Kněžský celibát je v latinské katolické církvi od prvních staletí křesťanství skutečností hluboce spjatou se zasvěcenou službou. Ačkoli se nejedná o dogma víry, celibát byl přijímán jako dar, který silně vyjadřuje duchovní význam kněžství. Odkud však tato praxe pochází, proč se udržuje dodnes a jakým výzvám čelí?
Církev nezačala praktikovat celibát, ale převzala ho od samého počátku. Ježíš sám žil v celibátu a volba celibátu "pro nebeské království" (srov. Mt 19,12) se objevuje i v jeho učení. Také svatý Pavel se ve svém prvním listu Korinťanům odvolává na tento ideál: "kdo je svobodný, stará se o věci Páně, jak se líbit Pánu" (1 Kor 7,32).
V prvních staletích křesťanství žili v církvi společně ženatí i celibátní duchovní. Již ve 4. století však koncily v Elvíře (asi 305) a Kartágu (390) doporučily manželským klerikům trvalou kontinenci, tj. žít jako bratři, jakmile přijali svěcení. Postupem času se disciplína povinného celibátu na Západě upevnila, zejména od II. lateránského koncilu (1139), který stanovil, že svěcení mohou přijímat pouze muži žijící v celibátu.
Ve východní katolické církvi naopak zůstala zachována možnost svěcení ženatých mužů, ačkoli biskupové jsou voleni výhradně z řad celibátníků.
Celibát není pouhým odříkáním, ale pozitivní volbou pro větší lásku. Jak napsal Svatý Jan Pavel II.Celibát kvůli Království není únikem z manželství, ale zvláštní formou účasti na tajemství Krista a jeho manželské lásky k církvi" (Jan Pavel II, Pastores dabo vobis, n. 29).
Kněz, přizpůsobený Kristu, Hlavě a Snoubenci církve, je povolán milovat nerozděleným srdcem a zcela se odevzdat Bohu a službě lidem. Celibát toto radikální sebedarování umožňuje, bez rodinných vazeb, aby byl k dispozici všem.
Celibát je navíc eschatologickým znamením: předjímá budoucí stav vykoupených v nebeském království, kde "se nežení ani nevdávají" (srov. Mt 22,30).
V současném světě je celibát často špatně chápán. V hypersexualizované kultuře zaměřené na seberealizaci se celibát může jevit jako břemeno nebo neopodstatněná deprivace. Nedostatek pozitivních svědectví a skandály některých členů kléru navíc vedou některé lidi k pochybnostem o jeho životaschopnosti a žádoucnosti.
Dokonce i v církvi se ozývají hlasy, které navrhují její revizi, zejména v kontextech, kde je nedostatek povolání. Nicméně nedávní papežové důrazně potvrdili jeho hodnotu. Benedikt XVI. potvrdil: "Kněžský celibát, prožívaný se zralostí, radostí a oddaností, je požehnáním pro církev i pro společnost samotnou" (Benedikt XVI., s. 4).Světlo světa, 2010).
A papež František, přestože zahájil dialog o viri probati (ženatí muži osvědčené víry v odlehlých oblastech), zdůraznil, že celibát je "dar", který by neměl být potlačován.
Kněžský celibát zůstává prorockým znamením, svědectvím o tom, že je možné žít plnohodnotný život, který je zcela věnován Bohu a druhým. Není to povinnost, ale svobodná volba, která odpovídá konkrétnímu povolání, doprovázená milostí, formací a společenstvím.
V Nadaci CARF podporujeme seminaristy a diecézní kněze na jejich cestě za povoláním s vědomím, že celibát se nežije v osamění, ale s pomocí Boha, ostatních bratří kněží a laiků a celé církve, která je doprovází. Modleme se za ně a podporujme je, aby byli věrnými svědky Kristovy lásky.
Nadace CARF.
