Aula Magna v sídle Navarrské univerzity v Madridu hostila fórum Omnes-CARF na téma "Duchovní krize Evropy". Téma, které vzbudilo velké očekávání, což se projevilo i v početném publiku, které se setkání zúčastnilo.
Alfonso Riobó, ředitel Omnes, zahájil fórum Omnes-CARF poděkováním řečníkům a účastníkům za jejich přítomnost a vyzdvihl intelektuální a lidskou úroveň profesora Weilera, který je třetím nositelem Ratzingerovy ceny, jenž se zúčastnil fóra Omnes-CARF. Ředitel Omnes také poděkoval sponzorům, Banco Sabadell a sekci náboženské turistiky a poutí Viajes el Corte Inglés, za jejich podporu tohoto fóra, a také magisterskému studiu křesťanství a kultury Navarrské univerzity.
Zasedání moderovala profesorka María José Roca a představila Josepha Weilera. Roca poukázal na obhajobu "že v Evropě je možná pluralita vizí v kontextu dodržování práv". ztělesněné profesorem Weilerem, který zastupoval Itálii před Evropským soudem pro lidská práva v případu Lautsi v. Itálie, který rozhodl ve prospěch svobody od přítomnosti křížů v italských veřejných školách.
Weiler na začátku své disertační práce zdůraznil, že "krize, kterou Evropa prožívá, není pouze politická, obranná nebo ekonomická. Je to především krize hodnot." V této oblasti Weiler vysvětlil hodnoty, které jsou podle jeho názoru základem evropského myšlení a které nazval "evropskou trojicí": "hodnota demokracie, ochrana lidských práv a právní stát".
Tyto tři zásady jsou základem evropských států a jsou nepostradatelné. Nechceme žít ve společnosti, která tyto hodnoty nerespektuje, tvrdí Weiler, "ale mají problém, jsou prázdné.Mohou se ubírat dobrým nebo špatným směrem.
Weiler tuto prázdnotu principů vysvětlil: demokracie je technologie vlády; je prázdná, protože pokud existuje společnost, kde většina lidí jsou špatní lidé, byla by to špatná demokracie. "Stejně tak nám nepostradatelná základní práva dávají svobodu, ale co s touto svobodou děláme? V závislosti na tom, co děláme, můžeme dělat dobré nebo špatné věci; například můžeme dělat spoustu špatných věcí, které chrání svoboda vyjádření.
Nakonec Weiler upozornil, že totéž platí o právním státě, pokud jsou zákony, z nichž vychází, nespravedlivé.
Tváří v tvář této skutečnosti Weiler obhajuje svůj postulát: lidé se snaží "dát svému životu smysl, který přesahuje naše osobní zájmy".
Před druhou světovou válkou, pokračoval profesor, "tuto lidskou touhu pokrývaly tři prvky: rodina, církev a vlast. Po válce se tyto prvky vytratily, což je pochopitelné, pokud vezmeme v úvahu konotace s fašistickými režimy a jejich zneužívání. Evropa se stává sekulární, církve se vyprazdňují, pojem vlastenectví mizí a rodina se rozpadá. To vše vytváří vakuum. Z toho plyne duchovní krize Evropy: "její hodnoty, 'evropská svatá trojice', jsou nepostradatelné, ale neuspokojují hledání smyslu života. Hodnoty minulosti: rodina, církev a vlast už neexistují. Vzniká tak duchovní vakuum."
Rozhodně se nechceme vrátit do fašistické Evropy. Vezmeme-li si však jako příklad vlastenectví, ve fašistické verzi patří jedinec státu, v demokraticko-republikánské verzi patří stát jedinci.
Ústavní expert se na konferenci ptal, zda je nekřesťanská Evropa možná. Na tuto otázku, pokračoval Weiler, můžeme odpovědět podle toho, jak je křesťanská Evropa definována. Pokud se podíváme na "umění, architekturu, hudbu a také politickou kulturu, nelze popřít hluboký vliv křesťanské tradice na dnešní evropskou kulturu".
Nejsou to však jen křesťanské kořeny, které ovlivnily pojetí Evropy: "v kulturních kořenech Evropy je také významný vliv Athén. Evropa je z kulturního hlediska syntézou Jeruzaléma a Atén.
Weiler upozornil, že kromě toho je velmi příznačné, že před dvaceti lety "ve velké diskusi o preambuli evropské ústavy se začínalo citátem z Perikla (Athény) a mluvilo se o osvícenském rozumu a myšlenka zahrnout do ní zmínku o křesťanských kořenech byla zamítnuta". Ačkoli toto odmítnutí nic nemění na skutečnosti, ukazuje, s jakým postojem přistupuje evropská politická třída k otázce křesťanských kořenů Evropy.
Další možnou definicí křesťanské Evropy by bylo, kdyby zde "existovala alespoň kritická masa praktikujících křesťanů. Pokud tuto většinu nemáme, těžko můžeme mluvit o křesťanské Evropě. "Je to Evropa s křesťanskou minulostí," zdůraznil právník. "Dnes žijeme v postkonstantinovské společnosti. Nyní"řekl Weiler,"církev (a věřící: tvůrčí menšina) musí hledat jiný způsob, jak ovlivňovat společnost"..
Alfonso Riobó, Joseph Weiler a María José Roca. ©Rafael Martín
Joseph Weiler poukázal na tři klíčové body této duchovní krize v Evropě: představu, že víra je soukromou záležitostí, falešnou koncepci neutrality, která je ve skutečnosti volbou sekularismu, a pojetí jednotlivce jako subjektu pouze práv, nikoli povinností:
Weiler jasně vysvětlil, že my Evropané jsme "děti Francouzské revoluce a vidím mnoho křesťanských kolegů, kteří převzali myšlenku, že náboženství je soukromá věc. Lidé, kteří se modlí u stolu, ale nedělají to se svými kolegy v práci, protože si myslí, že je to něco soukromého.
V tomto bodě Weiler připomněl slova proroka Micheáše: "Člověče, bylo ti dáno poznat, co je dobré, co od tebe chce Hospodin: jen abys jednal správně, miloval dobrotu a pokorně chodil se svým Bohem" (Mich 6, 8) a poukázal na to, že "není řečeno, abys chodil skrytě, ale pokorně. Chodit pokorně není totéž jako chodit vskrytu. V postkonstantinovské společnosti si kladu otázku, zda je dobré skrývat svou víru, protože existuje povinnost svědčit."
V této souvislosti Weiler poukázal na další "dědictví Francouzské revoluce". Weiler toto nebezpečí ilustroval na příkladu vzdělávání. Bod, v němž "Američané a Francouzi leží v jedné posteli. Domnívají se, že stát je povinen být neutrální, tj. nesmí dávat přednost jednomu nebo druhému náboženství. A to je vede k tomu, že si myslí, že veřejná škola musí být sekulární, světská, protože kdyby byla náboženská, bylo by to porušení neutrality.
Co to znamená? To znamená, že sekulární rodina, která chce pro své děti sekulární vzdělání, může poslat své děti do státní školy, kterou financuje stát, ale katolická rodina, která chce katolické vzdělání, musí platit, protože je soukromé. Je to falešné pojetí neutrality, protože se rozhoduje pro jednu možnost: sekulární.
Lze to demonstrovat na příkladu Nizozemska a Velké Británie. Tyto národy pochopily, že dnešní společenský rozkol není například mezi protestanty a katolíky, ale mezi věřícími a nevěřícími. Státy financují sekulární školy, katolické školy, protestantské školy, židovské školy, muslimské školy... protože financovat pouze sekulární školy znamená dávat přednost sekulární variantě."
"Bůh nás žádá, abychom chodili pokorně, nechodili vskrytu", Joseph Weiler, Ratzingerova cena 2022.
Poslední část přednášky profesora Weilera se zabývá tzv. "Nová víra je jasným důsledkem sekularizace Evropy: nová víra je dobýváním práv".
Ačkoli, jak tvrdil, pokud právo staví člověka do středu, je to dobré. Problémem je, že o povinnostech nikdo nemluví a postupně se "z jedince stává sebestředný jedinec. Všechno začíná a končí u mě, mám plná práva a žádné povinnosti."
Vysvětlil: "Nesoudím člověka podle jeho náboženství. Znám věřící lidi, kteří věří v Boha a zároveň jsou to hrozní lidé. Znám ateisty, kteří jsou ušlechtilí. Ale jako společnost se něco vytratilo, když se ztratil silný náboženský hlas."
Ale "v nesekularizované Evropě", vysvětluje Weiler, "každou neděli všude zazníval hlas, který hovořil o povinnostech, a byl to hlas legitimní a důležitý. To byl hlas církve. Kennedyho slavný projev nyní nemůže zopakovat žádný politik v Evropě. Budeme moci vidět duchovní důsledky společnosti, která je plná práv, ale nemá žádné povinnosti, žádnou osobní odpovědnost."
Na otázku, jaké hodnoty by měla evropská společnost obnovit, aby se tomuto kolapsu vyhnula, Weiler apeloval především na "osobní odpovědnost, bez níž jsou důsledky velmi velké". Weiler hájil křesťanské hodnoty při vytváření Evropské unie: "Možná, že důležitější než trh byl při vytváření Evropské unie mír."
Weiler tvrdil, že "na jedné straně to bylo velmi moudré politické a strategické rozhodnutí, ale nejen to. Otcové zakladatelé: Jean Monet, Schumman, Adenauer, De Gasperi... přesvědčení katolíci, učinili čin, který ukázal víru v odpuštění a vykoupení. Myslíte si, že bez těchto pocitů by si pět let po druhé světové válce Francouzi a Němci podali ruce, kde se tyto pocity a víra ve vykoupení a odpuštění vzaly, když ne v katolické křesťanské tradici? Je to nejdůležitější úspěch Evropské unie.
Američan židovského původu se narodil v roce 1951 v Johannesburgu, žil v různých částech Izraele a ve Velké Británii, kde studoval na univerzitách v Sussexu a Cambridge. Poté se přestěhoval do Spojených států, kde vyučoval na Michiganské univerzitě, poté na Harvard Law School a na Newyorské univerzitě.
Weiler je uznávaným odborníkem na právo Evropské unie. Joseph Weiler, židovský manžel a otec pěti dětí, je členem Americké akademie umění a věd a obdržel čestné doktoráty Navarrské univerzity a CEU San Pablo ve Španělsku.
Zastupoval Itálii před Evropským soudem pro lidská práva ve věci Lautsi v. Itálie, v níž jeho obhajoba přítomnosti křížů na veřejných místech je zajímavá zejména pro prozíravost jeho argumentů, lehkost jeho analogií a především pro úroveň argumentace, kterou před soudem přednesl, když například uvedl, že "poselství tolerance vůči druhým se nesmí proměnit v poselství netolerance vůči vlastní identitě".
Weiler ve své argumentaci také zdůraznil význam skutečné rovnováhy mezi individuálními svobodami, která je charakteristická pro tradičně křesťanské evropské národy a která "ukazuje zemím, které se domnívají, že by je demokracie nutila zbavit se své náboženské identity, že to není pravda".
Svatý otec František předá 1. prosince v Sala Clementina Apoštolského paláce Ratzingerovu cenu za rok 2022 otci Michelu Fédouovi a profesoru Josephu Halevi Horowitzovi Weilerovi.
María José Atienza.
Publikováno v Církev a nová evangelizace, www.omnesmag.com
