Gustavo Zamudio patří k nové skupině mladých peruánských kněží, kteří ve svých diecézích přebírají důležitou odpovědnost. V pouhých 32 letech je již farářem ve farnosti Neposkvrněného početí Panny Marie, ve městě LimaNeúnavně se snaží přinášet evangelium do všech koutů společnosti, která také prochází rychlou sekularizací.

Jeho příběh - jak sám vypráví nadaci CARF - byl velmi podobný příběhu mnoha dalších dětí ve čtvrti La Victoria, hustě obydlené čtvrti Limy. Jednoho dne se však Bůh hluboce dotkl jeho srdce a v 17 letech vstoupil do semináře Santo Toribio de Lima. "Věnoval jsem se studiu, ale především jsem trávil hodně času hraním fotbalu s kamarády," říká o svém dětství.

Jeho rodina byla katolického vyznání a byla velmi oddaná Seňorovi de los Milagros.Od dětství jsem ho chtěl nosit na ramenou, ale do kostela jsem nechodil pravidelně. Přesto dodává: "Nikdy jsem nezpochybňoval existenci Boha, i když později jsem se musel dozvědět více o tom, co znamená věřit v Ježíše Krista." A tak jsem se rozhodl věřit v Boha.

Skupina mladých akolytů

Právě v době dospívání, kdy mu bylo pouhých 13 let, začal svůj profesní proces. "Jeptiška z řádu Dcer Panny Marie od Srdce Ježíšova, která byla mou učitelkou náboženství. Ve škole mě pozval, abych se připojil ke skupině chlapců, kteří se scházeli v sobotu ráno na faře. Nejvíc si pamatuji, že mi řekl, že se tam snídá a hraje fotbal. Víc jsem vědět nepotřeboval...", vzpomíná se smíchem.

Poprvé se zúčastnil tohoto setkání a zjistil, že se jedná o skupinu akolytů. Přestože to pro něj bylo nové, rozhodl se ke skupině připojit. Gustavo Zamudio říká, že to byla příležitost "poprvé se osobně setkat s diecézním knězem, otcem Henrym, jehož svědectví kněžského života bylo v mém procesu rozlišování velmi důležité".

Dalším faktorem, který v tomto procesu vyniká, byla modlitba farního společenství za kněžská povolání. "Cítil jsem, že mé povolání je svým způsobem Boží odpovědí na jejich modlitby. Tento kontext, v němž začal žít svou víru, byl pro Gustava Zamudia zásadní pomocí, neboť zdůrazňuje, že první, co se naučil, bylo "brát svůj křesťanský život vážně tím, že jsem se staral o svůj zbožný život".

Nyní kněz říká, že teprve takto zjistil, že "bez Krista život není život. Byl to poměrně radikální krok, protože vzhledem ke společenské atmosféře, v níž jsem žil od dětství, to znamenalo skutečnou změnu životních ideálů".

Postupně a přirozeně si podle svých slov uvědomil "vnitřní sílu, která mě nabádala jít cestou kněžského života". Gustavo promluvil se svými rodiči a řekl jim o své touze stát se knězem. Přestože s ním rodina měla jiné plány, nic nenamítal a po ukončení střední školy mohl vstoupit do semináře.

Sen o Římu

Těsně po vysvěcení na kněze a díky tomu. nápověda Nadace CARF mu umožnila studovat filozofii na Papežské univerzitě Svatého kříže v Římě. "Vzhledem k ekonomické situaci mé rodiny jsem si nikdy nedokázal představit, že bych se do věčného města vydal. Pro někoho, jako jsem já, kdo byl předtím mimo Peru jen pár dní, to byla skutečně mezinárodní zkušenost," dodává.

Ačkoli se geograficky nacházel v Itálii, Don Gustavo Zamudio potvrzuje, že "existenciálně" se díky katolicitě církve cítil tak trochu v celém světě. A dodává: "Zdá se mi, že neexistuje více pohlcující zkušenost univerzality církve, oné požehnané jednoty v pluralitě - i na intelektuální úrovni - než studium na papežské univerzitě a v Římě."

Dalším aspektem, který Během pobytu v Římě ho zaujala "vitalita katolického intelektuálního světa", Podle jeho vlastní zkušenosti se totiž jednalo o "živou a dynamickou intelektuální tradici, ztělesněnou učiteli, většinou kněžími, a univerzitními učebnami".

Pomoc při evangelizaci

Jestli je tomuto knězi něco jasné, pak to, že veškeré vzdělání, které získal během svého působení na Papežské univerzitě Svatého Kříže, mu nyní velmi pomáhá v jeho každodenní pastorační práci. A o jeho studiu Filozofie na adrese Roma ujišťuje: "Mně osobně pomáhá dosáhnout autentické dospělé víry, která se nenechá unášet větrem módy, tím, co brzy pomine."

Tím však nekončí. Don Gustavo dodává, že "moje filosofická studia v Římě mi pomáhají vést dialog se současným světem, snažím se o to, aby se mé vlastní obavy staly oprávněnými obavami lidí mé doby, a snažím se nabídnout důvody své naděje těm, kteří se na ně ptají".

V pastorační rovině se farář domnívá, že ho tato zkušenost naučila "naslouchat a analyzovat odlišné názory s respektem a kritickým duchem". Ve skutečnosti uznává, že jak v Ve farnosti i na univerzitě, kde vyučuje, se ho mladí lidé otevřeně ptají a vznášejí námitky ohledně víry.

"Věřím, že v této první linii evangelizace je třeba ještě mnoho vykonat, a to aktivním stylem, který dává přednost tomu, aby se pravda prosadila svou vlastní silou," přiznává tento mladý kněz.

Pro tuto práci učitele na Unife, soukromé univerzitě v Limě, totiž tvrdí, že během svého působení na univerzitě objevil Roma svědectví tří světců, kteří osvětlují jeho službu faráře a kteří jsou pro jeho kněžské poslání zásadní: svatého Tomáše Akvinského, svatého Josemaríi Escrivá a svatého Filipa Neriho.

Gustavo Zamudio má jako farář i jako učitel již mnoho povinností, ale neméně náročné jsou pro něj i výzvy, kterým čelí jako mladý kněz. Z tohoto důvodu je přesvědčen, že je zásadní "mít pevný vnitřní život, abychom nepřestali být Božími lidmi".

K tomu dodává, že je zapotřebí "koherentní teologické a kulturní formace, aby Boží slovo mělo v dnešní době smysl". A konečně farář také zdůrazňuje význam "kněžského bratrství a přátelství s ohledem na zdravé řízení vlastní afektivity".

Na závěr by otec a farář Gustavo Zamudio rád poděkoval nadaci CARF a všem jejím dobrodincům, díky nimž mohl on i mnoho jeho známých v Římě pokračovat ve studiu.

"Nevzdávejte se dobré formace kněží. Církev potřebuje pastýře podle Kristova srdce: pastýře s moudrým srdcem, kteří jsou schopni nabídnout svým bratřím duchovní a doktrinální vedení. Svěřuji jim každou eucharistii, aby se vždy cítili spoluodpovědní za formaci těch, kteří jsou povoláni ke kněžství, a aby znovu a znovu objevovali radost z darování," uzavírá.