Aquí puedes leer la primera entrega de este análisis.
Termín "Korán" je odvozen od semitského kořene qaraʼa ve smyslu recitace nebo recitovaného čtení, tedy žalozpěvu. Již ve starověku používali křesťané a Židé na Blízkém východě ekvivalentní aramejský hlas, qeryan, pro označení slavnostního přednesu posvátných textů. Použití stejného kořene je však ještě starší: ʼAnī qōl qōreʼ ba-midbar (hebrejsky: hlas volajícího na poušti, jako v knize proroka Izajáše, později citované v řečtině v Novém zákoně) má význam volat, volat, hlásat, zpívat.
Korán je svatým textem muslimů. Pro většinu muslimů je to nestvořené Boží slovo. Je rozdělena do sto čtrnácti kapitol, nazývaných súra, s příslušnými verši, nazývanými aját. Pro každého neislámského exegetu je v textu mnoho pasáží, které jsou totožné nebo paralelní s pasážemi v jiných, starších dokumentech, především ve Starém a Novém zákoně, a také s předislámskými zvyky, tradicemi a obyčeji, jako je víra ve skřítky, ǧinn, poutní obřady, legendy o zaniklých národech a uctívání Ka‛by.
El problema de las fuentes coránicas es, por lo tanto, muy importante. Dichas fuentes no pueden sin duda alguna ser algo escrito, ya que Mahoma, considerado universalmente autor (por los académicos) o portador (por los creyentes musulmanes) de la revelación reportada en el Corán, era analfabeto y no podía, por supuesto, tener acceso personal a la lectura de libros sagrados cristianos y judíos.
Por consiguiente, es en forma oral que muchas nociones religiosas del cristianismo y el judaísmo llegaron a sus oídos, y esto en dos fases: los festivales populares que se celebraban periódicamente en La Meca, donde los prosélitos de sectas heréticas cristianas y judías a menudo se refugiaban para escapar de la persecuciones en el Imperio Bizantino (eso se puede deducir de muchas nociones cristianas heréticas y reminiscencias de los libros de haggadah y de libros apócrifos de los que abunda el Corán) y, como dijimos, los viajes comerciales que M. realizó más allá del desierto (también en este caso las nociones que tuvo que aprender son pocas, imprecisas e incompletas, como se desprende de las citas coránicas).
Viděli jsme tedy, že Muḥammad byl okamžitě přesvědčen, že se na něj vztahuje zjevení, které již bylo před ním sděleno jiným národům, Židům a křesťanům, a že pochází ze stejného zdroje, z nebeské knihy, kterou nazval umm al-kitāb. Komunikace v jeho případě však probíhala s přestávkami, což vyvolávalo posměch jeho protivníků. Viděli jsme také, že Alláh mu často poskytoval neuvěřitelně vhodné odpovědi na jeho požadavky a potíže a napomenutí, jako např. následující:
"Nevěřící říkají: 'Proč vám nebyl Korán zjeven najednou? Ale [věz, ó Muhammade, že] jsme ti ji zjevovali postupně, abychom tak posílili tvé srdce. A kdykoli předloží argument [proti poselství], odhalíme vám pravdu, abyste je mohli vyvrátit na jasnějším a zjevnějším základě.[1]".
Důsledkem této přerušovanosti a Mohamedova zvyku často měnit své verze je fragmentární charakter Koránu a také absence logického a chronologického uspořádání: vše je určeno k okamžitému použití a spotřebě. To bylo zřejmé již prvním komentátorům Koránu krátce po smrti "proroka" islámu, zejména pokud jde o otázku veršů zrušených pozdějšími verši. Ve snaze co nejlépe vyřešit tuto otázku byly súry rozděleny na mekkánské a medínské podle období, ve kterém byly zjeveny.
La caligrafía y ornamentación antigua del Corán India probablemente antes de 1669 DC.
Je rozdělena do tří fází: a první, odpovídající prvním čtyřem letům Mohamedova veřejného života, charakterizované krátkými, vášnivými a slavnostními sůrami s krátkými verši a silnými poučeními, které měly připravit mysl posluchačů na soudný den (yawm al-dīn); druhý, zahrnující následující dva roky, v němž nadšení na počátku pronásledování ochladne a vyprávějí se příběhy o životě předchozích proroků, formou velmi podobnou hagadě (rabínská literatura vyprávěcího a homiletického typu); třetí, od sedmého do desátého roku veřejného života v Mekce, rovněž plný prorockých legend, jakož i popisů božích trestů.
Zjistíme, jak velkou změnou prošel M. po hegiře. Súry jsou adresovány židům a křesťanům a přátelský a pochvalný tón, který jim byl vyhrazen v první fázi, se postupně vytrácí a v posledních letech života "proroka" islámu vrcholí skutečným útokem. Z tohoto věku pochází například súra 9, v níž se ve verši 29 požaduje: ponížení:
"Bojujte s těmi, kdož nevěří v Boha a v Den posledního soudu, nerespektují, co Alláh a Jeho posel zakázali, a nenásledují pravé náboženství [islám] z lidu Knihy [židé a křesťané], pokud nesouhlasí s tím, že budou poddaně platit daň [čímž jim bude umožněno žít pod ochranou islámského státu a zároveň si zachovat své náboženství]."
Výsledkem budou zákony, které budou ukládat různá omezení pro ty, kdo se hlásí k židovskému nebo křesťanskému náboženství, například zvláštní oděv, zákaz nošení zbraní a jízdy na koni atd.
Aunque el Pentateuco, los Salmos y el Evangelio son admitidos explícitamente como revelados por el Corán, existen diferencias considerables entre el islam y el judaísmo, y aún más entre el islam y el cristianismo. Estas divergencias, como dijimos, reflejan los contactos entre Mahoma y las sectas heréticas cristianas, cuya existencia en esa época era algo bastante común tanto en el Imperio Bizantino como, sobre todo, justo fuera de sus fronteras.
Entre las divergencias más evidentes, están aquellas relacionadas con la figura de Cristo, por las cuales los libros apócrifos cristianos ejercen una particular influencia sobre el Corán. En el libro sagrado del Islam, por ejemplo: Jesús es el hijo de María y nació de un nacimiento virginal, y sin embargo, esta María es la hermana de Moisés; los milagros realizados por Jesús desde la infancia se narran con gran detalle, y se le atribuyen los nombres de Mesías, Espíritu de Alá y Palabra, colocándolo en un nivel de superioridad con respecto a los otros profetas, pero se especifica que Cristo no es más que un siervo de Alá, un hombre como los demás; se establece, entre otras cosas, que su muerte en la cruz nunca habría ocurrido: en lugar de Jesús, solo un simulacro habría sido crucificado[2].
Další podstatný rozdíl, který je pro islám něčím naprosto pozemským (další důvod, proč mluvíme o islámu jako o přírodním náboženství), učinil dojem na prosté a drsné obyvatele pouště: zelené zahrady, kouzelné potoky, víno, které neomamuje, panny vždy nedotčené. Není tam nic, co by vyjadřovalo pojem blažené vize a účast věřících na samotném Božím životě: Bůh je lidskému zraku nepřístupný (6/103).
A konečně, mezi další rozdíly patří předurčení lidských činů Alláhem (v tom je islám velmi podobný kalvinismu). V Koránu jsou pasáže, které více či méně podporují svobodnou vůli nebo jí zcela odporují, ale právě ty druhé byly s obratnými korekcemi přijaty sunnitskou ortodoxií, a to proto, aby islámu dodaly punc předurčenosti (maktub, osud každého člověka, je pevně napsán a předem určen Bohem).
Vlastní sepsání Koránu následuje až po Mohamedově smrti, kdy se začaly shromažďovat všechny fragmenty zjevení, které svěřil svým následovníkům. Súry byly seřazeny podle délky (od nejdelší po nejkratší, i když s několika výjimkami, také kvůli nemožnosti logického nebo chronologického řazení). Do stejného období spadá i počátek tvrdých bojů a vnitřních rozporů mezi různými stranami a proudy, bojů, které se dusily v krvi, přičemž každá strana si na podporu svých nároků vymýšlela verše a citáty z Koránu à la carte.
Je to arabské slovo, které znamená "vyšlapaná cesta", podobně jako halacha v hebrejštině, a označuje psaný zákon. Ze sémantického hlediska lze oba termíny, arabský i hebrejský, přirovnat k našemu "zákonu" ("přímé" cestě, způsobu následování). Šarí‛a, islámské právo neboli zákon (podle "ortodoxního" sunnitského názoru), vychází ze čtyř hlavních zdrojů:
Když už jsme probrali Korán, podívejme se přímo na další tři zdroje, počínaje sunnou (zvyk, tradice, linie chování předků), což je slovo, které označuje ještě před Mohamedem tradiční zvyky, jimiž se řídil život Arabů. V islámském kontextu se tímto pojmem označují všechny Mohamedovy výroky, činy a postoje podle svědectví jeho současníků. A právě zde přichází ke slovu ḥadiṯ, tj. vyprávění či popis Muhammadovy sunny podle určitého schématu, založeného na isnād (podpora a výčet ve vzestupném pořadí osob, které o anekdotě referovaly, až po přímého svědka epizody) a matn (text, tělo vyprávění). Tento pramen byl nesmírně potřebný, když v době M. smrti byl islám jen nástinem toho, co se mělo stát později. Po dobytí tak rozsáhlých území a následné konfrontaci s novými kulturami bylo také nutné najít řešení problémů a obtíží, s nimiž "posel Boží" nikdy nebyl přímo konfrontován.
Y fue precisamente a Mahoma a quien se recurrió para que él mismo pudiera especificar, aunque ya había fallecido, una serie de puntos que solo se intuyen en el Corán o que nunca se abordaron, en relación con varias disciplinas. Así, se creó un conjunto de tradiciones verdaderas, presuntas o falsas en un momento en que cada una de las facciones que luchaban dentro del islam afirmaba tener a Mahoma de su lado y le atribuía esta o aquella afirmación, construyendo aparatos enteros de testimonios totalmente desconfiados.
El método que se adoptó para detener este flujo desbordante fue extremadamente arbitrario. De hecho, no se utilizó el análisis textual y ni la evidencia interna de los textos (lo mismo se puede decir con respecto a la exégesis coránica que es casi inexistente), que es el criterio por excelencia, en el cristianismo, para determinar y verificar la autenticidad de un texto. Por lo contrario, se confió exclusivamente en la reputación de los garantes: si, por lo tanto, la cadena de testigos era satisfactoria, cualquier cosa podía ser aceptada como verdadera. Hay que señalar, con relación a ello, las tradiciones definidas como más antiguas y cercanas a Mahoma son las menos confiables y que más han sido construidas artificialmente (algo que también es posible averiguar por la excesiva afectación del idioma).
Třetím zdrojem islámského práva neboli šaríou je qiyās neboli dedukce analogií, díky níž bylo na základě zkoumání určených a vyřešených otázek nalezeno řešení jiných, nepředvídaných. Kritériem je v tomto případě ra'y, tj. úhel pohledu, intelektuální názor, úsudek nebo osobní názor. Zmíněný pramen se stal nezbytným od úsvitu islámu, protože, jak jsme viděli, nesoulad Koránu a ḥadīṯ způsobil značný zmatek a vedl k tomu, že pro první dva prameny vstoupila v platnost tradice zrušeného a zrušujícího.
Pokud by však qiyās nestačil k vyřešení všech nevyřešených otázek, byl vložen čtvrtý zdroj, vox populi neboli iǧmā‛ (lidový konsensus), který měl poskytnout pevný základ pro celý právní a doktrinální aparát. Tento zdroj se zdál být více než oprávněný jak pro citáty z Koránu, tak pro některé hadíṯ, v jednom z nichž Mohamed tvrdil, že jeho komunita nikdy nechybuje. Může se jednat o doktrinální konsensus dosažený doktory práva; o konsensus při provádění, pokud se jedná o zvyklosti zavedené v běžné praxi; o tichý souhlas, i když ne jednomyslný, právníků v případě veřejných činů, které nezahrnují odsouzení kohokoli.
El trabajo constructivo para deducir el derecho de las cuatro fuentes indicadas (Corán, sunna, qiyās e iǧmā‛) se llama iǧtihād (da ǧ-h-d, la misma raíz que el término ǧihād), o “esfuerzo intelectual”. El esfuerzo en cuestión, una verdadera elaboración del derecho positivo islámico, basado sin embargo en una palabra “revelada”, duró hasta alrededor del siglo X, cuando se formaron las escuelas jurídicas (maḍhab), después de lo cual “las puertas iǧtihād” se consideran oficialmente cerradas. Desde entonces, tan solo se puede aceptar lo que ya se ha resuelto, sin introducir más innovaciones (bid‛a).
Los más rígidos en este sentido son los wahabitas (fundados por Muḥammad ibn ‛Abd-el-Waḥḥab: la doctrina wahabita es la oficial del reino de los Sa‛ūd, monarcas absolutos de Arabia Saudita) y los salafistas (fundadores y principales exponentes: Ǧamal al-Dīn al-Afġāni e Muḥammad ‛Abduh, siglo XIX; los Hermanos musulmanes son parte de esta corriente). Según la visión de ambos movimientos, dentro de la doctrina islámica se introdujeron innovaciones excesivas; por lo tanto, es necesario volver a los orígenes, a la edad de oro, la de los padres (salaf), en particular la de la vida de Mahoma en Medina y de sus primeros sucesores, o califas.
Než budeme pokraĉovat dále, mŧţeme říci pár slov o pojmu ǧihād. Muslimské právo považuje svět za rozdělený do dvou kategorií: dār al-islām (dům islámu) a dār al-ḥarb (dům války): proti druhému jmenovanému jsou muslimové ve stavu neustálé války, dokud se celý svět nepodřídí islámu. V islámském právu je ǧihád tak důležitý, že je téměř považován za šestý pilíř islámu. V tomto smyslu existují dvě povinnosti bojovat: kolektivní (farḍ al-kifāya), pokud je dostatečný počet vojáků, a individuální (farḍ al-‛ayn), v případě nebezpečí a obrany muslimské komunity.
Existují dva typy ǧihād, jeden malý a jeden velký. První je povinnost bojovat za šíření islámu, druhou je každodenní a neustálé individuální úsilí na cestě k Bohu, v praxi cesta konverze. Právě díky ǧihádu padlo mnoho křesťanských zemí, nejčastěji kapitulací, do rukou islámu a v tomto případě i jejich obyvatel, považovaných za "lid smlouvy" neboli ahl al-ḏimma, nebo prostě ḏimmí, se stali chráněnými poddanými státu, občany druhé kategorie, kteří podléhají placení kapitulační daně, zvané ǧizya, a daně z vlastněné půdy, ḫarāǧ.
Gerardo Ferrara
Absolventka historie a politologie se specializací na Blízký východ.
Zodpovídá za studenty na Univerzitě Svatého Kříže v Římě.
