Julio César Morillo Leal je 33 let a je členem skupiny Diecéze Cabimas, Venezuela. Ve Španělsku pobývá již dva roky, protože ho jeho biskup poslal studovat teologii na Navarrskou univerzitu v Pamploně, aby na této univerzitě a v mezinárodním semináři Bidasoa získal integrální formaci. V tomto svědectví vypráví o svém povolání, některých problémech, kterými jeho země prochází, a o práci katolické církve ve Venezuele.
Dobrý den, jmenuji se Julio César Morillo LealJe mi 33 let a pocházím z oblasti Diecéze CabimasVenezuela. Jsem nejstarší ze dvou bratrů ze skromné rodiny. Odmalička se mi dostávalo velké pozornosti ze strany rodiny, protože jsem v prvních letech svého života vyrůstal u prarodičů na jejich vesnici.
Pak jsem odešla bydlet k rodičům do města a ta změna byla velmi těžká, protože bylo jen málo chvil, kdy jsme mohli být v klidu. Moji rodiče si příliš nerozuměli, a když mi bylo asi 15 let, byla situace tak těžká, že jsem dokonce uvažovala o odchodu z domova, ale v té době se rodiče rozvedli a já zůstala bydlet se sestrou a matkou.
Od tohoto věku jsem musel převzít určité povinnosti v domácnosti a stanovit si různé cíle, které mě vedly k tomu, že jsem se zaměřil na jejich dosažení s velkým úsilím, odhodláním a tvrdou prací. Takto jsem si naplánoval, co chci pro svůj život, a podle toho jsem postupoval, dokud jsem toho nedosáhl.
Rozhodl jsem se studovat inženýrství, protože mám vášeň pro čísla, a proto byly mé sny založeny hlavně na. absolvování inženýrského studia aby pak mohl nejen pracovat v oboru, ale také vyučovat na univerzitní úrovni.
Pokud jde o mé povolání Musím říci, že každý má svůj vlastní příběh a přijímá Pánovo volání k následování určitým způsobem. V mém případě jsem od mládí patřil k různým hnutím a apoštolským skupinám v rámci církve v mé zemi, jako jsou Jovenmisión, Pastoral Juvenil, Cursillos de Cristiandad, Legión de María a jedna konkrétní, Venezuelská rodinná setkáníkde jsem několik let sloužil Bohu.
Zajímavé je, že toto hnutí se zaměřuje na rodinu a v osobním závazku vytvořit budoucí rodinu. K tomu směřoval můj životní projekt, přičemž jsem vždy cítil, že se mi Boží přítomnost v mém profesním projektu, což mě přesvědčilo, že to je to, co pro mě Bůh chce.
Vystudoval jsem obor ropný inženýr a svou profesi jsem vykonával v tomto oboru a jako univerzitní profesor. Byl jsem na vrcholu své profesní kariéry: moje rodina byla velmi spokojená s výsledky, kterých jsem dosáhl. Moji přátelé obdivovali mé úspěchy v tak mladém věku.
Myslela jsem si, že mě to udělá úplně šťastnou, ale ve skutečnosti to tak nebylo. Cítil jsem se trochu prázdný a také jsem cítil, že jsem povolán k něčemu jinému, takže jsem se musel soustředit na to, abych to objevil.
Byl to docela šok, když jsem si uvědomil, že můj projekt selhal navzdory dosavadnímu úspěchu, a tehdy jsem se když jsem se s pomocí svého duchovního vůdce vydal na cestu, na které jsem se snažil Začal jsem tím, že jsem se rozhodl svěřit svou budoucnost do Božích rukou a nechat, aby se v mém životě stala jeho vůle.
V tu chvíli jsem si uvědomil, že zatímco jsem svůj plán uskutečnil, ale nikdy jsem ho nepředložil Bohu k posouzení. abych zjistil, jestli to pro mě opravdu chce, ale jediná moje modlitba byla založena na prosbě o pomoc, abych to mohl uskutečnit, a cítím, že Bůh mi dovolil ji naplnit.
Od té chvíle se začalo odehrávat několik událostí, při kterých mi bylo jasné, že Pán mě požádal, abych se zcela odevzdal Jeho následování: Opustil jsem práci, profesi, studium, dokonce i rodinu, která s tím zpočátku nesouhlasila.
Reakce mé rodiny byla zpočátku velmi odmítavá.. Zřejmě nechápali, jakou změnu znamená opustit všechno, co jsem za ta léta vybudoval, a vydat se na novou cestu. Někteří to považovali za projev mé nezralosti nebo zmatenosti, a dokonce jsem cítil, že se na mě dívají s lítostí a zklamáním.
Tam jsem si vzpomněl na skvělou frázi z knihy Svatý Jan Bosco to mě přimělo více důvěřovat Bohu tváří v tvář tomu, čím jsem procházel: "Když jde o poslání, musíte být ochotni obětovat všechno." Pak jsem se rozhodl, že se vydám na cestu povolání, a Bůh se postupně postaral o to, aby vše bylo na svém místě, doprovázel mou rodinu a zaplnil místo, které jsem v ní zanechal.
Cítil jsem Boží milost, která mě povolala, a proto jsem před více než šesti lety začal svou formaci, a zatím mám velkou radost, když vidím, že sen, který pro mě Bůh měl, se navzdory mým slabostem uskutečňuje.
Julio César Morillo musel už jako teenager převzít doma určité povinnosti a stanovil si různé cíle, které ho vedly k tomu, aby se soustředil na jejich dosažení s velkým odhodláním, nasazením a úsilím. "Takto jsem si navrhl, co chci pro svůj život, a podle tohoto plánu jsem postupoval, dokud jsem toho nedosáhl. Můj život byl ale trochu prázdný. Uvědomil jsem si, že ačkoli jsem si svůj plán vytvořil, nikdy jsem ho nepředložil Bohu, abych zjistil, zda je to to, co pro mě skutečně chce, ale pouze jsem se modlil o pomoc při jeho uskutečňování, a cítím, že Bůh mi dovolil ho naplnit," říká.
Vážná situace, v níž se Venezuela nachází, je již zřejmá.Je obětí nejděsivějšího politického systému, který se změnil v diktaturu, kde jsou porušována lidská práva, pronásledováni ti, kdo smýšlejí jinak, a dochází k četným ústrkům, které postihují veškeré obyvatelstvo, zejména pro nejvíce znevýhodněné, děti, starší lidi a sirotky..
Rodiny jsou většinou rozděleny, protože někteří z nich museli emigrovat do jiných zemí, aby mohli pracovat a podporovat své rodiny ve Venezuele.
Minimální mzda pro zaměstnance je nedostatečná, Nedostatek a neschopnost obstarat si základní zboží je skutečně alarmující, nedostatek léků a zásob v nemocnicích a zdravotnických zařízeních, stejně jako nedávný nedostatek pohonných hmot pro vozidla a krize způsobená současnou pandemií, která ohrožuje celý svět, zhoršily situaci v zemi, která již procházela nejhorší hospodářskou, politickou a sociální krizí ve své historii.
Nejvíce mě znepokojuje, že ti, kteří by takovou situaci mohli kontrolovat, jako první porušují ústavu: Nejvyšší soud, ozbrojené síly a další veřejné moci, které jsou jednoznačně na straně vlády, která nelegitimně zůstává u moci a ovládá zemi, jak se jí to hodí.
V rámci toho všeho, venezuelská církev koná velké dílo snaží se uspokojit potřeby obyvatelstva s pomocí různých mezinárodních nadací, které projevily solidaritu se situací v zemi.
Zřizují proto vývařovny, sociální centra a poskytují léky, což jim mimo jiné umožňuje projevit solidaritu s věřícími, kteří v této době potřebují něco víc než jen svátosti.
Také si myslím, že kladně reagují také apoštolské skupiny. Věnovali se různým charitativním činnostem, pomáhali kněžím ve farnosti a prokazovali svou charakteristickou lásku a oddanost Božím věcem.
"Od mládí jsem patřil k různým hnutím a apoštolským skupinám v církvi v mé zemi, jako jsou Jovenmisión, Pastoral Juvenil, Cursillos de Cristiandad, Legión de María a jedna konkrétní, Venezuelská rodinná setkáníve kterém jsem několik let sloužil Bohu. Zajímavé je, že toto hnutí se zaměřuje na rodinu a na osobní závazek vytvořit budoucí rodinu, tedy na to, na co se zaměřoval můj životní projekt, zatímco ve svém profesním projektu jsem vždy cítil Boží přítomnost, což mě přesvědčilo, že to je to, co pro mě Bůh chce," vysvětluje Julio César.
Modlitba je nejlepším prostředkem, který máme k dispozici, abychom v zemi dosáhli změny.Cílem projektu je podporovat společné dobro, ponechat stranou partikulární zájmy a naplňovat přikázání lásky, které nám zanechal náš Pán.
Proto se každý den modlíme za ty, kdo mají v rukou politickou změnu. Země by se vydala novým směrem k pokroku, přičemž by byla zaručena základní práva občanů: život, vzdělání, zdraví, práce, jakož i rozvoj nového průmyslu a obchodní politiky, které by přispěly k oživení národního hospodářství.
Co Panna Maria z Coromota, patron VenezuelyKéž Pánovo volání i nadále zní v srdcích mladých lidí, abychom s jejich "ano" mohli s Boží pomocí pokračovat v budování naší církve.
