Filipíny, které byly vždy zemí s největším počtem katolíků v Asii, totiž procházejí těžkým obdobím: "Dnes je pozoruhodný dramatický nárůst počtu stoupenců sekt, včetně zednářství," říká s trochou smutku.
Carlo Emmanuel, nejstarší ze tří sourozenců (dívka a chlapec), vzpomíná, že evangelizace na Filipínách nebyla od počátků křesťanství nikdy snadná. První filipínští křesťané byli totiž pronásledováni a pro svou víru obětovali život. Přesto, navzdory výzvám a obtížím evangelizace "v každé farnosti, alespoň v mé diecézi, nenápadně září záblesk naděje díky tiché práci obětavých pastorů."vyjadřuje se s emocemi.
Pro tohoto mladého seminaristu je možné vydávat svědectví o víře a evangelizovat. dobrým příkladem v praktikování a vyznávání naší víry. "Pán nás uschopňuje ke konání dobra a ke spolupráci s ním, když konáme dobro druhým. Dává nám milost povstat z každého pádu způsobeného hříchem. Je čas být inkluzivní církví, protože Pán zachránil celé lidstvo."
A dobrý příklad a svědectví je to, co mladí lidé 21. století, a zejména ti filipínští, hledají. Carlo říká: "Filipínská mládež vždy hledá poctivost. Touží po dobrých příkladech neochvějné víry. Přesvědčují je krásná slova, která se projevují činy. Pokud dospělí tuto integritu ztratí a budou se spoléhat pouze na prázdná nebo přikrášlená slova, mladí lidé jim nebudou věřit.. Navíc potřebují společnost. Doprovázení mladých lidí bylo vždy správným způsobem, jak jim skutečně porozumět.
Carlo Emmanuel dobře zná filipínskou mládež. A proto nabízí několik velmi krásných klíčů, jak přivést mladé lidi blíže k Bohu, které jsou platné pro všechny:
"Mluvím jako součást mládeže, protože jsem byl svědkem mnoha ran, které si mladí lidé nesou z rodinných problémů, ze školy nebo z nepochopení svých přátel. Není to problém, který by se týkal jen filipínské mládeže, ale týká se mládeže obecně na celém světě.
Carlo na základě svých zkušeností říká, že jeho kněžské povolání dozrálo díky dobrému pastýři, který ho doprovázel na jeho cestě. "Pro mě je to dar od Boha. Každý den je příležitostí dělat věci dobře, být věrný v modlitbě, studiu a v životě s druhými.
V mládí si však tuto možnost v životě ani nedokázal představit. Přestože svou rodinu považoval za věřící, chodit každou neděli do kostela pro něj bylo týdenním utrpením. Jeho dětským snem bylo stát se učitelem, protože ke svým učitelům vždycky vzhlížel už od dob, kdy chodil do mateřská škola. "Měli něco zvláštního, co dělalo učení zajímavým, jakési umění, které nás přitahovalo k poslechu. Vzdělání je pro mě nejušlechtilejší povolání ze všech.
V létě 2014 ho jeho nejlepší kamarád ze střední školy pozval do ministrantské skupiny. "Rok v ministrantské službě byl zajímavou zkušeností. Naučil jsem se hodně o liturgii, kázni, zbožnosti, přátelství, pokoře a poslušnosti".
Později téhož roku si všiml příspěvku na Facebooku, který zveřejnil diecézní seminář a který oznamoval program pro mladé lidi, kteří chtějí poznat a zažít život v semináři. Ignoroval to, ale jeho pastýři se rozsvítilo světlo. "Zeptal se mě, jestli mám zájem se do programu zapojit. Řekl jsem, že ne. On to však zopakoval a povzbudil mě s tím, že nebudu sám, protože se připojí i další čtyři spolubratři z farnosti. Další tři byli moji kolegové ve službě. Tak mě přesvědčil a do programu jsem se zapojil".
Toho roku chodil do desáté třídy a rodiče se ho ptali na studium na vysoké škole. Ale on už myslel na seminář. Když nastal čas zápisu na vysokou školu, řekl rodičům, že chce vstoupit do semináře.
"Odmítli mé přání. Tak jsem se se svým bojem svěřil svému faráři. Řekl mi, abych se modlil a nedělal si starosti. Nakonec mi bylo dovoleno vstoupit na rok do semináře. Měli jsme dohodu. Po roce v semináři mi bylo řečeno, abych odešel a studoval jiný obor.. Ale první rok v semináři byl nejšťastnějším dnem mého života.. To bylo v roce 2016, bylo mi 16 let," vzpomíná.
Nakonec jeho rodiče přijali povolání, ke kterému byl povolán. Nyní se s radostí vyjadřuje, že jeho kněžské povolání očišťuje povolání jeho rodičů k manželskému životu a rodina se mnohem více sblížila.
"Postupně jsem si všiml, že se rodina obrátila. Pokaždé, když jsem přijel domů na rodinný víkend, modlili jsme se po večeři růženec. Věřím, že Boží milost skrze dobré skutky v každém povolání pomáhá člověka zdokonalit a zahojit každou ránu minulosti."
Obrácení jeho rodiny spolu se zráním jejich povolání, nemají by bylo možné bez modlitby a doprovázení.
Carlo Emmanuel dy Cabristante by rád zakončil své svědectví prosbou: modlete se za mír ve světě. "Žijeme v současném světě, kde se víra často zdá být bezvýznamná; skutky oběti se zdají být bezvýznamné. S Boží pomocí však díky jeho nekonečnému milosrdenství a milosti putujeme po boku těch, kteří kvůli válce velmi trpí, a to prostřednictvím modliteb a skutků lásky. Možná se ocitneme v jejich situaci, ale jen skrze víru v Ježíše Krista můžeme obstát v každé okolnosti a být jím zachráněni."
Marta SantínNovinář specializující se na náboženské informace.
