První část této recenze si můžete přečíst zde.
Termín Korán je odvozen od semitského kořene qaraʼa ve smyslu recitace nebo recitovaného čtení, tedy žalozpěvu. Již ve starověku používali křesťané a Židé na Blízkém východě ekvivalentní aramejský hlásek qeryan pro označení slavnostního předčítání posvátných textů.
Použití stejného kořene je však ještě starší: ʼAnī qōl qōreʼ ba-midbar (hebrejsky: hlas volajícího na poušti, jako v knize proroka Izajáše, později citované v řečtině v Novém zákoně) má význam volat, volat, hlásat, zpívat.
Korán je posvátný text muslimů, který jim Mohamed zanechal jako dědictví. Pro většinu muslimů je to nestvořené Boží slovo. Je rozdělen do sto čtrnácti kapitol, zvaných súra, s příslušnými verši, zvanými aját.
Pro každého neislámského exegetu je v textu mnoho pasáží, které jsou totožné nebo paralelní s pasážemi v jiných, starších dokumentech, především ve Starém a Novém zákoně, a také s předislámskými zvyky, tradicemi a obyčeji, jako je víra ve skřítky, ǧinn, poutní obřady, legendy o zaniklých národech a uctívání Ka‛by.
Problém koránských pramenů je proto velmi důležitý. Takovými prameny jistě nemůže být něco zapsaného, protože Mohamed, všeobecně považovaný za autora (učenci) nebo nositele (muslimskými věřícími) zjevení uvedeného v Koránu, byl negramotný a nemohl mít samozřejmě osobní přístup k četbě křesťanských a židovských svatých knih.
V důsledku toho se k jejich uším dostaly mnohé náboženské představy křesťanství a judaismu v ústní podobě, a to ve dvou fázích: lidové slavnosti, které se pravidelně konaly v Mekce, kam se často uchylovali proselyté heretických křesťanských a židovských sekt, aby unikli pronásledování v Byzantské říši (to lze odvodit z mnoha heretických křesťanských představ a reminiscencí knih hagad a apokryfních knih, jimiž Korán oplývá).
Jak jsme již řekli, obchodní cesty, které podnikl za poušť (pojmů, které se musel naučit, je opět málo, jsou vágní a neúplné, jak je patrné z citací Koránu).
Viděli jsme tedy, že Mohamed byl okamžitě přesvědčen, že se na něj vztahuje zjevení, které již bylo před ním sděleno jiným národům, Židům a křesťanům, a že pochází ze stejného zdroje, z nebeské knihy, kterou nazval umm al-kitāb.
Komunikace v jeho případě však probíhala s přestávkami, což vyvolávalo posměch protivníků. Viděli jsme také, že Alláh mu často poskytoval neuvěřitelně vhodné odpovědi na jeho požadavky a potíže a napomenutí, jako např:
"Nevěřící říkají: 'Proč vám nebyl Korán zjeven najednou? Ale [věz, ó Muhammade, že] jsme ti ji zjevovali postupně, abychom tak posílili tvé srdce. A kdykoli předloží argument [proti poselství], odhalíme vám pravdu, abyste je mohli vyvrátit na jasnějším a zjevnějším základě.[1]".
Důsledkem této přerušovanosti a Mohamedova zvyku často měnit své verze je fragmentární povaha Koránu a také absence logického a chronologického uspořádání: vše je určeno k okamžitému použití a spotřebě.
To bylo zřejmé již prvním komentátorům Koránu krátce po smrti "proroka" islámu, zejména pokud jde o otázku veršů zrušených pozdějšími verši. Aby se pokusili tuto otázku co nejlépe vyřešit, rozdělili súry na mekkánské a medínské podle doby, v níž byly zjeveny.
Je rozdělena do tří fází: první, která odpovídá prvním čtyřem letům Mohamedova veřejného života, se vyznačuje krátkými, vášnivými a slavnostními súrami s krátkými verši a silným učením, které má připravit mysl posluchačů na Soudný den (yawm al-dīn).
Druhá, zahrnující následující dva roky, v níž nadšení na počátku pronásledování ochladne a vyprávějí se příběhy o životě předchozích proroků, formou velmi podobnou hagadě (rabínská literatura vyprávěcího a homiletického typu); třetí, od sedmého do desátého roku veřejného života v Mekce, rovněž plná prorockých legend, jakož i popisů božích trestů.
Zjistíme, jak velkou změnou prošel M. po hegiře. Súry jsou adresovány židům a křesťanům a přátelský a pochvalný tón, který jim byl vyhrazen v první fázi, se postupně vytrácí a v posledních letech života "proroka" islámu vrcholí skutečným útokem. Z tohoto věku pochází například súra 9, v níž se ve verši 29 požaduje: ponížení:
"Bojujte s těmi, kdož nevěří v Boha a v Den posledního soudu, nerespektují, co Alláh a Jeho posel zakázali, a nenásledují pravé náboženství [islám] z lidu Knihy [židé a křesťané], pokud nesouhlasí s tím, že budou poddaně platit daň [čímž jim bude umožněno žít pod ochranou islámského státu a zároveň si zachovat své náboženství]."
Výsledkem budou zákony, které budou ukládat různá omezení pro ty, kdo se hlásí k židovskému nebo křesťanskému náboženství, například zvláštní oděv, zákaz nošení zbraní a jízdy na koni atd.
Přestože Korán výslovně uznává Pentateuch, Žalmy a Evangelium jako zjevené, existují značné rozdíly mezi islámem a judaismem a ještě větší mezi islámem a křesťanstvím. Tyto rozdíly, jak jsme již řekli, odrážejí kontakty mezi Mohamedem a heretickými křesťanskými sektami, jejichž existence byla v té době zcela běžná jak v Byzantské říši, tak především těsně za jejími hranicemi.
Mezi nejzřetelnější rozdíly patří ty, které se týkají postavy Krista, kdy křesťanské apokryfní knihy mají na Korán zvláštní vliv. Ve svaté knize islámu se například píše: Ježíš je synem Marie a narodil se z panny, a přesto je tato Marie Mojžíšovou sestrou.
Podrobně se vypráví o zázracích, které Ježíš konal od dětství, a připisují se mu jména Mesiáš, Duch Alláhův a Slovo, čímž se staví na úroveň nad ostatní proroky, ale upřesňuje se, že Kristus není nic víc než služebník Alláhův, člověk jako každý jiný; mimo jiné se konstatuje, že k jeho smrti na kříži by nikdy nedošlo: místo Ježíše by bylo ukřižováno jen simulakrum.[2].
Další podstatný rozdíl, který je pro islám něčím naprosto pozemským (další důvod, proč mluvíme o islámu jako o přírodním náboženství), učinil dojem na prosté a drsné obyvatele pouště: zelené zahrady, kouzelné potoky, víno, které neomamuje, panny vždy nedotčené. Není tam nic, co by vyjadřovalo pojem blažené vize a účast věřících na samotném Božím životě: Bůh je lidskému zraku nepřístupný (6/103).
A konečně, mezi další rozdíly patří předurčení lidských činů Alláhem (v tom je islám velmi podobný kalvinismu). V Koránu jsou pasáže, které více či méně podporují svobodnou vůli nebo jí zcela odporují, ale právě ty druhé byly s obratnými korekcemi přijaty sunnitskou ortodoxií, a to proto, aby islámu dodaly punc předurčenosti (maktub, osud každého člověka, je pevně napsán a předem určen Bohem).
Vlastní sepsání Koránu následuje až po Mohamedově smrti, kdy se začaly shromažďovat všechny fragmenty zjevení, které svěřil svým následovníkům. Súry byly seřazeny podle délky (od nejdelší po nejkratší, i když s několika výjimkami, také kvůli nemožnosti logického či chronologického řazení).
Do stejného období spadá i počátek tvrdých bojů a vnitřních rozporů mezi jednotlivými stranami a proudy, které se dusily v krvi, přičemž každá strana si na podporu svých nároků vymýšlela verše a citáty z Koránu à la carte.
Je to arabské slovo, které znamená "vyšlapaná cesta", podobně jako halacha v hebrejštině, a označuje psaný zákon. Ze sémantického hlediska lze oba termíny, arabský i hebrejský, přirovnat k našemu "zákonu" ("přímé" cestě, způsobu následování). Šarí‛a, islámské právo neboli zákon (podle "ortodoxního" sunnitského názoru), vychází ze čtyř hlavních zdrojů:
Když už jsme probrali Korán, podívejme se přímo na další tři zdroje, počínaje sunnou (zvyk, tradice, linie chování předků), což je slovo, které označuje ještě před Mohamedem tradiční zvyky, jimiž se řídil život Arabů. V islámském kontextu tentýž termín definuje soubor výroků, činů a postojů Mohameda podle svědectví jeho současníků.
A právě zde přichází ke slovu ḥadiṯ, tj. vyprávění či popis Muhammadovy sunny podle určitého schématu, založeného na isnād (podpora a výčet ve vzestupném pořadí osob, které o anekdotě referovaly, až po přímého svědka epizody) a matn (text, tělo vyprávění). Tento pramen byl nesmírně potřebný, když v době M. smrti byl islám pouze předlohou toho, co se mělo stát později.
Po dobytí tak rozsáhlých území a následné konfrontaci s novými kulturami bylo také nutné najít řešení problémů a obtíží, s nimiž "posel Boží" nikdy nebyl přímo konfrontován.
A byl to právě Mohamed, kdo byl vyzván, aby sám upřesnil, ačkoli byl již po smrti, řadu bodů, které byly v Koránu pouze naznačeny nebo se jimi nikdy nezabýval, a to v souvislosti s různými obory. Tak vznikl soubor pravdivých, domnělých či falešných tradic v době, kdy každá z frakcí bojujících uvnitř islámu tvrdila, že má Mohameda na své straně, a připisovala mu ten či onen výrok, přičemž vytvářela celé aparáty zcela nespolehlivých svědectví.
Metoda, která byla přijata k zastavení tohoto přetékajícího toku, byla velmi svévolná. Nebyla totiž využita textová analýza a vnitřní evidence textů (totéž lze říci o exegezi koránu, která téměř neexistuje), což je v křesťanství kritérium par excellence pro určení a ověření pravosti textu.
Naopak se spoléhalo výhradně na pověst ručitelů: pokud byl tedy řetězec svědků dostatečný, mohlo být cokoli uznáno za pravdivé. V této souvislosti je třeba poznamenat, že tradice definované jako nejstarší a nejbližší Mohamedovi jsou nejméně spolehlivé a nejvíce uměle vykonstruované (což lze zjistit i z přílišné afektovanosti jazyka).
Třetím zdrojem islámského práva neboli šaríou je qiyās neboli dedukce analogií, díky níž bylo na základě zkoumání určených a vyřešených otázek nalezeno řešení jiných, nepředvídaných. Kritériem je v tomto případě ra'y, tj. úhel pohledu, intelektuální názor, úsudek nebo osobní názor. Zmíněný pramen se stal nezbytným od úsvitu islámu, protože, jak jsme viděli, nesoulad Koránu a ḥadīṯ způsobil značný zmatek a vedl k tomu, že pro první dva prameny vstoupila v platnost tradice zrušeného a zrušujícího.
Pokud by však qiyās nestačil k vyřešení všech nevyřešených otázek, byl vložen čtvrtý zdroj, vox populi neboli iǧmā‛ (lidový konsensus), který měl poskytnout pevný základ pro celý právní a doktrinální aparát. Tento zdroj se zdál být více než opodstatněný jak pro citáty z Koránu, tak pro některé hadīṯ, v jednom z nichž Mohamed prohlašoval, že jeho komunita nikdy nechybuje.
Může spočívat v doktrinální shodě dosažené doktory práva; v konsensu o provádění, pokud se týká zvyklostí zavedených v běžné praxi; v tichém souhlasu, i když ne jednomyslném, právníků v případě veřejných činů, které nezahrnují odsouzení kohokoli.
Konstruktivní práce při odvozování práva ze čtyř uvedených zdrojů (Korán, sunna, qiyās a iǧmā‛) se nazývá iǧtihād (da ǧ-h-d, stejný kořen jako u pojmu ǧihād) neboli "intelektuální úsilí". Zmíněné úsilí, skutečné vypracování pozitivního islámského práva, založené však na "zjeveném" slově, trvalo přibližně do 10. století, kdy se zformovaly právní školy (maḍhab), po nichž se "brány iǧtihād" považují za oficiálně uzavřené. Od té doby lze pouze přijímat to, co již bylo ustáleno, bez zavádění dalších inovací (bid‛a).
Nejpřísnější jsou v tomto ohledu wahhábisté (zakladatel Muḥammad ibn ‛Abd-el-Waḥḥḥab: wahhábistické učení je oficiální doktrínou království Saúdů, absolutních monarchů Saúdské Arábie) a salafisté (zakladatelé a hlavní představitelé: Muslimští bratři jsou součástí tohoto proudu).
Podle názoru obou hnutí byly do islámské doktríny vneseny přílišné inovace, a proto je nutné vrátit se k počátkům, do zlatého věku, do doby otců (salafů), zejména do doby Mohamedova života v Medíně a jeho prvních nástupců neboli chalífů.
Než budeme pokraĉovat dále, mŧţeme říci pár slov o pojmu ǧihād. Muslimské právo považuje svět za rozdělený do dvou kategorií: dār al-islām (dům islámu) a dār al-ḥarb (dům války): proti druhému jmenovanému jsou muslimové ve stavu neustálé války, dokud se celý svět nepodřídí islámu.
ǧihád je v islámském právu tak důležitý, že je téměř považován za šestý pilíř islámu. V tomto smyslu existují dvě povinnosti bojovat: kolektivní (farḍ al-kifāya), když je dostatečný počet vojáků; individuální (farḍ al-‛ayn), v případě nebezpečí a obrany muslimské komunity.
Existují dva typy ǧihād, jeden malý a jeden velký. Prvním je povinnost bojovat za šíření islámu, druhým je každodenní a neustálé individuální úsilí na cestě k Bohu, v praxi cesta obrácení.
Právě díky ǧihádu padlo mnoho křesťanských zemí, nejčastěji kapitulací, do rukou islámu a v tomto případě i jejich obyvatel, považovaných za "lid smlouvy" neboli ahl al-ḏimma, nebo prostě ḏimmí, se stali státem chráněnými poddanými, občany druhé kategorie podléhajícími placení kapitulační daně, zvané ǧizya, a daně z vlastněných pozemků, ḫarāǧ.
Podle tohoto učení byla koexistence dvou přirozeností v Kristu, jedné lidské (nesoucí zlo) a jedné božské (nesoucí dobro), nepředstavitelná. Proto byl Kristus v době ukřižování buď nahrazen někým jiným, nebo byla celá epizoda iluzí. V tomto smyslu se vyjadřoval už Šimon Mág (citovaný ve Skutcích apoštolů) a jemu a jeho gnostickým stoupencům jako by odpovídal už Jan v 1J 4, 1-2: "Každý duch, který vyznává, že Ježíš Kristus přišel v těle, je z Boha"; a také J 1, 14: "A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi".
Zde si můžete přečíst třetí část této recenze.
Gerardo Ferrara
Absolventka historie a politologie se specializací na Blízký východ.
Zodpovídá za studenty na Univerzitě Svatého Kříže v Římě.
