Pedro Santiago Méndez Cruz, student Navarrská univerzita a Mezinárodní seminář BidasoaPetr nachází ve víře v Boha sílu překonat nepřízeň osudu a potvrdit své kněžské povolání. Od dětství poznamenaného láskou prarodičů až po rozhodující duchovní zkušenost v ústraní nás Pedro vybízí k zamyšlení nad významem křesťanské formace a ctnostmi, které musí kněz 21. století pěstovat.
"V Mexiku je 73 až 78 % obyvatel katolíků, ale mám pocit, že sekularismus, který proniká do mé země, je způsoben nedostatkem křesťanské formace. Mladí lidé potřebují poznat naši víru, což je úžasné," říká Pedro.
Podle něj se mladí lidé bez formace, bez hlubšího poznání katolické víry, nechávají chytit do pasti módních trendů, které se šíří na sociálních sítích, na něž jsou mnozí bez kontroly napojeni. "Někdy se necháme strhnout druhými a začneme ztrácet své kořeny, křesťanské hodnoty a víru, a to se děje mezi mladými Mexičany. Slovy jsou katolíci, ale svou víru nepraktikují".
Pedro je mladý muž z diecéze Tabasco, který nikdy nepoznal svého biologického otce. Jeho matka otěhotněla v 18 letech a musela pracovat, aby mohla vychovávat svého syna. "Zůstal jsem tedy u prarodičů z matčiny strany, což je situace, která se v Mexiku stává mnoha dětem. Vděčím jim za všechno: dali mi svou lásku a víru v Boha. Říkám jim máma i táta.
"I když moje rodina není dokonalá a svého biologického otce neznám, děkuji Pánu za všechno, co mi dal. Dal mi adoptivního otce, který je mým dědečkem," říká s dojetím a klidem.
Její matka měla později další dceru, které je nyní 16 let. "Byla jedním z nejkrásnějších darů, které mi Pán dal, sestrou."
Byli to jeho prarodiče, kteří ho naučili prvním modlitbám a v šesti letech ho vzali na hodiny katechismu ve farnosti, kde se také připojil ke skupině ministrantů. Jeho víra tak dozrávala ve třech hlavních oblastech: doma, ve škole a ve farnosti.
Stejně jako mnoho jiných teenagerů prožíval na střední škole období rebelie. Bylo mu 13 nebo 14 let, když se potýkal s několika problémy ve škole a zažíval problémy v rodině.
"Jednoho dne jsem mluvil se svým farářem. Na jeho slova nikdy nezapomenu. Řekl mi, že si nevšímáme, když máme Boha ve svém životě, že nevnímáme, že nás vždy nenápadně vede za ruku. Ale když se od Něho vzdálíme, všimneme si Jeho nepřítomnosti a život se změní.
Pokud v našem životě není Ježíš, náš život není nic. Je-li Ježíš v mém životě, má můj život velkou cenu. Pak jsem začal přemýšlet o tom, co Ježíš chce od mého života. Poznal jsem svou chybu, své odvrácení od Pána, a vrátil jsem se k němu," říká Petr.
Když dokončil střední školu, během prvního ročníku Bachillerato si uvědomil, že ho Pán o něco žádá, i když si nebyl jistý, zda je jeho povoláním být knězem.
"Můj farář mě tehdy povzbudil, abych se vydal na duchovní cvičení, a tak jsem se tam vydal. Na těchto rekolekcích jsem v určitém okamžiku zažil nepopsatelný zážitek: cítil jsem, že jsem sám před Pánem v eucharistii, tváří v tvář s ním, jen on a já. A On mi řekl: "Vezmi svůj kříž a následuj mě." A já jsem se cítil jako v bavlnce. Tam jsem si vyjasnil všechny své pochybnosti," vypráví.
V 16 letech vstoupil do nižšího semináře své diecéze. Jeho prarodiče byli nadšeni.
Podle něj musí být kněz 21. století kromě integrální formace také knězem modlitby, který nezanedbává chvíle důvěrného vztahu s Bohem.
"To je nejdůležitější, ale také být nablízku věřícím, Božímu lidu. Je důležité být empatický k lidem, naslouchat jim, chápat je a učit se od nich. To teď objevuji při pastorační práci, kterou jsem v létě vykonával," říká tento mladý seminarista.
Jednu ctnost považuje v životě kněze za zásadní: "Zásadní je upřímnost. Pokud kněz není upřímný, nebude dobrým knězem. Žijeme ve světě, ve kterém je pro nás těžké nechat se doprovázet. I my kněží potřebujeme druhé, aby nás vedli a pomáhali nám.
Proto jsou podle Petra modlitba, empatie, učení se od druhých a nechat se poučovat od těch, kteří vědí, základními vlastnostmi, které by si měl kněz 21. století osvojit.
Prožít formaci v semináři Bidasoa je něco, co si nikdy nedokázal představit. "Velmi mě těší, že se mohu podělit o víru a nádherné zážitky, které prožívám ve Španělsku, se svými bratry seminaristy a s formátory. Sdílení víry a vědomí, že jsem povolán Bohem, mě naplňuje radostí. Je to jedinečná formační a životní zkušenost," říká Pedro.
Je tu však také něco, co ho děsí, a to je kněžská samota. "Pokud kněz není pevný ve svém povolání a není přesvědčen o tom, čím je, může mu rutina zastřít skutečný smysl jeho poslání. Kněz nesmí zůstat sám".
Proto je podle Petra nutné se zastavit, vyhradit si chvíle odpočinku a modlitby, abychom mohli rozvíjet svůj vztah s Bohem. Těmito slovy uzavírá toto setkání drobných důvěrníků a děkuje všem dobrodincům Nadace CARF kteří mu pomáhali při studiu a výcviku.
Marta SantínNovinář specializující se na náboženské informace.
