Povolání a svědectví Giovanniho, který se narodil 29. července 1992 v italském Reggio Emilia, ukazuje, jak Bůh jedná v konkrétních věcech, rozsévá znamení, probouzí otázky a otevírá cesty.
Tento mladý muž dokončuje bakalářské studium teologie v Římě, a to díky programu podpora nadace CARFKněží misionáři z Bratrstva svatého Karla Boromejského, společenství kněží misionářů, které se zrodilo v srdci hnutí za společenství a osvobození.
Několik dní před svým kněžským svěcením, které se konalo 21. června, se s námi podělil o svou životní cestu.
"Jmenuji se Giovanni Ferrari a narodil jsem se 29. července 1992 v Reggio Emilia, malém městě mezi Milánem a Bolognou. Je to země rolníků, prostých a pracovitých lidí, ale také přívětivých a bohatých na hodnoty.
Narodil jsem se v katolické rodině, kde se na mě víra přenášela osmózou prostřednictvím mnoha přátel, kteří vždy procházeli naším domem. Kromě starší sestry jsme dostali dar v podobě nevlastní sestry z Nigérie, která obohatila a rozšířila obzory naší rodiny.
Jako dítě jsem fotbal miloval, ale brzy jsem se musel smířit s tím, že se ze mě nikdy nestane profesionální fotbalista. Na druhou stranu se mi dařilo ve škole a během středoškolských let se ve mně zrodila touha stát se jednou soudcem. Přitahovala mě představa, že položím život za ideál spravedlnosti, ideál, který byl často zmařen realitou. Mnohé situace nespravedlnosti se mě hluboce dotýkaly a povolání soudce mi připadalo jako konkrétní způsob, jak na ně reagovat.
Na střední škole jsme navázali první důležitá přátelství, nejprve ve farnosti a pak v organizaci, která shromažďovala prostředky na misie v Latinské Americe, kde jsme ve volném čase vykonávali manuální práce.
Postupně jsem si uvědomil, že přátelství, která stojí za to pěstovat, jsou ta, s nimiž sdílím ideál, kterému stojí za to se oddat. V těch letech jsem se rozhodl skončit s fotbalem a věnovat se více dobrovolnictví.
Příklad otce Daniele BadialiBadiali, italský misionářský kněz zabitý v Peru v roce 1997 poté, co se nabídl jako rukojmí místo misionáře. Otec Badiali sloužil s prostotou a obětavostí mezi chudými v diecézi Huari. Pro své svědectví víry a radikální lásky je považován za mučedníka..
"Jako teenager jsem poznal její příběh. Čím více jsem četl jeho dopisy, tím více jsem chtěl žít intenzivní a zcela oddaný život jako on. Spíše než jako život zkrácený mi to připadalo jako život naplněný.
Život šel svou cestou a já se rozhodl zapsat na práva, abych si splnil svůj sen stát se soudcem. V prvních letech studia jsem se setkal s příběhem dalšího kněze, který mě hluboce zasáhl: otce. Anton Lulialbánský jezuita, který za komunistického režimu strávil většinu života ve vězení a na nucených pracích.
Své svědectví zakončil slovy, že to nejcennější v jeho životě byla věrnost Kristu. Já, který jsem měl všechno, jsem nemohl být tak svobodný a šťastný jako tento muž, který pro lásku k jednomu člověku všechno ztratil.
"Tehdy jsem se rozhodl strávit čtyři měsíce v Brazílii na diecézní misii, abych zjistil, zda je pro mě možnost se takto obětovat, nebo ne. Během těchto měsíců jsem na pouti do mariánské svatyně pocítil silné tušení, že mám všeho nechat a vstoupit k jezuitům, ale toto přesvědčení trvalo jen tři dny. Když jsem se vrátil z Brazílie, vrátil jsem se na univerzitu, jako by se nic nestalo.
Brzy poté jsem se setkal s novými kněžími, kteří právě přijeli do mého města. Byli mladí, žili spolu, byli přátelští a inteligentní a bylo radost s nimi být. Patřili k Bratrstvo svatého Karlaspolečenství misionářských kněží spojené s charismatem společenství a osvobození, hnutí založené donem Luigi Giussani.
Díky pozvání jednoho přítele na aperitiv s těmito kněžími se zrodilo přátelství, které postupně přerostlo ve všeobjímající. Chodil jsem k nim na večeři, učit se, hrát si, dívat se na filmy... můj život, stejně jako život mnoha přátel, se točil kolem tohoto domu kněží.
Cítila jsem, že Pán tímto setkáním odpovídá na všechny touhy odevzdat se mu, které jsem prožívala před lety. "Proč se u nich cítím tak doma?" byla otázka, kterou jsem v sobě měla, ale zatím jsem se neodvažovala ji položit.
"Zlom nastal, když mi po roce a půl nemoci zemřel ve věku 24 let můj drahý přítel. Jmenoval se Cristian a svou nemoc prožíval svatě.
Jeden z těchto kněží krátce před svou smrtí v homilii řekl, že skrze Kristův život se Bůh každého ptá: "Chceš mi dát svůj život? Chceš mi ho dát za celý svět? Každý si musí ve svém srdci připravit odpověď". Já už jsem věděl, jaká je moje odpověď, ale ještě jsem potřeboval čas".
"Po ukončení studia jsem několik let pracoval v advokátní kanceláři v Miláně a absolvoval školu pro právnické profese, která mě kvalifikovala pro výběrové řízení na magistrát.
Ale když už jsem byl připraven podat přihlášku, uvědomil jsem si, že nastal čas udělat důležitý krok: vstoupit do semináře. Chápal jsem touhu vzdát se snu o kariéře a rodině ve prospěch naděje na plnohodnotný život ve ctnostech čistoty, kněžství, společného života a poslání.
Jak napsal von Balthasar, intuice byla příliš silná, že ".vzdát se všeho, nakonec by to všechno vyhrál."".
"Tak jsem se rozhodl vstoupit do soutěže o Seminář Bratrstva svatého Karla Boromejského v roce 2018. 21. června jsem byl vysvěcen na jáhna a brzy odjedu na misie.
Dnes mohu jen říci, že mi Bůh dal mnohem víc, než jsem si kdy dokázal představit, především plnost smyslu mého života.
Rád bych poděkoval nadaci CARF a všem jejím dárcům za cennou pomoc, které se mi dostalo během těchto let studia, a za modlitby.
Tyto roky v Papežská univerzita Svatého kříže byly velmi formativní. Díky setkání s mladými lidmi z celého světa jsem mohl ocenit univerzálnost církve a získat vynikající teologickou formaci.
Za to všechno jsem vám hluboce vděčný za vaši pomoc a za krásnou službu, kterou poskytujete celé církvi.
Gerardo FerraraAbsolventka historie a politologie se specializací na Blízký východ. Vedoucí studentského sboru na Papežské univerzitě Svatého kříže v Římě.
