Dnes vám povíme o kněžském povolání seminaristy Sthabiso Zibaniho v Jihoafrické republice, který se snaží obnovit víru ve své diecézi navzdory ranám minulosti.
Je čtvrtým z pěti sourozenců a synem dvou středoškolských učitelů ekonomie. Jeho rodiče tvořili rodinu, kde se katolická víra nejprve ujala z matčiny strany a později ji po letech od svatby přijal i jeho otec.
Seminarista Sthabiso, který je povoláním budoucí kněz, vyrůstal v rodině zakořeněné v evangeliu a zuluské kultuře, kde se život točil kolem tří pilířů: domova, školy a kostela.
"Náš otec se obrátil pozdě, ale jeho svědectví ve mně zanechalo hluboký dojem. Vyrůstali jsme v typické katolické a zuluské rodině: láska a úcta k Bohu, k sobě navzájem i k cizincům, které jsme považovali za své sousedy.
Rodiče ho i jeho sourozence povzbuzovali, aby objevovali své talenty, a brzy se z něj stalo neposedné a zvídavé dítě: zkoušel fotbal, kriket, debatní kroužky, pěvecký sbor... A jako každý mladík v jeho věku prožíval i tajnou lásku. "Přítelkyni, o které se rodiče nikdy nedozvěděli," přiznává s plachým úsměvem. Od mládí v něm však hořela otázka, kterou nedokázal umlčet: volání stát se knězem.
"Věděl jsem, že si dívku, kterou jsem hluboce miloval, nevezmu. Proto jsem propustil svou přítelkyni a odpověděl na výzvu. Svěřil jsem se Kristu, aby mi dal sílu milovat radikálně, nad rámec romantických zájmů a profesních ambicí," říká.
Jeho rozhodnutí nebylo snadné: aby mohl odpovědět na své povolání, vzdal se studia inženýrství, svého pohodlí a všeho, co znal, aby se vydal na cestu, kterou se před ním nikdo z jeho rodiny nevydal.
Když mluví o svém kněžském povolání, Sthabiso trochu ztiší hlas. Přiznává, že k jeho rozlišování ho inspirovalo mnoho lidí, ale především jeho rodina, především otec: "Ve své rodině jsem se naučil a pozoroval otcovskou lásku, které se nám dostávalo. Mnohé by překvapilo, že inspirací pro kněžský život je můj vlastní otec. I když není knězem, vidím v něm kněžskou ctnost obětavosti, a to i nyní, na prahu stáří".
Po otci to byli jeho farní kněží, kteří mu pomohli objevit Boží vůli v jeho životě. Ale především Kristus: "Dobrý pastýř vidí chromou ovci, kterou jsem, a přichází pro mě. Zvedá mě a nese na svých ramenou. Právě kvůli němu chci být knězem: aby na stejných ramenou našlo útočiště více chromých ovcí".
Diecéze Eshowe jeho žádost přijala a od té doby ho doprovází. Rok strávil ve formačním domě svatého Ambrože pro aspiranty v arcidiecézi Durban a další rok v orientačním semináři svatého Františka Xaverského.
Po této stáži v Jihoafrické republice byl Sthabiso přijat na univerzitu v Jihoafrické republice. Mezinárodní seminář Bidasoa (Pamplona), kde dnes pokračuje ve svém dobrodružství na cestě ke kněžství a kráčí klidným a stálým krokem.
Kulturní kontrast byl obrovský a španělština je pro něj stále obtížná: "Při hodinách a homiliích se někdy ztrácím. Ale vděčím Bohu za to, že jsem se dostal tak daleko," říká bez náznaku stížnosti.
V diecézi Eshowe žije přibližně 2,8 % obyvatel regionu. Byla založena v roce 1921 a až do 80. let 20. století, kdy počet katolíků začal klesat, zaznamenávala trvalý nárůst.
"K tomu přispívá mnoho faktorů. Nejdůležitějším z nich je asi tehdejší politická nestabilita, jejíž pachuť v dnešní společnosti stále přetrvává."
Sthabiso s klidem, s nímž pozoruje svou zemi zpovzdálí, neskrývá bolest, kterou cítí ze současné situace církve vJihoafrické republice. Křesťanství dnes prochází hlubokou krizí identity: kolonialismus zanechal otevřené rány a katolická církev je některými vnímána jako součást této minulosti.
"Většina lidí má pocit, že je kolonialismus připravil o jejich identitu, a proto obviňují katolickou církev a další křesťanské denominace. To vedlo k silné přítomnosti identitární a kulturní politiky, která záměrně vylučuje Boha a církev," vypráví s lítostí, ale neztrácí naději.
K tomu přistupuje vliv západní mystiky smíšené s náboženstvím afrických předků a hluboká hospodářská krize, částečně způsobená politickou korupcí. To vše nutí mnohé pracovat i v neděli a opouštět komunitní život.
"Dobrou lekcí, kterou bychom si mohli vzít z Evropy, je úcta k historickým náboženským památkám... Naše staré kostely chátrají. Bohužel, pokud už lidé nebudou chodit do kostela, na chrámy se postupně zapomene...," lituje.
Jedna jiskřička naděje však hoří jasně: mládež. "Nejživější částí církve v Jihoafrické republice je bezpochyby mládež," říká s přesvědčením.
Mnoho mladých lidí se nenechává strhnout ideologií světa a hledá hluboké důvody, proč věřit, proč žít a proč doufat.
"Právě kvůli krizi identity mladí lidé zkoumají do hloubky. A přestože mnozí z nich sotva vycházejí s penězi, stále mají naději, že jim Bůh dá řešení."
Většina katolických věřících v jeho zemi, zejména mladých, žije skromně, a to jak ve způsobu, jakým se prezentují světu, tak při liturgii. Pro tohoto mladého jihoafrického seminaristu, budoucnost církve je o autenticitě: jednoduchosti, pravdě a věrnosti.
Dnes, v jazyce, který se stále učí, a v kultuře, která se velmi liší od jeho vlastní, podniká Sthabiso tiché, ale pevné kroky k vysvěcení. Ve Španělsku je sotva rok a brzy zahájí druhý ročník bakalářského studia teologie.
Touží se jednoho dne vrátit jako kněz do zraněného srdce své vlasti. Proto má každá hodina, každá modlitba, každé úsilí jasného adresáta: muže a ženy z jeho milovaného Eshowe, žíznící po autentické víře. "Děkuji Bohu za své povolání a z celého srdce si přeji na toto volání odpovědět celou svou láskou.
Nakonec se totiž pastýřovo srdce měří podle zraněných ovcí, které chce potkat a obejmout Kristovou láskou.
Marta Santín, novinář specializující se na náboženství.