una muestra de la expresividad barroca, una combinación armoniosa entre lo sublime y lo sencillo. “Delicadeza” es el término que mejor podría definir la imagen. Su contemplación llevará a algunos a disquisiciones sobre dónde empieza la historia y termina la leyenda, pues el repertorio hagiográfico es pródigo en ejemplos de reinas y princesas caritativas que, interrogadas por sus padres o maridos sobre el contenido de los pliegues de sus mantos, enseñan rosas en vez de las monedas o los alimentos destinados a los pobres.
Na to je třeba namítnout, že žádná legenda nemůže zpochybnit svědectví o Alžbětině dobročinnosti, která je výrazem její víry v identifikaci těch, kteří potřebují pomoc. pacienti s Kristem. Byla to světice, která stejně jako ostatní byla pravou matka milosrdenství.
Unos cincuenta años antes de Cristo, el libro de la Sabiduría (1, 8) mostraba el retrato de una época en la que la felicidad pasaba por coronarse de rosas antes de que quedaran marchitas. Pero las rosas siempre tienen espinas y también, por supuesto, la propia vida.
Těchto trnů nebyla ušetřena ani milá, laskavá a inteligentní královna Alžběta. Její rozvinutý plášť z růží je obrazem jejího vlastního života. Všimněte si však, že plášť ukazuje růže, nikoli trny.
A to je to, že Christian nezakrývá realitu života, ale dává jí nové ladění: nadpřirozené, neboť autentické Křesťanský život je ztotožnění se s Kristem.
Úctu ke svatým osvětluje úvaha, že jsou to jiní Kristové. Bez svatých Křesťanství se stává nedostupnějším. Odstraňte svaté a proroky a zůstane nám divák a nehybný Bůh filozofů.
Svatá Alžběto Portugalská, oroduj za mír v našich zemích. Je patronkou válčících území.
Aragonský světec 20. století, svatý Josemaría Escrivá, se o svaté královně jednou zmínil těmito slovy: "Ta laskavá svatost aragonské infantky, královny Isabely Portugalské, jejíž cesta světem byla jako světelné rozsévání míru mezi lidmi a národy".
No cabe un prodigio mayor de síntesis en estas elogiosas palabras. Frente a una “santidad” rigorista y antipática, tenemos aquí un ejemplo de naturalidad, una demostración de que la santidad también puede habitar en los palacios y moverse con soltura en banquetes, audiencias y visitas. En la feria de las intrigas y las mezquindades, la santidad resulta posible si se mueve al compás de la presencia de Dios. Esa presencia se alimentaba en la piedad de Isabel, en el rezo de los salmos y en la misa diaria. De ahí salía la fortaleza de alguien que, a semejanza de la Esther bíblica, bien habría podido decir: “Mi Señor y Dios, no tengo otro defensor que Tú” (Est 4, 17).
Její manžel, král Don Dionis, se často zajímal spíše o galantní trubadúry než o vládní záležitosti. Jeho trvalé nevěry byly veřejně známé, ale Isabela mlčela a často měnila téma hovoru nebo se uchýlila do palácové kaple, když ji rozvášněné jazyky dvořanů chtěly potrápit nejnovějšími zprávami o "galantním životě" jejího manžela.
Alfonsův syn Alfons vůči svému otci, protože ten projevoval známky upřednostňování svých nemanželských bratrů. Královna odjížděla na planinu poblíž Lisabonu, aby se vyhnula střetu mezi vojsky svého manžela a syna, a přestože se jí podařilo mu vyhnout, byla na královský rozkaz uvězněna za hradbami pevnosti Alenquer kvůli nespravedlivému podezření, že sama podnítila Alfonsovu vzpouru. V roce 1325 však opustila pevnost, aby pomohla Donu Dionísovi na smrtelné posteli.
Será entonces cuando el propio rey recordó a Alfonso que la reina era dos veces su madre, pues le dio la vida entre lágrimas y oraciones. Isabel iría al encuentro de Dios en 1336 en Estremoz, en medio del calor y las fatigas del ardiente verano del Alentejo, cuando se dirigía a interponerse entre los ejércitos enfrentados de dos Alfonsos: su hijo, Alfonso IV de Portugal, y su nieto, Alfonso XI de Castilla.
Fue también la pacificadora, pues las bienaventuranzas nos muestran el retrato de los imitadores de Cristo, y llaman hijos de Dios a los que trabajan por la paz (Mt 5,9).
Pouze ti, kdo jsou naplněni Bohem, mají pokoj a mohou ho předávat dál. Pokoj často pramení také z oné laskavé, i když často špatně chápané svatosti, která v druhých vidí jiné Boží děti.
Antonio R. Rubio Plo
Absolvent historie a práva
Mezinárodní spisovatel a analytik
@blogculturayfe / @arubioplo
