Existuje mnoho rozhodnutí, která rodiče činí, aniž by počkali na konzultaci se svými dětmi v otázkách, které budou mít rozhodující dopad na jejich život.
Poskytují jim jídlo, oblečení, teplo a náklonnost ještě předtím, než začnou používat rozum, aniž by o to dobrovolně požádaly, ale je to nezbytné pro jejich udržení při životě. Kromě pokrytí základních životních potřeb však dělají i věci, které budou mít rozhodující vliv na základní přístup k životu.
Představme si například, že s nimi mluvíme určitým jazykem. Osvojení mateřského jazyka je rozhodnutím rodičů, které formuje způsob vyjadřování dětí, jejich nejhlubší kulturní kořeny a dokonce i velmi specifický pohled na jejich přístup ke skutečnosti. Žádný rozumný rodič by se nerozhodl, že na své dítě nebude mluvit, dokud nevyroste, neposlechne si několik jazyků a samo se nerozhodne, který se naučí. Jazyk je velmi důležitým kulturním prvkem ve vývoji lidského života a odkládání jeho osvojení až do věku plnoletosti by bylo velmi vážnou škodou pro intelektuální vývoj nového člověka.
Podobá se však rozhodnutí pokřtít a začít s formací víry tomu, když se s dětmi mluví v jejich rodném jazyce?
Člověk, který nemá víru a neví, co znamená existence Boha, jeho dobrota, jeho způsob jednání ve světě a v lidech, a který nezná hlubší skutečnost křtu, si bude myslet, že to s tím nemá nic společného, že jazyk je nezbytný a víra nikoli. To však neznamená, že jeho hodnocení je rozumné, ale že je spíše způsobeno jeho kulturními nedostatky, nebo dokonce předsudky, které mu brání uvažovat na základě všech skutečných faktů.
Proto, abychom se mohli racionálně zabývat všemi faktory, které jsou s touto problematikou spojeny, je třeba Nejprve je třeba vědět, co znamená být pokřtěn, a pak teprve posoudit situaci.
"...Křest je základem celého křesťanského života, vstupní branou života v duchu a dveřmi, které otevírají přístup k ostatním svátostem...". Katechismus katolické církve
Bůh pro každého člověka vytvořil příběh lásky, který se postupně odhaluje v průběhu života. V míře, v jaké s ním máme blízký vztah, se nám tento příběh zjeví a bude se utvářet. A prvním krokem k tomu, aby se tato blízkost stala účinnou, je křest.
Křesťanská víra považuje Křest jako základní svátost, protože je předpokladem pro přijetí jakékoli jiné svátosti. Spojuje nás s Ježíšem Kristem a připodobňuje nás k němu v jeho vítězství nad hříchem a smrtí.
Ve starověku se podával ponořením. Osoba, která měla být pokřtěna, byla celá ponořena do vody. Stejně jako Ježíš Kristus zemřel, byl pohřben a vstal z mrtvých, byl i nový křesťan symbolicky ponořen do hrobu s vodou, aby se zbavil hříchu a jeho následků a byl znovuzrozen k novému životu.
Křest je vlastně svátost, která nás spojuje s Ježíšem Kristem, uvádí nás do jeho spásné smrti na kříži, a proto je to svátost. nás osvobozuje od moci prvotního hříchu a všech osobních hříchů.a umožňuje nám spolu s ním povstat k životu bez konce. Od okamžiku přijetí se podílíme na božském životě prostřednictvím milosti, která nám pomáhá růst v duchovní zralosti.
Křtem se stáváme údy Kristova těla, bratry a sestrami našeho Spasitele a Božími dětmi.
Jsme osvobozeni od hříchu, vytrženi z věčné smrti a od té chvíle určeni k životu v radosti vykoupených. "Křtem je každé dítě přijato do kruhu přátel, kteří ho nikdy neopustí ani v životě, ani ve smrti. Tento kruh přátel, tato Boží rodina, do níž je dítě od tohoto okamžiku začleněno, ho bude neustále doprovázet, a to i ve dnech smutku, v temných nocích života; bude mu poskytovat útěchu, klid a světlo" (Benedikt XVI., 8. ledna 2006).
"Jděte a získávejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého" (Mt 28,19).
Tato praxe sahá až do nepaměti. Když první křesťané přijali víru a byli si vědomi velkého Božího daru, kterého se jim dostalo, nechtěli o tyto výhody připravit své děti.
Církev nadále zachovává praxi křtu dětí z jednoho zásadního důvodu: než si vybereme Boha, on už vybral za nás.. On nás stvořil a povolal, abychom byli šťastní. Křest není břemeno, naopak, je to milost, nezasloužený dar, který dostáváme od Boha.
Křesťanští rodiče od prvních staletí používali zdravý rozum. Stejně jako matka dlouho neuvažovala o tom, zda má své novorozené dítě nakojit, ale nakrmila ho, když to dítě potřebovalo, stejně jako ho umyla, když bylo špinavé, oblékla ho a zabalila do teplých šatů, aby ho ochránila před nepřízní chladu, stejně jako na něj mluvila a věnovala mu lásku.
Tímto způsobem mu také poskytli tu nejlepší pomoc, kterou každý lidský tvor potřebuje k plnému rozvoji života: očištění duše, Boží milost, velkou nadpřirozenou rodinu a otevřenost pro Boží řeč, aby, až se v něm probudí citlivost a inteligence, mohl uvažovat o světě světlem víry, které mu umožňuje poznat skutečnost takovou, jaká je.
Francisco Varo Pineda
Ředitel výzkumu
Navarrská univerzita
Teologická fakulta
Profesor Písma svatého
Publikováno na http://dialogosparacomprender.blogspot.com/