Paliativní péče... eutanazie? Co si dnes lidé myslí o smrti? Mluvit o smrti není v naší kultuře politicky korektní, protože ji považujeme za něco, co je životu cizí; jako by se stala jen kvůli smůle nebo neštěstí.
Ve skutečnosti však ke smrti dochází kdykoli v životě, dokonce i v dětství. Smrt blízkého člověka s sebou nese nesmírnou bolest a zármutek kvůli fyzickému odloučení osoby, která je pro nás tak důležitá. Zahrnuje zármutek pro zesnulého a také zármutek pro nás, kteří jsme ochuzeni o jeho přítomnost.
Konec nemoci je blízkost nenapravitelné smrti. Charakterizuje ji "celistvá nebo úplná bolest umírajícího". Trpí fyzickou, psychickou, duchovní a sociální bolestí.
Je to ukončení života nemocný člověk. Úmyslné způsobení smrti osoby trpící pokročilou, chronickou nebo nevyléčitelnou nemocí. Tato smrt může být způsobena jednáním nebo opomenutím.
Lékaři s bolestí sledují, jak se v tzv. vyspělých společnostech zavádí eutanazie, aby se společnost zbavila otravných lidí, kteří státu přinášejí náklady.
Zároveň jsme rádi, že tam, kde byla zavedena paliativní péče a domácí péče, pacienti a jejich rodiny projevují hlubokou vděčnost.
Ve Španělsku byla paliativní péče v posledních letech zavedena, ale je naléhavě zapotřebí širšího a jednotnějšího rozvoje paliativní péče v celé zemi.
Zastánci zákona o eutanazii využívají kampaně a mobilizace, aby rozjitřili city lidí a snažili se ukázat, že "jinak to nejde".
Jsou založeny na autonomii jednotlivce, pokud si to přeje. Autonomie, která v praxi neexistuje, protože Všichni jsme z definice zranitelní a závislí. A v posledních chvílích života jsme všichni zranitelní zcela zvláštním způsobem..
Humanizace zdravotní péče a zvládnutí utrpení nevyléčitelně nemocného pacienta je dnes naštěstí z lékařského hlediska možná díky správné aplikaci tzv. paliativní péčeLéky jsou podávány v souladu s průvodcem činností založeným na etických zásadách, jimiž se řídí klinické rozhodování.
Solidarita s nevyléčitelně nemocnými a jejich rodinami znamená doprovázet je a poskytovat jim odpovídající prostředky péče. Nikdo by neměl čelit své smrti sám, bez nezbytné pomoci druhých.
Tato solidarita zahrnuje říci ne zanedbávání, nezájmu a zapomnění.. Znamená to říci "ano" blízkosti, lidské vřelosti, poskytování kvalitní péče. Znamená to také říci ano zmírnění sociálního utrpení.
Non-maleficence vychází z Hippokratovy etiky se známým, principem non-maleficence. Primum non nocare. Předpokladem jakéhokoli lékařského zákroku je nikdy neublížit trpícímu člověku.
To zahrnuje kontrolu správné diagnózy terminality a vyvarování se lékařských opatření, která nevedou k dosažení požadovaných cílů.
Vyžaduje, aby byla všem pacientům nabízena stejná řešení. zaručit práva nevyléčitelně nemocných a jejich rodin bez diskriminace..
To bude vyžadovat kontrolu přiměřenosti :
S jednotlivci by se mělo zacházet jako s autonomními a lidem, jejichž autonomie je omezena, by mělo být poskytnuto zázemí. Jedním ze způsobů, jak respektovat autonomii, je v praxi podporovat účast pacienta a jeho rodiny na rozhodování.
Co to znamená?
Vyžaduje neubližování. Maximalizovat možné přínosy a minimalizovat možné škody. Paliativní péče provádí objektivní analýzu přínosů a rizik, uplatňuje komplexní multidisciplinární plán péče. A aplikuje závěrečnou sedaci, pokud je to nutné s protokolem. eticky správné.
S ohledem na výše uvedené se domnívám, že:
Za prvé, že je životně důležité, aby zvyšování povědomí na všech úrovníchLékařské, zdravotnické, sociální, rodinné a individuální problémy. rozdíl mezi "paliativní péčí a eutanazií".
Za druhé, že je životně důležité naturalizace a humanizace závěrečného transu existence a respektování důstojnosti osoby v každém konkrétním případě. Nejdůležitějším okamžikem v životě člověka je okamžik smrti.
Za třetí je nepřijatelné zavedení zákona o eutanazii, při jehož uplatňování dochází k chybám a nedorozuměním. A přesto je naléhavě nutné, aby byl co nejdříve zaveden zákon o paliativní péči.
Ana María Álvarez Silván, emeritní doktor HUVR.
