Thiago Santana Dos Santos se narodil 14. března 1995 v Aracaju v katolické rodině. Přestože se v mládí od víry odvrátil, po dlouhé a náročné cestě k návratu k Bohu je dnes velmi blízko k tomu, aby byl vysvěcen na jáhna, což je první krok ke kněžství.
Nedávno dokončil bakalářský titul v oboru teologie díky programu Nadace CARF která podporuje také řadu kongregací, jako je např. Služebníci Neposkvrněného srdce Panny Marie.
Narodil jsem se v katolické rodině a rodiče mi od útlého věku předávali křesťanské hodnoty tím nejlepším možným způsobem.
Když jsem byla malá, maminka a mé dvě starší sestry nás každou neděli vodily na mši. Vzpomínám si, že jsme se nějakou dobu modlily růženec každý den před večeří: "Každý den před večeří jsem se modlila růženec.každý z nás si vzal růženec, zapálil svíčku u paty obrazu Panny Marie a celá rodina u něj seděla."
"Naše víra byla jednoduchá a nevím, jak moc jsem se opravdu modlil, protože si vzpomínám, že mezi Zdrávasem a Pannou Marií jsem si začal hrát s růžencem a přestal jsem, až když mě na to otec upozornil. Jakkoli to bylo jednoduché, měl jsem alespoň trochu víry".
Když se stal teenagerem, začal mluvit o potřebě chodit na mši. Dělal to spíše z lenosti než z pochybností o jejím smyslu. Začal přestávat chodit v neděli, proti vůli své matky, která stále naléhala, aby chodil. Modlitbu růžence v rodině všichni opustili, kromě jeho matky, která se ho modlila často.
"Co se týče mé víry, od mého dospívání až do dvaceti let jsem měl jen jméno katolický křesťan, nesmělou náklonnost k Ježíši a silnější náklonnost k Marii. Ačkoli jsem se v osmi letech připravoval na první svaté přijímání a ve čtrnácti na svátost biřmování, neměl jsem žádný modlitební život a ke svátostem jsem ani nechodil.
Do svých dvaceti let jsem byl u zpovědi jen dvakrát: před prvním svatým přijímáním a před biřmováním," říká. Jeho vztah k Bohu se mu stále více vzdaloval, až dospěl k přesvědčení, že víra není nic víc než kulturní důsledek, že nemá žádnou souvislost se spásnou pravdou.
Přestože byl Thiago svým vnitřním životem vzdálen od Boha, dařilo se mu ve studiu i v práci velmi dobře. Školu dokončil bez větších obtíží a vystudoval obor AdE (Business Administration) na veřejné univerzitě.
Dostal se na stáž do soukromé nemocnice, kde ho přijali. Jeho kariéra a práce, kterou dělal, se mu líbila. "Tvrdě jsem na tom všem pracoval, s velkým nasazením a poctivostí.
Dopoledne jsem pracoval a pak jsem šel na univerzitu. Domů jsem se vracel v půl jedenácté večer. Byl jsem příliš zaneprázdněn plněním svého snu a vše se omezovalo na pohodlný život, zábavu a užívání si radostí života."říká Thiago.
"Začal jsem přemýšlet, zda Bůh skutečně existuje, nebo zda je jen lidským konstruktem. Tyto myšlenky dnes nejsou nijak zvláštní ani originální. Vím, že jsem jen dítětem generace s malým vzděláním pro reflexi a malou křesťanskou formací".
Jakkoli je to všechno dobré, smysl našeho života nelze omezit pouze na práci a pozemské radosti. Jsme povoláni k něčemu mnohem většímu, než co nám může nabídnout tento svět.
Naše srdce žádá mnohem víc než požitky tohoto světa. "Na svém chování kritizuji to, že jsem chtěl být šťastný bez Boha a bez toho, abych pochopil, jaká je jeho vůle pro můj život.
Já jsem se od Něho odvrátil, ale On se ode mne nikdy neodvrátil; já jsem na Něho zapomněl, ale On na mne nikdy nezapomněl."
"Hodnota zlata se zkouší v ohni a hodnota lidí v peci utrpení."
Thiagova starší sestra, která byla již dva roky vdaná, čekala své první dítě, což bylo pro celou rodinu zdrojem velké radosti. Několik měsíců po narození synovce začala sestra pociťovat silné bolesti v dolní části zad a po několika vyšetřeních se lékaři domnívali, že se jedná o obyčejný ledvinový kámen a že by měla být bez komplikací operována.
Během operace si lékař všiml odlišného zbarvení jater a odebral vzorek na biopsii. Zatímco se čekalo na výsledek biopsie, bolesti pokračovaly a byla provedena další vyšetření, ale lékaři nemohli dospět k žádnému závěru. Teprve tehdy se objevil výsledek biopsie: jeho sestra měla rakovinu, která již metastázovala.
Lékaři začali pátrat hlouběji, aby se pokusili jakkoli pomoci, ale věděli, že nemoc je již ve velmi pokročilém stádiu. Z lékařského hlediska se dalo udělat jen málo, kromě toho, že mu bylo třeba dát co nejvíce času.
Tato situace změnila Thiagův život. Znovu se v něm probudila víra, protože to bylo jediné řešení pro uzdravení jeho sestry. "Celá rodina, přátelé a známí se za ni modlili, neměli jsme jinou možnost," říká. Jeho sedmadvacetiletá sestra, která měla jen několik měsíců staré dítě, zemřela pět měsíců po zjištění rakoviny..
Během těchto pěti měsíců, mezi hospitalizacemi, nepříjemnou léčbou, fyzickou bolestí a bolestí z odloučení od syna, se Thiagova sestra otevřela Boží lásce a oddanosti Panně Marii.
Vrátila se ke každodenní modlitbě růžence, téměř každý den rozjímala nad evangeliem, přehodnocovala celý svůj život, mluvila o Ježíši s těmi, kdo ji přicházeli navštívit, a když jí to bolesti dovolily, radovala se a slavila, zvláště když ji přivedli navštívit jejího syna.
"Jednoho dne se ho zmocnil smutek, neměl moc sil bojovat, matka vzala bibli a četla mu evangelium dne, po několika minutách ticha zvedla hlavu a řekla mu: "Odteď budu šťastný." Druhý den se vydal za Bohem."říká.
Po ztrátě sestry neměl Thiago vůli jít za svými sny, protože ztratily smysl. "Smrt milované osoby nás nutí přehodnotit vlastní život.
Při mši svaté, která se konala měsíc po jeho smrti, byl pozván na setkání, které uspořádala mládež z farnosti. Přestože se velmi zdráhal a byl přesvědčen, že se dlouho nezdrží, rozhodl se zúčastnit. To setkání bylo opravdu výjimečné.
Mluvili o Boží lásce a jeho pozvání pro všechny, aby s ním žili. To bylo to, co potřeboval, aby mohl začít znovu. Začal chodit na sobotní setkání a postupně se víře otevíral stále více.
Začal chodit na nedělní mši a znovu objevil krásu víry. "Byl to pomalý proces plný těžkostí, začít nový život v Kristu vyžaduje mnoho odříkání: mimo jiné vzdát se zvyků a myšlenek, které jsou v rozporu s těmi Kristovými, ztratit některé přátele, kteří toto hledání svatosti nepřijímají," říká.
Po dvou letech na této cestě víry se setkala s mužem. Služebníci Neposkvrněného srdce Panny Marie. Bylo to prostřednictvím jimi pořádaného volejbalového turnaje mezi farnostmi. Turnaj se konal v komunitě služebníků a trval celý den.
Vidět tak mladé kněze uprostřed mladých lidí, jak si povídají, hrají a baví se, bylo pro Thiaga novinkou. "Jedna z věcí, která mě zaujala, byl hábit, který měli na sobě. Radost, kterou přenášeli, byla nakažlivá," říká. "Vzpomínám si, že toho dne jsem během polední přestávky využil příležitosti a šel ke zpovědi. Kněz, který mou zpověď vyslechl, mě pozval na setkání mládeže a já se rozhodl přidat.
K tomuto rozhodnutí ho vedla i skutečnost, že v té době chodil s dívkou, která se účastnila výjezdních zasedání pořádaných komunitou. Protože měla zájem a Thiago měl z těchto řeholí dobrý dojem, rozhodli se, že se setkání začnou účastnit.
Postupně se stále více zajímal o charisma Rodiny Neposkvrněného Srdce Panny Marie, církevního hnutí, k němuž Služebníci patří. "Jejich způsob modlitby, jejich úcta k Marii a svatému růženci, jejich adorace eucharistie, jejich radost z toho, že jsou s Bohem navzdory těžkostem, rodinný duch, který se předával, to vše mě stále více přitahovalo," vypráví Thiago.
Došlo to tak daleko, že Nedokázal jsem myslet na nic jiného než na život, který tito řeholníci vedli.Byl to muž velké lásky, naprosto oddaný Bohu a svému poslání. I když milovala svou práci a studium a vztah s partnerem se jí dařil, její srdce si žádalo něco víc.
"Velmi mě přitahoval řeholní život, ale bála jsem se všeho vzdát a prožít tuto zkušenost. Několikrát jsem se setkala s knězem, který mě duchovně provázel, a on mi dal nabídku: pouť do Fatimy.
Neochotně se rozhodla návrh přijmout. Byl to jeden z nejdůležitějších zážitků jeho života, protože se dozvěděl příběh o zjeveních ve Fatimě a o tom, jak žili malí pastýři. Prostota a velikost, s jakou tyto děti milovaly Ježíše a Marii a obětovaly se pro obrácení hříšníků, mu posloužila jako příklad a odvaha, aby se rozhodl všeho nechat a zjistil, zda je zasvěcení pro něj tou správnou cestou. "Když jsem se vrátil domů, opustil jsem svou práci, studium a schůzky a šel jsem zažít komunitu služebníků.
Je to už sedm let, co prožil tuto zkušenost; před třemi lety složil sliby chudoby, čistoty a poslušnosti a nyní se připravuje na věčnou profesi a kněžství.
V roce 2018 přijel do Itálie, aby zahájil formaci a rozlišování pro zasvěcený život. V prvních dvou letech formační cesty, zvané postulát, studoval filozofii, a to rovněž na univerzitě v Praze. University of the Holy Cross.
Později v roce odjel do Toskánska na noviciát. Jedná se o období charismatické formace a zasvěceného života v délce jednoho roku, které je připravuje na řeholní profesi a složení slibů chudoby, čistoty a poslušnosti.
Po své profesi se vrátil do Říma, kde kromě vnitřní formace v institutu zahájil teologická studia a nyní právě dokončil teologickou formaci bakalářským studiem teologie, aby nakonec přijal kněžské svěcení.
Rád by se s dobrodinci Nadace CARF podělil o to, že "bez vaší pomoci by bylo obtížné uskutečnit všechna tato školení, všechnu tuto velkou práci, bez vaší pomoci by bylo obtížné ji uskutečnit. Díky dobrodincům jsme já i moji bratři mohli mít přístup ke kvalitnímu vzdělání ve zdravém prostředí, které je nezbytné pro následování cesty vytyčené Kristem a předané církví".
Děkujeme vám za vaše "ano" být nástrojem Boží prozřetelnosti a umožnit toto Boží dílo v jejich životech. "Bůh tě povolal, abys byl kanálem milosti.Měl jsem možnost spolupracovat na růstu členů církve, a tím i na budování mystického těla Kristova. A jaká je to čest, že jsem byl Bohem vybrán pro toto vznešené poslání," říká.
Každý den vkládá všechny dobrodince do svých modliteb a prosí Boha, aby je v tomto pozemském životě odměnil mnoha milostmi, aby vytrvali na cestě svatosti a s věčným životem kontemplovali "blažené vidění Nejsvětější Trojice, přičemž jejich životy i životy jejich rodin vkládá pod plášť Nejsvětější Marie, aby se za ně ustavičně přimlouvala".
Gerardo Ferrara
Absolventka historie a politologie se specializací na Blízký východ.
Zodpovídá za studenty Papežské univerzity Svatého kříže v Římě.