Bůh se nenechá předstihnout v dobrotě a lásce. Bylo to v době, kdy jsem byl teenager, po účasti na Světových dnech mládeže v Římě v roce 2000 a krátce poté, co jsem poznal Opus DeiPovolání ke kněžství se v tomto mladém Polákovi, který je dnes velmi šťastným knězem žijícím v Praze, zrodilo. Poznaň.
Počítá se modlitba za kněžská povolání? Zeptejte se Stanislava Urmanského, kterému ještě jako chlapci řekl jeden kněz, aby se modlil, že jednou bude vysvěcen. O dvě desetiletí později se tento malý chlapec stal knězem.
"Vzpomínám si, jak mě dědeček požádal, abych mu pomohl vyřídit jeho dobrého přítele kněze. Bylo mi asi deset let a měl jsem mu přinést nějaké knihy. Když jsem se s ním loučil, požádal mě, zda by se mohl modlit za mé povolání ke kněžství. Tehdy jsem o tom moc nepřemýšlel, ale dnes se mi zdá jasné, že se za mě kněz modlil a že se to nakonec splnilo," řekl P. Stanislaw Urmanski nadaci CARF.
Tento polský kněz, narozený v roce 1984, také zdůrazňuje zásadní aspekt, který nakonec poznamenal jeho budoucí kněžské povolání: předávání víry, která se zrodila v srdci jeho rodiny. "Moji rodiče byli mými prvními evangelizátory, i když to vždy bylo velmi přirozeným způsobem, bez jakéhokoli nucení," vzpomíná. Jeho rodiče - jak dodává - chodili každý den na mši svatou a jejich život odrážel to, čím se denně živili: eucharistií.
Stanislav také upozorňuje na další rodinný prvek, který mu v celém procesu pomohl. "Dům mých rodičů byl vždy velmi otevřený, přijímali jsme mnoho návštěv, ať už to byli přátelé, známí nebo pozorovatelé z farní skupiny mládeže. Díky tomu jsem velmi snadno pochopil, že víra se žije 24 hodin denně a že víra znamená také misii. Neznamená to sedět se založenýma rukama," říká.
Jeho povolání stát se knězem se zrodilo v tomto křesťanském prostředí, v němž víra byla prožívána jako něco přirozeného a díky němuž má i dalšího bratra, který je také knězem. "Byl to postupný proces, který stále pokračuje, protože v každém křesťanském povolání je třeba říkat Pánu ano každý den, mnohokrát denně. To dělá ze života dobrodružství," říká přesvědčeně otec Stanislav.
Uprostřed tohoto postupného procesu se však objevily některé milníky, které poznamenaly jeho život. Vyzdvihuje zejména to, co zažil na Světovém dni mládeže 2000 v Římě, velkém jubileu: "Bylo mi 16 let. Všechno, co jsem viděl, na mě mělo velký dopad a já si uvědomil, že Pán ode mě žádá něco zvláštního.
A Bůh se mu zjevil velmi konkrétním způsobem. Otec Urmanski říká, že po návratu ze Světových dnů mládeže se začal modlit, aby mu Pán ukázal cestu. Jen krátce nato "jeden můj spolužák začal navštěvovat centrum Díla ve Varšavě. Následující týden jsem se tam objevil a velmi se mi tam zalíbilo. Tehdy se to všechno začalo rýsovat.
Jeho povolání ke kněžství je úzce spjato s Dílem, institucí, kterou poznal v prozřetelném okamžiku svého dospívání. Dnes je knězem prelatury a kaplanem střediska Solek v polské Poznani, kde také poskytuje duchovní péči několika školám.
Don Stanislaw Urmanski má jedinečné vzpomínky na formaci, kterou absolvoval v Římě i v Pamploně, když se chtěl stát knězem. "Hluboce mě to poznamenalo," přiznává. Pobyt v Římě mu umožnil setkat se s tehdejším prelátem Díla, Javier Echevarría, Říká, že se cítil být "do značné míry jeho synem, stejně jako synem svatého Josemaríi".
O svém pobytu v Pamploně zase vyzdvihuje skvělou zkušenost, kterou tam získal "z akademického hlediska". A uvádí zcela konkrétní prvek: "Páté patro knihovny, teologické knihovny, je úžasné". Bibliografické zdroje jsou velmi bohaté. Říká, že bez nich by nebyl schopen dokončit svou doktorskou práci z dogmatické teologie.
Z jeho let studia v Navarre a v RomaStanislavovi se dostalo více než vynikající akademické a duchovní formace. Říká, že objevil univerzálnost církve. "Cítíte to, vidíte to ve tvářích, v příbězích svých společníků, kteří jsou víc než to, jsou to bratři a sestry. Pak se vrátíte do své země, ale už jste zažili, že církev je všude, a víte, že vás podporuje společenství svatých se všemi, které jste potkali, a s mnoha dalšími.
Od svého vysvěcení v roce 2015 zažil jako kněz mnoho důležitých okamžiků, ale říká, že za důležité považuje následující. každodennost, každodennost. Jako kněz Díla obvykle pracuje s malými skupinami, což, jak vysvětluje, "není na první pohled nic velkolepého, ale v Božích očích je to velkolepé".
A jako příklad uvádí nedávnou zkušenost se skupinou středoškolských studentů: "Po celou dobu kurzu jsem se s nimi setkával na téma dějiny umění. Vrcholem byl výlet do Vídně. Navštívili jsme Kunst Historische Museum a každý chlapec si připravil krátkou výstavu obrazů. Nechyběla ani duchovní složka. Dává velkou naději vidět mladé lidi nadšené pro krásu, modlitbu a vzájemnou pomoc.
A konečně, tváří v tvář výzvám, kterým dnes kněží čelí, P. Stanislaw Urmanski trvá na tom, že každý kněz musí aby věděl, že je jen spolupracovníkem, Božím nástrojem.. A obzvlášť jasně si uvědomuje jednu skutečnost: "Bůh je tak dobrý, tak velký, že neexistuje výzva, kterou by nebylo možné vyřešit. Důležité je důvěřovat mu a nechat se jím vést.
Na závěr by tento polský kněz chtěl zanechat vzkaz dobrodincům Nadace CARF. "Děláte něco velmi dobrého, co přinese mnoho ovoce. Je to něco, co se zdá být pouhému oku skryté, ale v nebi to bude znát," uzavírá.